Foto Albane Duvillier
V nedávné přednášce na pražské Klinice se historička Anna Hájková, která přednáší současné evropské dějiny na University of Warwick v Anglii, zamýšlela nad dvojím znevýhodněním žen: jsou systematicky odstraňovány z dějin a zároveň nejsou historičky brány stejně vážně jako jejich mužští kolegové. Toto téma bylo i východiskem následujícího rozhovoru. Hovořili jsme ale také o politické dimenzi historické práce a o tom, co je úkolem levicových historiků.
Zabýváte se historií holokaustu a období druhé světové války. Válka je často vnímána jako mužská záležitost. Jakou roli hrají ve vašem výzkumu ženské příběhy?
Veškerá historie je chápána jako mužská záležitost. Válka je jen jeden příklad, i když se značným společenským a politickým nábojem. Oproti tomu ženská historie je dlouhodobě vnímána jako nedůležitá, není považována za skutečnou historii. Přitom podíváme-li se kamkoli, vždy se setkáváme s lidmi různých pohlaví. Ať už analyzujeme druhou světovou válku nebo způsob, jakým byla maskulinita realizována v rámci Ústředního výboru KSČ, tak pokud nepřihlédneme k genderové dimenzi, vyjdou nám z toho ploché dějiny. Dnes se historici už tolik nesnaží najít další zatím neodhalenou událost, která se stala, ale spíš je zajímá, jak můžeme něco interpretovat prizmatem, o kterém jsme dosud nepřemýšleli – ať už to jsou kategorie jako zvuk, byrokracie nebo gender. Je k uzoufání, že v české historiografii se to do značné míry stále neděje. Ke změně ovšem může dojít pouze v případě, že budou lidé bojovat. Je potřeba militantní přístup, který donutí tradiční historiky vzít tato témata v potaz.
Proč vlastně máme tuto představu, že ženy hrály vždy jen historicky podružnou roli?
Protože žijeme v patriarchátu. A když se podíváte na semináře předních českých soudobých historiků, mluví tam téměř samí muži. Skoro všichni mladší lidé, kteří dělají zajímavou historiografii socialismu – což je v současnosti metodologicky určitě ta zajímavější soudobá historiografie v Česku – jsou muži. Když mezi české historiky holokaustu přijde někdo jako já a začne říkat něco o genderu, oni to ani nezaregistrují. A o to jde: nevnímáme ženský podíl na dějinách jako validní a nevnímáme ani ženy historičky a genderové dějiny jako validní. Historickou obcí, kterou stále tvoří především muži, jsou považované za zajímavé, ale panuje představa, že „opravdové“ dějiny přece jen píše muž a zabývá se, dejme tomu, politickými nebo ekonomickými dějinami, založenými na „skutečných“ faktech.
Někdo si představuje, a bohužel se to stává dost často, že genderové dějiny znamená vyjmenovat všechny ženy a říct, že byly úžasné. Tohle ale prostě nejsou dobré dějiny.
Jakým způsobem tedy dochází v historii ke konsenzu o tom, co uznáváme za důležité?
Dějiny jsou mezi humanitními obory nejvíce hierarchické a konzervativní. Například si hned všimnete, že mezi antropology a literárními vědci je více žen. Pro práci historiček je klíčové, aby získaly uznání, takže musí být zadobře se všemi těmi starými bílými heterosexuálními muži, kteří disciplíně dominují. Je to ale začarovaný kruh. Ti mužští historici v nejlepším případě uznají naši práci za zajímavou (i když ne nutně důležitou), obzvláště jestli na ně ještě k tomu budeme milé a budeme jim mazat med kolem pusy. Z mé zkušenosti ale ve výsledku muži-intelektuálové především drží spolu, zvou se, citují a doporučují navzájem.
Můžete uvést nějaký příklad?
