V pondělí došlo v Rusku po sedmi letech (naposledy v Moskvě roku 2010) k dalšímu útoku – tentokrát na petrohradské metro. Zemřelo celkem jedenáct lidí a desítky dalších byly zraněny. Stalo se tak během návštěvy Vladimira Putina čili v době, kdy byla zvýšená bezpečnostní opatření a obrazně byl na každém rohu policista. A stalo se tak navzdory dlouhodobému vyprávění ruské vlády o tom, že její kroky – ať už doma nebo v zahraničí – směřují k tomu, ochránit ruské občany před terorismem.
Útok zvyšuje rizika
Bezpečnostní pilíř společenské smlouvy mezi Putinovým režimem a ruskou společnosti se minimálně otřásl, a to v kontextu nárůstu protestních nálad po celém Rusku. K petrohradským protestům proti předání chrámu svatého Izáka pravoslavné církvi, které pokračují už týdny, a ke stávce ruských řidičů kamionů proti zavedení mýtného, se přidaly demonstrace v řadě ruských měst s protikorupční a sociální tematikou. A hned v závěsu došlo k výbuchu v petrohradském metru. Po dlouhé době se teror netýkal jen severního Kavkazu a okolí.
Jsem si jistá, že Kreml se bude snažit útok „přeložit“ a „uřídit“ tak, aby odpovídal jeho zájmům a minimalizovaly se škody. Připomeňme si, že Rusko šlo ne nepodobnou cestou jako USA po zářijových útocích v roce 2001: terorismus se stal argumentem nejen v jeho zahraniční politice, ale také v politice domácí. Navíc ale bezpečnostní rámce vztahu mezi režimem a společností v poslední době výrazně posilovaly, zatímco ty sociální oslabovaly. A tady je právě zakopán pes.
Spekulace s nádechem spiknutí jsou součástí zavedeného vyprávění o současném Rusku (majstrštykem je spekulace o chystaném nukleárním útoku na Pobaltí). A jde o vyprávění monolitní a černobílé, stojící na zamlčené liberální pozici.
Je nabíledni, že přes veškerá opatření, omezení a ohraničení (k nejkontroverznějším patří balíček zákonů Jarovové z minulého roku či samotná intervence v Sýrii a zákony upravující pravidla pro mítinky) Kreml znovu nedokázal zajistit bezpečí pro své občany, a to v době, kdy se začaly více projevovat sociální dopady stagnace a vyčerpává se takzvaný krymský konsensus. Sociální pilíř, který vyměňoval politickou pasivitu za relativní materiální stabilitu, byl už narušen vinou hospodářského propadu a stagnace, které trvají od roku 2009. Bezpečnostní pilíř dostal v tomto kontextu úder, který nemusí být zdrojem udržení stability a kontroly.
Petrohradský útok vyvolal vlnu solidarity mezi obyvateli města a hned první hodiny po něm bylo možno sledovat dobrovolnou organizaci svépomoci, která nebyla nijak závislá na úřadech a vládě. Otázka je, zda něco takového není, nebo časem nebude, projevem odcizení mezi režimem a ruskou společností. Protesty by mohly naznačovat alespoň nespokojenost, i když jejich početnost i osazenstvo (například Alexej Navalnyj) nás musí nutit ke skepsi. Nicméně právě opatrovnický vztah mezi státem a společností, na kterém systém v Rusku stojí, je zdrojem obojího – stability a zranitelnosti. Příkladem nám budiž rychlý a nečekaný pád ruské monarchie v březnu 1917. Úplně jednoduše: útok v Petrohradě zvyšuje rizika.
Udělal to Putin?
Nejen v českých médiích se mezitím objevily spekulace o tom, že útoky byly zorganizovány režimem jako odpověď na poslední protesty. Nevím, jestli vláda Vladimira Putina je už ve stádiu, kdy se začíná střílet do nohy, panikařit a hrát vabank. A nemám důkazy, které dokazují, že režim útok nezorganizoval. Z definice je spekulace tvrzení, které nestojí na empirické zkušenosti nebo pevných faktech. Výklad petrohradských událostí ve stylu „může za to Putin“ je poměrně přímočarý, jednoduchý a nenutí nikoho k příliš komplikovaným závěrům. Jeho vzkaz zní: ruský režim je strašný. Podobné spekulace s nádechem spiknutí jsou součástí už zavedeného vyprávění o současném Rusku (majstrštykem je spekulace o chystaném nukleárním útoku na Pobaltí). A nejde si nevšimnout, že jde o vyprávění monolitní a černobílé, stojící na zamlčené liberální pozici.
Zda je to dobře ve vztahu k probíhající informační válce, mediální internetové „revoluci“ a k jevům, jako jsou fake news nebo postpravda (či alternativní fakta), je otázka do pranice. Spíše se ale kloním k tomu, že se jedná o medvědí službu poznávání Ruska jako země i společnosti a také o příspěvek k rozpadu seriózního informování jako takového. Informační válka mezi Západem a Ruskem tento rozpad zrychlila a jeho spojenci jsou vyhraněná ideologičnost a dvojí metry.
Na druhé straně je pravda, že o útocích z 11. září ve Spojených státech se v jiném kontextu také hojně spekulovalo (a ještě spekuluje). Takže se jen těžko vyhneme spekulacím i v tomto posledním ruském případě. Jen doufejme, že jejich zastánci budou mít podobně podvratný postoj také ke spekulacím, které se netýkají pouze současného Ruska. Každá moc si totiž zaslouží, pokud možno, racionální a informovanou kritiku a naše pochybnosti.
Autorka je komparativní historička.