Do protestů během takzvaného Týdne neklidu před pěti lety se nezapojili jen studenti, ale i akademici a vysokoškolští pedagogové. Jedním z nich byl i Stanislav Štech, v té době prorektor Univerzity Karlovy, který byl aktivním odpůrcem školného i dalších navrhovaných reforem, jejichž snahou bylo potlačit akademickou samosprávu a „zefektivnit“ vysoké školy ve prospěch pracovního trhu a korporací. Stanislav Štech je profesorem pedagogické psychologie a v současnosti pracuje jako náměstek ministryně školství Kateřiny Valachové.
V roce 2012 jste měl přednášku s názvem „Veřejné vysoké školy a univerzity jsou posledním ostrůvkem, který se vymyká kumulaci kapitálu“. Platí to pořád?
Ve velké většině případů to v České republice platí pořád. Nemůžeme zatím říct, že by vliv korporací a soukromého kapitálu byl takový, jako třeba v Kalifornii a v New Yorku. Tam dokážou korporace skrz většinu ve správní radě ovlivňovat i takové věci, jako jsou třeba studijní plány v chemii. Pořád existuje nebezpečí, že jimi bude akademická sféra pohlcena nebo ovlivněna, ale rozhodně ne jako celek. I akademické prostředí se diverzifikuje.
V roce 2012 jste mluvili o tom, že je potřeba chránit akademické svobody. Co si pod tímto archaickým označením představujete a co je potřeba chránit?
Ono to je skutečně archaické, pokud za základní pojetí univerzity považujeme humboldtovský model univerzity, který je do modernity převyprávěným pojetím univerzitních svobod ze středověku. Ztráta akademických svobod dnes by znamenala, že lidé nemohou zkoumat, co chtějí podle vnitřních výzev a potřeb oboru. Rozhodně si nemyslím, že tato svoboda existuje ve stejné míře jako před stoletím či dvěma na klasických univerzitách, protože tady existuje něco jako vliv médií a dalších externích činitelů. Nemáme pořádně zanalyzováno, kdo dělá agenda setting, tedy kdo přesně říká, co se bude zkoumat. U přírodních věd například nevíme, do jaké míry to, co je úctyhodné téma výzkumu, ovlivňují v konečném důsledku třeba farmaceutické firmy. Tím nemyslím, že to ovlivňují vždy ve zlém, ale svými nabídkami ke spolupráci v rámci výzkumu mohou mít výrazný vliv. Toto existuje i ve společenských vědách. Když chcete na tomto poli uspět, tak se musíte vrhnout na demografická témata, stárnutí populace. Tam peníze jsou. Ale když přijdete se svým tématem fenomenologických výkladů světa, tak vám možná něco málo dají, „aby to tady bylo“, avšak jen pár tisíc. Ale celkově svoboda výuky tady je, i když samozřejmě existují nějaké korekční mechanismy, jako je například profil studijního plánu pro akreditaci. Ale svoboda učení tu je a totéž platí pro bádání.
Nedá se říct, že by dnes studenti byli pasivní, ale neexistuje širší platforma, která by se zabývala i politickou dimenzí školství.
Co tedy hrozilo akademickým svobodám v roce 2012?
Šlo o drobné krůčky, problém pro nás byl ale v celkovém trendu: velká role správních rad, umenšení role samospráv a zejména studentů v nich, orientace škol na spolupráci s průmyslem a na prvoplánovou užitečnost, vazba financování na nové modernizační prvky. V tom jsme viděli velké nebezpečí. Na jednu stranu nás podle prvních návrhů reformy mohla příliš ovlivňovat správní rada, která mohla říct: „Vždyť my máme málo svářečů, neučte tu zbytečnou anorganickou chemii, my potřebujeme, abyste učili tak, aby na konci byly nějaké objednávky.“ Takové nebezpečí jsme viděli na horizontu. Proto bylo někdy těžké srozumitelně vysvětlit, o co nám vlastně jde. Co nám vadí na způsobu jmenování správní rady nebo na tom, když se akademickým senátům trošku osekají pravomoci.
Myslíte, že protesty z roku 2012 měly skutečný vliv na to, že se nezavedlo školné?
Nakonec určitě ano. Ten vládní návrh postupně ustupoval od tvrdé ideologické formulace školného v roce 2007, kdy už politici pomalu kontaktovali banky, které budou půjčovat peníze těm chudším studentům. Týden neklidu zasáhl paradoxně až v době, kdy už nebylo školné tak úplně na pořadu dne. Politici vyňali školné z návrhu zákona o reformě vysokých škol a dali ho do samostatného návrhu. Za ministra Fialy se začalo mluvit o zápisném. Zatímco Karlova univerzita chtěla toto zápisné spíše symbolické – na administrativu, v návrhu z roku 2011 se začalo uvažovat o tak vysokém zápisném, že se fakticky jednalo o skryté školné. V době Týdne neklidu už to tedy nebylo tak akutní nebezpečí, ale studenti to vnímali velmi citlivě a školné sehrálo důležitou mobilizační roli. A i když už postupně ochabovala vůle školné zavést, pravicové vlády to pořád cítily jako symbol určité proměny. A tato myšlenka žije dodnes – třeba rektor Masarykovy univerzity pořád říká, že školné by neškodilo.
Myslíte, že protesty měly dlouhodobější vliv? Přece jen se od té doby žádný podobný návrh neobjevil.