Mně se například stalo – a myslím, že to je klasický případ –, že mi Petr Brod doporučoval knížky a články týkající se mého oboru, ale vlastně můj výzkum nikdy nebral vážně. Párkrát mě dokonce upozornil na sborníky či prameny, které jsem editovala nebo do kterých jsem přispěla, což by věděl, kdyby si je byl přečetl. Vůbec mu nedošlo, že jsem se na tom mohla podílet jako autorka. Dalším typickým vzorcem chování je, že někdo přijde na vaši přednášku a pak položí otázku, kterou jste už zodpověděla. Pokud ho na to upozorníte, budete považovaná za nepříjemnou; pokud odpovíte, podkopáváte tím vlastní odbornost. A tím se přesně tvoří hierarchie toho, co je považováno za validní.
Jsou způsoby, jak tuto hierarchii narušit?
Je velmi důležité, aby se lidé, kteří tuto hierarchii chtějí změnit, podporovali – aby se vzájemně zvali na konference, aby se citovali, nebo když někde něco recenzují, aby nedoporučili jako další četbu pouze publikace etablovaných bílých mužů, ale také žen. Typické je, že když si přečtete mužský článek, většinou cituje pouze další muže. Nebo když muž někde přednáší, cituje jen mužské autory a o autorkách se buď vůbec nezmíní, anebo jen poznámkou, že „další výzkum byl veden tou a tou“. Také často dochází k tomu, že mužský historik tvrdí, že je první, kdo se zabývá tématem, jež ženské historičky zpracovávají již desetiletí, jako například téma sociálních pracovníků za holokaustu. Tu situaci můžeme změnit pouze tím, že se přihlásíme a otevřeně řekneme, proč jste necitoval tu a tu historičku, jejíž práce je v tomto případě relevantní? Jak to, že neznáte práce o sociálních pracovnících z osmdesátých let od historiček A, B a C?
Takto jsou tedy marginalizovány historičky ve svém oboru, ale i samotné ženy jsou marginalizovány v dějinách. Je to proto, že například v dějinách holokaustu ženské prameny prostě chybí?
Takhle bych to úplně neřekla, spíše jde o to, že je mnohem pravděpodobnější, že muži napíšou své paměti. Na přednášce na Klinice jsem uváděla příklad mého milovaného dědečka Miloše Hájka a jeho memoárů Paměť české levice. Zmiňuje se též o mé babičce. Byla také historička i odbojářka, ale skoro vše, co se o ní v knize píše, je v duchu „když jsem odcházel dělat revoluci v srpnu 68, Alena mi podala kabát“. Zatímco když ženy píší memoáry – a nepíší je tak často –, popisují své přátelé, jaký byl jejich partner, líčí osobnosti a názory lidí kolem sebe, což v těch mužských memoárech obvykle chybí. Většinou se dozvíte pouze o jejich mužských kolezích a kamarádech. Myslím, že je důležité, abychom to kriticky tematizovali. Protože když jsou paměti publikovány, tak často lidi inspirují k vlastnímu historickému výzkumu.
Myslíte, že vzestup orální historie tu situaci alespoň částečně napravil, že máme nyní k dispozici více ženských svědectví nedávných dějin?
Orální historie nám přinejmenším umožňuje, abychom ženské dějiny jednou napsali, případně abychom je napsali jinak. Bez ženských vzpomínek to je pochopitelně obtížnější. Díky orálním dějinám a díky tomu, že se za socialismu hodně sbíraly vzpomínky odbojářů a byly různé soutěže o „nejlepší odbojářskou vzpomínku“, máme v Národním archivu a Židovském muzeu poměrně hodně svědectví v první osobě či takzvaných „egodokumentů“, jak mužů, tak žen. A s tím se dá úžasně pracovat. Ale zase je zajímavé, co je vnímáno jako „kanonická“, „historicky cenná“ vzpomínka a co jako emocionální – čili ženská – vzpomínka.
