V Rusku nejvíce renomovaný opozičník, advokát a blogger Alexej Anatolevič Navalnyj, měl v neděli 26. března slušný úspěch při zahájení své předvolební kampaně na prezidenta Ruské federace, jímž se chce stát v roce 2018. Když byl při té příležitosti zatčen, jen mu to pomohlo. Poté, co na internetu umístil video, odhalující zkorumpovanost ruského premiéra Dmitrije Medveděva (to je ten pán, co už jednou hbitě zaskočil v prezidentské funkci za nyní opět úřadujícího Vladimira Putina), vyrazily do ulic stovky ruských měst tisíce rozhořčených lidí. Novinkou na demonstracích byla masová účast teenagerů, kteří se v Putinově éře už narodili. Jejich přítomnost byla tak nápadná, že svedla režimní propagandu k trapnému „odhalení“ jejich údajné prodejnosti. Jinak než za „jidášský groš“ – to dá rozum – se ve zkorumpovaných autoritářských režimech určitě nedemonstruje…
Čím se hasí sociální pozdvižení zdola, jímž je těhotné nejen Rusko, ale i Asie, Evropa a Amerika? Koordinací mocných a vůbec nejlépe těch nejmocnějších.
Rusové, kteří v neděli riskovali ránu pendrekem, zadržení, likvidační pokutu anebo vězení, ve skutečnosti nutně nepotřebovali Navalného, aby měli jasno, že v Putinově konzervativním Rusku dohromady není o co stát, a to ani ekonomicky, ani sociálně. A už vůbec ne politicky. Život je – v kapitalismu vůbec a v tom oligarchickém zvláště – těžký a mocenská „alternace“ Putina s Medveděvem ponižující i pro dospělé, natož pro hrdé puberťáky. Ne každý se fyzicky i psychicky dokáže nakrmit národní pýchou, velmocenskou ramenatostí a defenzivním imperialismem státotvorného putinismu. A tak dokonce i Navalnyj představuje dostatečný impuls pro zdvih stavidel a veřejně vykřičenou touhu po změně; umí tuto autentickou aspiraci na YouTube moderovat sice bezobsažně, zato však se zjevným charismatem.
Navalnyj, Putin a Le Penová
Ano, dokonce i Navalnyj… I poučeného pozorovatele totiž nepřestává udivovat, že tenhle tenký opoziční prám se shnilými prkny stojí tak vysoko v protiputinovské hitparádě mnoha Rusů. A zrovna v době, kdy celý svět vzpomíná stého výročí ruského revolučního roku 1917, který byl – mimo jiné – vášnivým seminářem hluboce ukotvených a po výtce západních politických doktrín, směrů a proudů, jakousi panelovou diskusí o jejich strategii i taktice v ruských podmínkách. A ovšem zejména kaskádou činů, které změnily svět. Navalného program je chudičký: „Rusko bez korupce“ (a pochopitelně bez Putina, jehož partaj Jednotné Rusko označil za „stranu zlodějů a podvodníků“). A to je vlastně všechno. Andrej Babiš by se cítil jako doma, protože Navalného píle a pracovitost v podstatě spočívá v dokladování všedního faktu, že „všeci kradnú“, a rovněž v umění aranžovat dav tak, aby k tomu už jenom provolával: „ANO!“ Že stát se má řídit jako firma, Navalnyj neříká, jakkoli je to s podivem; působil přece v řadě firem zabývajících se vším možným, od pletení košíků přes kadeřnické služby, developerské projekty a obchodování s cennými papíry až po politickou reklamu pro pravici. A byl také chvíli – za banku NRB Alexandra Lebeděva – členem představenstva Aeroflotu.
Necháme-li stranou všechna obvinění shora o skrytých penězovodech a o tom, že Navalnyj je výsadkem Západu v Rusku k provedení další „barevné revoluce“ (tato obvinění nelze oddělit od čiré propagandy), hlavní osobnost ruské opozice znamená i jiný problém, který nemůže přejít ani Navalného fanklub v západních médiích. Ve zprávách o jeho heroických činech najdeme skoro vždycky poznámku, že se tento neúnavný bojovník proti mafiánským sítím prorůstajících státem nejednou zapletl s extrémní pravicí, s nacionalisty a rasisty. Když se v pátek – dva dny před demonstracemi – sešel v Kremlu Vladimir Putin s Marine Le Penovou a popřál jí „úspěch v prezidentských volbách“, nikdo si nevzpomněl, jak kandidát prezidentských voleb Alexej Navalnyj před čtyřmi lety v opozičním rádiu Echo Moskvy (i Putinova „polodiktatura“ má opoziční rádio) Le Penovou chválil. Připomněl, že ji podporuje i Alain Delon a že Národní fronta má ve Francii stále větší popularitu. „Nikdy jsem nezastával stanovisko, že nacionalismus v Rusku je hrozná věc, která má být zakázána,“ řekl tehdy Navalnyj. Dodnes tvrdí, že „padesát procent kriminality v Moskvě mají na svědomí imigranti“. Tohle známe od konvičkářů.
