Ještě před pěti lety by zmínka o základním příjmu vyvolala v debatě spíše údiv než souhlasné přikývnutí. Dnes ale základní příjem získává na popularitě. Řešení, kdy každý dostává od státu pravidelnou výplatu bez jakýchkoli dalších omezení, je ve skutečnosti docela stará myšlenka. Na světlo denní ji znovu vynesla finanční krize roku 2008, kdy miliony lidí přišly o práci a začaly přemýšlet o tom, jestli si ještě někdy najdou práci jinou, případně zda má vlastně ještě smysl vůbec pracovat.
Základní příjem byl nedávno vyzdvihován hnutím Movement for Black Lives jako součást reparací, Kanada uvažuje o zavedení základního příjmu s ohledem na environmentální udržitelnost. Jeremy Corbyn se už v září nechal slyšet, že nechá prozkoumat možnost zavedení tohoto opatření ve Velké Británii. Experimentům jsou otevřeni ve Skotsku, kde je základnímu příjmu nakloněna levicová Skotská národní strana (SNP). Ve Francii zase během prezidentské kampaně myšlenku základního přijmu prosazoval kandidát Socialistické strany Benoît Hamon.
Praktické experimenty
Veřejnou debatu doposud následovalo několik menších experimentů v Evropě. Od začátku letošního roku dostává v Utrechtu asi 250 lidí každý měsíc 960 eur, zatímco v rámci finského experimentu bude pěti až deseti tisícům lidí vypláceno 550 eur za měsíc. Ve Spojených státech také už existuje určitá obdoba základního příjmu: od roku 1982 vyplácí Aljaška každý rok svým občanům několik stovek až dva tisíce dolarů ze svých ropných zisků. Největšími podporovateli základního příjmu ve Spojených státech jsou ale technokapitalisté, jako jsou Peter Thiel nebo Marc Andreessen, a s výjimkou Aljašky jsou tu pokusy se základním příjmem spouštěny soukromým sektorem.
Ne každá podoba základního příjmu ale stačí: aby se z něj stal skutečný krok ke společnosti bez práce, musí být univerzální a nepodmíněný, poskytovat dostatečný příjem, se kterým se dá žít, a měl by doplňovat, nikoli nahrazovat sociální stát.
Verzí základního příjmu je ale víc. Na jedné straně jej máme v podobě jakési pomoci pro nešťastníky, kteří byli nahrazeni chytřejšími a efektivnějšími roboty, jiná varianta jej pak žádá ve jménu rovnostářského univerzalismu a táže se u toho po legitimitě nashromážděného majetku. Základní příjem je tak často předkládán jako postideologické řešení, které je vhodné pro novou dobu: zvláštní soulad zájmů ze strany levice i pravice máme číst jako důvod pro to, aby politické ostří bylo otupeno ve prospěch racionálního kompromisu.
Přitažlivost základního příjmu napříč ideologiemi ovšem není jen jeho hlavním rysem, ale především vadou na kráse. Díky své politické dvojznačnosti se základní příjem může zároveň stát trojským koněm levice i pravice: kritika zleva tvrdí, že bude sloužit jako nástroj pro odbourání zbytků sociálního státu, zatímco jeho zastánci si jej představují jako „kapitalistickou cestu ke komunismu“. S jakou podobou základního příjmu se setkáme, bude záležet na tom, jaké politické síly jej prosadí.
To ovšem neznamená, že by měl být základní příjem ztraceným případem. Ukazuje se, že nejkřiklavějším defektem kapitalismu je jeho neschopnost zajistit sedmi miliardám lidí důstojný život, což je zároveň příležitost pro levici, aby dokázala přijít s alternativou. A právě základní příjem, ačkoli není jedinou možností, nás může nasměrovat na správnou cestu.
Utopie pro realisty
Pro nizozemského novináře Rutgera Bregmana neznamená základní příjem vydláždění cesty k temnější budoucnosti, ale naopak nejlepší utopii. Pokroky ve vědě, technologii a medicíně znamenají, že vyhlídky lidstva na prosperitu jsou lepší než kdy jindy. Navzdory tomu se z politických ambicí stávají jenom technokratické kosmetické úpravy a sny o dobrém životě jsou zasypávány hromadami konzumního harampádí. Je tohle to nejlepší, čeho jsme schopni? Jak je možné, že navzdory tomu, že technologicky je možné už prakticky všechno, nedokážeme si představit nic skutečně inspirujícího? Pro Bregmana představuje základní příjem cestu ke skutečnému lidskému naplnění – utopii světa po práci, kterou potřebujeme a které jsme schopni dosáhnout. Je to utopie pro realisty.
Taková utopie, která nechce jen tvrdě pracovat a dává přednost volnému času před prací, aby každý mohl dělat to, co dělat chce, spíše než to, co dělat musí, je ovšem velice starou myšlenkou. Nicméně místo toho, aby se prodlužoval volný čas pracujících, veškeré zisky z růstu produktivity práce putují za vlastníky kapitálu. Finanční krize roku 2008 a následná recese celou věc jenom zhoršily. Namísto uvažování o volném čase se držíme zuby nehty svých pracovních úvazků, a pokud ne, nedokážeme vydělat dost peněz na vlastní živobytí.