Problém může být i to, že ženy v dějinách jsou často nahlíženy jako sexualizovaný objekt. Nedávný článek na jednom z hlavních zpravodajských serverů například přinesl „překvapivé“ odhalení, že přítelkyně výsadkářů Gabčíka a Kubiše nebyly pouze milenky, ale sehrály v odboji důležitou roli. To, myslím, dost vypovídá o tradičním pohledu na ženy v dějinách. Jak konkrétně se ho můžeme vyvarovat?
Myslím si, že je zásadní, že když člověk píše o ženách a sexualitě, aby se ptal, zda jsou ti lidé objekty nebo subjekty. Co se například dozvíme z informace, že někdo byl znásilněn? Můžeme té oběti, obvykle ženě, dát nějakou důstojnost? Můžeme se ptát, jakým způsobem to prožila, jestli o tom někdy směla vyprávět, co to znamenalo pro zbytek jejího života. A nedělat to, co často dělají mužští historici – extrémní příklad jsou Krvavé země od Timothyho Snydera –, tj. že řeknou: A teď tam mám trochu genderu, jednu stránku o znásilnění, jednu stránku o potratech, jednu o prostituci. Ženy jsou ve většině studií jen objekty. Důležitá je také role recenzentů (jak v případě posudků před publikací, tak i po ní), kteří musí napsat, že takhle to prostě nejde. Nezapomínejme ale také, že genderové dějiny jsou především o analýze. Někdo si představuje, a bohužel se to stává dost často, že genderové dějiny znamená vyjmenovat všechny ženy a říct, že byly úžasné. Tohle ale prostě nejsou dobré dějiny. To ovšem neznamená, že by genderová historie nebyla důležitá – spíše je problém, že vzhledem k tomu, že je tak málo ceněna, stává útočištěm méně schopných badatelů.
A co jiné přehlížené skupiny v dějinách? Vy se teď mimo jiné zabýváte transgresivní sexualitou v období holokaustu. Je vůbec možné se dostat k nějakým informacím o této problematice?
Já bych chtěla zdůraznit jednu věc. Ženy nejsou v historii zdaleka tak marginalizované jako osoby považované za deviantní, ať už jsou to Romové, „asociálové“ nebo homosexuálové. To je opravdu nebetyčný rozdíl. Na transgresivní sexualitě a stejnopohlavním chování v koncentračních táborech je fascinující právě to, že se po těchto lidech nezachovaly žádné prameny. Tito lidé byli znovu a znovu označováni jak svými spoluvězni, tak přeživšími za perverzní monstra. V naší kultuře totiž smí v první osobě vyprávět jen člověk, který je ctnostný nebo který se kaje. Homosexuál, který je a priori považován za neřestného a deviantního, svůj příběh vyprávět nesmí. Co se stane s lidmi a dějinami, pokud o nich nemůžeme psát a zůstanou nám pouze jako homofobní folie? Co se stane s lidmi, o kterých se nesmí vyprávět, protože byli natolik příšerní, že byli odstraněni z dějin? Být odstraněn z dějin je vůbec krutý osud, protože po těch lidech nic nezůstane. Ale být odstraněn z dějin po genocidě, to je nehorázně kruté.
Jakým způsobem je můžeme do dějin navrátit?
Je zásadní, že lidé, kteří přežili genocidu, mají možnost vyprávět o tom, co se jim stalo. Začala jsem pracovat na konceptu historického občanství. Je několik věcí, které jsou zapotřebí k jeho dosažení. Zaprvé: mít hlas (to znamená napsat svědectví, obzvláště pokud jste prožili nějakou zásadní násilnou událost); zadruhé: mít jméno (které nebude zapomenuto, například díky zapsání v pamětní knize); za třetí: mít hrob; a za čtvrté: ideálně mít památník (například i formou pamětní knihy). Spojením těchto čtyř věcí – i když jich může být více – se člověk stává skutečným protagonistou minulosti a může být náležitě pamatován.