Příprava hasičů
Člověka bezděčně napadne otázka, proč si Putin v pátek nepozval do Kremlu s Le Penovou i Navalného, když jsou všichni tři tak duševně spřízněni, když všichni kradou a když zároveň platí, že jenom oni jsou ze zlodějen a jejich zametání pod koberec viněni neprávem (samozřejmě pokaždé z ryze politických důvodů). A když latiníci přece říkali: tres faciunt collegium, tedy tři tvoří spolek.
Proč nebylo u kremelského stolu místo pro třetího tribuna lidu, je jasné: Putin Navalnému nezapomene, že má reálný vliv nad příbojem zdola; v roce 2013 ho v Moskvě podpořilo třicet procent voličů. Největší hrozba ze strany Alexeje Navalného pro režim však spočívá paradoxně v tom, že jeho program je tím chudší, oč je jeho výřečnost bohatší. Jakmile totiž sociální pohyb vyhřezává už do ulic a přestává vážit rizika, dostává svou vlastní vnitřní dynamiku a je s to si formulovat širší a hlubší program doslova za pochodu. Tím lépe, že guru je – jak o něm píše proputinovský tisk – „prázdný narcis“. Lidé se nakonec vždycky alespoň pokusí zaplnit prázdnotu právě jen tím, čím je třeba ji zaplnit. V neděli tato perspektiva probleskovala. V sibiřském Tomsku řekl protestující mladičký středoškolák Gleb zpravodajům francouzského listu Libération: „Nezáleží na tom, kdo je u moci. Navalnyj, Putin… Nejdůležitější je změnit náš systém, politiku, školství, zdravotnictví…“
Čím se hasí sociální pozdvižení zdola, jímž je těhotné nejen Rusko, ale i Asie, Evropa a Amerika? Koordinací mocných a vůbec nejlépe těch nejmocnějších. Jejich největší nepřítel je vždycky doma, ale vidí rovněž neradi, řádí-li oheň na střeše sousedově a vítr dělá z jisker neřízené střely. Figurka Navalného na politické šachovnici, pokud takovou figurkou vůbec je, může ještě být projevem rozkolu vládnoucí třídy ve Spojených státech, jejíž jedna část (ta clintonovská) by v boji o Eurasii spíše tlačila na pilu proti Rusku, zatímco druhá (trumpovská) spíše proti Číně; jakkoli první nevylučuje druhé. Mainstreamový tisk se také hned rozepsal o tom, že Donald Trump má se svou politikou sbližování s Ruskem další problém: Alexeje Navalného. Rýsuje se však zcela jiná forma sbližování, koncept dalšího trojspolku.
Brzezinski promluvil
Zbigniew Brzezinski, bývalý poradce pro národní bezpečnost v Bílém domě a významný stratég americké zahraniční politiky je už stařec (88), ale nápady sype z rukávu jako mladík. Je známo, že v osmdesátých letech – při vytlačování Rusů z Afghánistánu – dostal do hry islamisty, kteří se později reinkarnovali do organizace al-Káida a nyní v Islámský stát. O deset let později označil za slabý článek ruské moci Ukrajinu – a mela je z toho dodnes. Nedávno však odpověděl na dotaz televize MSNBC o hrozbách, které představuje sblížení Donalda Trumpa s Ruskem, takto: „Musíme jednat opatrně a obezřetně. Ale celkově by bylo sblížení s Ruskem dobré.“
Novináři se přirozeně dožadovali bližšího vysvětlení, které pak protputinovský a zároveň propodnikatelský tisk (Vzgljad, Kommersant, Expert) dychtivě citoval. Brzezinski zdůraznil, jak důležité je pochopit, že „Rusko již není komunistický stát“. Pravda, dosud nedokončilo svoji „demokratickou transformaci“, připustil. Ale mění se. „Myslím, že pokud se budeme chovat rozumně, můžeme být s to pomoci dokončit tento proces tak, aby se [Rusko] stalo smysluplným a významným členem mezinárodního společenství.“ Víme, co to znamená, když je mezinárodní společenství něčím najednou znepokojeno a když se proto posléze rozhodne nějakou oblast světa – samozřejmě z humanitárních důvodů – třeba i bombardovat. Umíme si tudíž vychutnat to, co Brzezinski narýsoval: obraz koalice světových lídrů sestávající ze tří mocností, Spojených států, Číny a Ruska. Tři tvoří spolek. Nová „velká šachovnice“ je na světě, byť zatím z valné části v éteru, na papíře…
Neptejme se, zda to bude jako v Orwellově nejslavnějším románu, kde se Oceánie, Eurasie a Eastasie neustále navzájem hrdlily, zatímco uvnitř si hlídaly – řekli bychom dnešním newspeakem – sociální smír. Ptejme se zatím skromně, kde je v Brzezinského posledním konceptu „starý kontinent“, jeho možnosti a naděje. Odpověď je prostá: není tam. Spolek tvoří zcela klasicky ti tři. A malý západní poloostrov Asie, který se stále ještě nazývá Evropa, už možná nestojí ani za zmínku.
Autor je politický komentátor.