Práce nestojí sama o sobě za nic. Bregman přesvědčivě argumentuje, že méně práce nám může pomoci vyřešit spoustu dalších problémů – stres, klimatickou změnu, pohromy, nezaměstnanost nebo majetkovou nerovnost. Experimenty ukazují že lidé s adekvátním příjmem jsou šťastnější, zdravější, a dokonce i chytřejší. Dát chudým lidem peníze – ať už je to bezdomovec v Londýně nebo dělníci v afrických dolech – je nakonec výhodné pro všechny. Snižuje to kriminalitu, dětskou úmrtnost, podvýživu a zvyšuje genderovou rovnost, vzdělání a ekonomický růst. Bregmanův boj za nepodmíněný základní příjem je veden humanistickými principy a praktickou evidencí. Problém je ale v tom, že tato myšlenka zní až příliš optimisticky na to, aby mohla být skutečná. To je ostatně možná největší výzva pro jeho zastánce: přesvědčit veřejnost, aby tuto myšlenku začala brát vážně.
Vážně je nutné brát i to, že postupující automatizace práce dosud nemá svou adekvátní politickou odpověď. Namísto toho jsme svědky stagnujících mezd, ztenčování střední třídy, úpadku odborových organizací a narůstající nerovnosti. Část levice tak tvrdí, že pokud by pracující měli garantovaný příjem, mohl by zároveň sloužit jako permanentní stávkový fond.
Jak je tedy možné, že si myšlenku nepodmíněného základního příjmu tak oblíbili šéfové ze Silicon Valley? Část jejich nadšení může plynout z jejich dobře míněné naivity. Podle všeho má vést osvobození od existenční nutnosti k rozvíjení podnikavého ducha lidí a jejich vnitřního inovátora, než aby nám to jen dalo možnost chodit na ryby, lovit a kritizovat své nadřízené, jak se nám zlíbí. Pak tu je ještě horší zdůvodnění pro zavedení základního příjmu: totiž že si jej bohatí přejí, aby se jednoho dne v důsledku nerovnosti a zoufalství neocitli pod „gilotinou“ lidového tribunálu.
Doplnění, nebo náhražka sociálního státu?
Jednou z klíčových otázek základního příjmu ale samozřejmě je, z čeho bude financován. Problém totiž není jen v příchodu robotů, ale hlavně v tom, že je bude vlastnit jen několik lidí. Bregman si je toho vědom a navrhuje masivní redistribuci peněz, času a robotické síly – což v překladu znamená: příjmu, práce a výrobních prostředků. Tvrdí, že všechno bohatství je produkováno společností a podle toho by také mělo být rozdělováno. Tentokrát k tomu máme i potřebné prostředky. Financování pro základní příjem navrhuje zajistit daněním bohatých lidí i finančních transakcí.
Vize levicových futuristů o základním příjmu je často popisována jako nereformistická reforma: je to cíl, kterého můžeme dosáhnout v rámci kapitalismu, ale zároveň má potenciál změnit podmínky kapitalismu natolik, aby mohlo dojít k jeho překonání. Základní příjem je plně automatizovaná rychlodráha do luxusního komunismu, ve kterém všichni máme své roboty a každému je dáno podle jeho potřeb. Takový základní příjem nemá být jen podložím pod špatnými pracovními úvazky, ale materiální podmínkou naplněného života. Ne každá podoba základního příjmu ale stačí: aby se z něj stal skutečný krok ke společnosti bez práce, musí být univerzální a nepodmíněný, poskytovat dostatečný příjem, se kterým se dá žít, a měl by doplňovat, nikoli nahrazovat sociální stát.
Naproti tomu pravicová verze základního příjmu znamená, že několik pytlů s penězi nahradí veřejné služby. Vnímá základní příjem jako mechanismus, jak vykuchat sociální stát ve jménu libertariánských idejí svobody. Tvrdí, že lidé vědí lépe než stát, co potřebují. Jak si ale budou moci tito lidé dovolit zdravotní péči za dvanáct tisíc dolarů ročně, už nechávají stranou.
Žádný ze současných pokusů, o kterých víme, patrně nebude znamenat cestu k luxusnímu komunismu, ale dá se od nich odrazit. Utopie je možná. Pokud ji ale chceme dosáhnout, musí se stát součástí našich požadavků a vizí v levicových hnutích, které začneme vytvářet v následujících letech. Budoucnost totiž nemůžeme jenom vynalézt, potřebujeme ji také vybojovat.
Autorka je redaktorka magazínu Jacobin.
Z anglického originálu The False Promise of Universal Basic Income, publikovaného na stránkách Dissent Magazine, přeložil Martin Vrba. Redakčně kráceno.