Oběti holokaustu samozřejmě hroby nemají, ale mají často právě pamětní knihy, mohou nést svědectví – ale devianti svědectví nikdy nést nemohou. Mnoho přeživších, lidé, kteří zažili, jak jim nacisté zabili děti, rodiče, partnery a sourozence, označují jako to nejhorší, co se jim v táborech stalo, že byli svědky stejnopohlavní sexuálního chování. Tady chci explicitně podotknout, že obvykle popisují konsenzuální intimitu mezi dvěma dospělými. Musíme se ptát, co to znamená a co takto brutální homofobie o té vězeňské společnosti říká. Mezi všemi sbírkami orální historie s přeživšími holokaustu nenajdete, kromě zhruba tří zmínek, vzpomínky lidí, kteří byli deportováni jako Židé a identifikovali se před válkou nebo po válce jako gayové nebo lesby. Tady jsem si uvědomila, nakolik je tento můj výzkum politický.
Přitom mezi historiky často ještě panuje názor, že k dějinám lze přistupovat objektivně. K interpretaci historie ale nutně přinášíme svá současná politická přesvědčení. Jak se pak ale vyvarovat toho, abychom ahistoricky nepřekládali naše současné kategorie – jako gender – na subjekty, které studujeme, a nepřipisovali jim tak něco, co tam není?
Historie je jak subjektivní, tak objektivní a nejlíp uděláme, když si to uvědomíme. Myslím, že historie má být politická, ale musíme si toho být vědomi. Rolí historika je určitě upozorňovat na nespravedlnost: například, že bychom měli přestat pouze démonizovat komunismus, ale místo toho se ho snažit pochopit a kontextualizovat. Zároveň musí ale historie být také analytická. A reflektovat naši vlastní pozici je první krok. Ahistorická interpretace, kterou popisujete, se může stát každému historikovi nebo sociologovi. Nemá například smysl mluvit o „queer“ vojácích v 18. století. To je ovšem něco, na co musíme upozorňovat v konkrétních textech, a pokud takovéto současné termíny užíváme pro 19. nebo 18. století, musíme být schopni vysvětlit proč. Samozřejmě nemůžeme očekávat, že lidé v 19. století vnímali feminismus, antisemitismus nebo rasismus stejně jako my. Ale to neznamená, že bychom neměli psát o historickém antisemitismu nebo homofobii.
Pokud tedy historie má být politická, jak psát levicové dějiny?
Myslím, že levicové dějiny se netýkají a priori levicových témat. Levicové dějiny jsou nepohodlné – věnují se tématům, jež jsou ambivalentní. Nebojí se být komplikované. Vždycky, když něco začne být obtížné, je to signál, že by se tomu měli levicoví historici věnovat. Samozřejmě by se také měli věnovat zapomenutým a malým lidem, kteří „nejsou hodni dějin“, protože to, že o nich někdo tvrdí, že dějin nebyli hodni, je nejlepším ukazatelem, že si tu pozornost zasluhují.
Nedávno jsem k nám pozvala na přednášku v rámci feministického kolokvia Mary Vincent, profesorku španělských dějin z Sheffieldu. Přednášela o své tchýni, která vyrůstala v takové fašistické buržoazní rodině ve Španělsku ve čtyřicátých a padesátých letech. Ukazovala nám různé fotky z její pozůstalosti a snažila se tak vytvořit „obrazovou historii“, ve které je fašismus vždycky v pozadí. Byla si vědoma, že dělá něco, co není módní, protože o fašistech se radši nemluví. Říkala jsem si, že to je právě na jejím postoji odvážné, protože všichni víme, co byli fašisté ve třicátých, čtyřicátých a padesátých letech zač. Ale to neznamená, že bychom o nich neměli psát, nebo že bychom o nich dokonce neměli psát s dobře uváženou, reflektující sympatií. A to je něco, co je opravdu velmi těžké, protože spoustě lidem se to nebude líbit. Stejně to vnímám v případě historiků, kteří píší o komunistech nebo socialistech v Československu čtyřicátých a padesátých let. Nebát se a snažit se své subjekty vidět empaticky je nesmírně důležité.