Nemá cenu glorifikovat Týden neklidu. Vůbec totiž nešlo o velké masové hnutí. Studenti moc netušili, nevěděli, nebyli nijak extra angažovaní, byla to záležitost, kterou dlouho dělalo pár desítek lidí. Studentským částem senátů často trvalo, než se zorientovaly, a leckdy byl problém přesvědčit vedení vlastní školy. Vůbec bych to tedy nevydával za masové hnutí. Masovým se stalo až během samotného Týdne neklidu, ale žádné velké stopy po tomto hnutí nezůstaly. To je ovšem typické pro studentské politické akce obecně.
Někteří z tehdy aktivních studentů litují, že na půdorysu hnutí Za svobodné vysoké školy nevzniklo něco jako studentské odbory. Bylo to ale vůbec reálné? A potřebovali bychom něco takového?
Především si myslím, že se mělo využít těch institucí, které dneska máme. Například Studentská komora Rady vysokých škol by k tomu byla ideální. Dnes tato instituce není výrazně angažovaným orgánem. Studenti se v Komoře starají o práva studentů, ale nesnaží se promlouvat do celkové koncepce univerzitního vzdělání.
Angažují se tedy dnes studenti?
Angažují se dost korporativisticky. Studenti medicíny, studenti z nějaké lokality, ale nedochází k žádnému velkému propojování. Nedá se ale říct, že by se neangažovali ani že by byli laxní. Čas od času vznikne nějaká iniciativa. Na pedagogických fakultách vzniklo před rokem a půl hnutí za zkvalitnění výuky budoucích učitelů a za více praxe. Je samozřejmě otázka, jestli to přežije, až ti studenti ze škol po promoci odejdou. Ale nějaký dopad jejich iniciativa měla. Ministerstvo reagovalo, vznikly dokonce dotační tituly pro posílení praxí budoucích učitelů. Čili nedá se říct, že studenti jsou pasivní, ale neexistuje širší platforma, která by se zabývala i politickou dimenzí školství.
Neregulovaný kapitalismus je hrozbou pro svobodné pojetí vzdělání a výzkumu. Jaký ale má na vysoké školství a univerzity vliv nástup xenofobie, netolerance či fašismu. Jak to ovlivňuje chod vysokých škol a jak tomu mohou čelit?
Nevím, jestli konstruovat bez důkazů nějaké propojení, ale já bych tam viděl souvislost. Způsob co nejefektivnější prorůstové správy ekonomiky a společnosti, neoliberální modus, jenž hlásá: „Soutěž, buď první!“, vytváří a spolupodílí se na pocitu určitého ohrožení. „Bude mi to moje studium k něčemu?“ Jsou země jako Španělsko – u nás je to zatím v menší míře –, kde vyjdete ze školy a řeknete si: Tak jsem studoval, dělal další kurzy, mám tři diplomy a jsem nezaměstnaný. Anebo: Nejsem nezaměstnaný, ale tady mám na patnáct měsíců projektík, pak to budu dál zkoušet, a když budu mít kliku, budu někde dělat asistenta v dalším projektu, tentokrát na dva roky. Nebo mi někdo v práci řekne, udělej si IČO, my za tebe nic odvádět nebudeme. To všechno podle mého soudu je zapříčiněno vývojem způsobu správy společnosti, pojetí hospodářského růstu. Vede to k tomu, že pokud jste v situaci nejistoty, úzkosti, logicky následuje to, co Bělohradský nazývá – byť v trochu jiném kontextu – identitární panikou. Ta vede k určité obraně a snaze najít pevný záchytný bod. Pak se objevuje nacionalismus a uzavírání před cizím, protože cizí je vnímáno jako ohrožující a nepřátelské spíš než jako obohacující a přátelské. Nevylučoval bych, že tyto věci spolu můžou souviset.
Co by proti tomu mohla dělat akademická sféra?
Mohla by dělat hodně. Pokud ale i v přírodních vědách kladete důraz na soutěž, na vítězství, tak musí být také poražení. Spolupráce se pak stává něčím, co můžete deklarovat jako ornament, ale reálně to neprovozujete. Vy můžete mít i výuku zaměřenou na všechny možné biasy a zkreslení vnímání druhých, cizích a ukazovat, že to není založeno na nějakém rasismu či nacionalismu. Ale to můžete říkat někde na přednáškách, ale v okamžiku, kdy syrová realita je jiná, taková, jak jsem ji popsal, logicky se řídíte tím – velmi zjednodušeně řečeno –, co Marx nazval vliv základny, a nikoli nadstavby.
Všechny protestní hnutí a spolky oponující pravicovým vládám, jako ProAlt nebo Stop vládě, vytvořily agendu, kterou ale později pohltil Andrej Babiš. Souhlasíte?
Hnutí ANO, respektive sám ministr Babiš, velmi dobře vycítil atmosféru. Z podhoubí, které vytvořily protestní iniciativy, mocně čerpal. A dělal to chytře, řekl si, že ostatní strany jsou už stejně zprofanované, a založil něco úplně nového, politicky „čistého“. K tomu nasadil tvář takového taťky, který rozhoduje a s ničím se nepáře. Jak to bývá v patriarchálních rodinách, kde otec říká „všechno dělám pro tvoje dobro, teď jsem tě sice fackoval, ale myslím na tebe“. Psychologicky Babiš získává na starém archetypálním instinktu: taťka, který má vždycky více tváří – hodnou a chápavou, ale taky přísnou a trestající, byť ho to bolí, když trestá. Některá témata vnímal velice dobře a citlivě a dokázal je i prodat.