„Na Slovensku byli lidi vždycky nejdřív antisemité a až potom anticiganisté,“ říkal mi nedávno ve svém slovenském bytě historik Jan Tesař, když jsme se spolu bavili o jeho poslední knize Cikánská rapsodie. „A vidíte, to u nás to bylo vždycky přesně naopak, Romy nesnášet, Židy tolerovat,“ odpověděla jsem mu napůl pobaveně, napůl rezignovaně.
Zatímco tradičně katolické Slovensko vnímalo stejně tak tradičně katolické Romy jako menší nebezpečí než Židy, v Česku se do vztahu k romské i židovské menšině promítla jedna zásadní otázka. A tou byl fetiš práce. I proto se během druhé světové války na našem území objevily hned dva takzvané pracovní tábory, i proto v nich většinově pracovali čeští, nikoli němečtí četníci, i proto nám dodnes při pohledu na „cikány poflakující se na ulicích“ vře krev. „Znám pracovité cikány, ale je jich málo. Většina je nepřizpůsobivá,“ shrnul ve dvou jasných větách české národní postoje vůči Romům lidovecký senátor Jiří Čunek v rozhovoru pro XTV. V pořadu DVTV fórum k tomu ještě obligátně dodal, že samozřejmě není rasista a že diskriminována je u nás hlavně bílá většina. Primitivní rasistické evergreeny, které tu u nás s gustem replikují hlavně lidi jako Jiří Čunek, jsou dokladem toho, že ani dobře placená práce z vás lepšího člověka neudělá. Spíš naopak.
Udřít se k smrti? K nezaplacení
Nesmyslný fetiš práce se tu naplno projevil po roce 89. Zatímco v období před listopadem bylo flákačství cool, protože s sebou neslo antisystémový postoj, po revoluci se nepříjemně vtíravá otázka „A co ty vlastně děláš?“ stala povinnou součástí našich konverzací. Nezřídkakdy se navíc z bývalých pankáčů stali největší drábové, kteří si na psychopatickém dozorování toho, jak kdo pracuje, vystavěli kariéru. Stačí se podívat třeba na spanilou jízdu Františka Stárka neboli Čuňase.
Vtíravá otázka, jestli se vůbec vyplatí pracovat, prostupuje společností pořád víc a víc. Tvrdit, že za to může přebujelý systém sociálních dávek, a ne stagnující mzdy, exekuce a zhoršující se pracovní podmínky, znamená chtít po lidech, aby svůj život zasvětili práci na úrovni otrokářství.
Romové na bujení kapitalismu doplatili jako první. I proto celá starší generace vzpomíná na normalizaci jako na to lepší období, ačkoli třeba oblasti vzdělávání byly důsledky diskriminace katastrofální (zvláštní školy navštěvovali téměř všichni Romové). Pokud jde ale o práci, vzhledem k zákonné povinnosti nějakou mít to pro ně bylo celkem příznivé období. To samozřejmě s nástupem privatizace skončilo a dnes tu máme zaděláno na de facto třetí nezaměstnanou generaci Romů. Tvářit se, že je to všechno jejich vina, je pohodlné, ale k ničemu. Neochota pracovat totiž nemusí nutně souviset s nějakou kulturní deformací, jak by si asi Čunek přál. Může za ní být i dost vědomý kalkul a prozření, že udřít se k smrti nemá prostě smysl.
Ani po sedmadvaceti letech se u nás totiž mzdy za práci nevyšplhaly na důstojnou úroveň. Vtíravá otázka, jestli se vůbec vyplatí pracovat, prostupuje společností pořád víc a víc. Tvrdit stejně jako Jiří Čunek, že za to může přebujelý systém sociálních dávek, a ne stagnující mzdy, exekuce, které se u nás dávno vymkly kontrole, a zhoršující se pracovní podmínky, znamená chtít po lidech, aby svůj život zasvětili práci na úrovni otrokářství.
V situaci, kdy se život na sociálních dávkách stane ekonomicky výhodnějším než život ve vyčerpávající práci, je racionálnější nepracovat. To ostatně zkoumá i pár let stará studie Kdy se práce vyplatí?, která se zabývá postavením nízkopříjmových skupin obyvatel, které si s nástupem do práce jen přihorší.
Druhá část výzkumu nazvaná Mezi dávkami a prací, která není?, jež byla publikována před pár dny, pak problematiku dál rozvíjí a snaží se analyzovat motivace lidí na hranici mezi dávkovým systémem a nekvalifikovanou prací. Výsledek? Po zaplacení školkovného, uhrazení dopravy, sečtení extra výdajů za jídlo a další věci se pracující člověk dostane na to, co by bral jako nezaměstnaný. Možná by se politici měli místo neustálé buzerace nezaměstnaných začít snažit, aby práce měla i jiný než čistě statusový význam. Třeba takový, aby se s ním dala jednoduše uživit rodina.
Čistit od vředů
Lidovce čeká dramatický půlrok. Do voleb se rozhodli kandidovat společně s Gazdíkovým hnutím Starostové a nezávislí (STAN), což znamená cílit minimálně na deset procent voličských hlasů. Jenže to je risk, který se může hrubě nevyplatit nám všem. Pokud totiž koalice KDU-ČSL a STAN ve volbách neuspěje, může se snadno stát, že ve sněmovně zasedne jen několik stran a liberální hlas i politika zmizí. Kromě ANO, ČSSD a komunistů to může být ODS, ve které se na malý puč třese Klaus junior, a okamurovci. Upadající TOP 09 bude pravděpodobně ze hry – logická úvaha některých liberálně pravicových voličů bude spíš směřovat k volbě nové koalice, ale ani to nemusí lidovcům a starostům stačit. Představa, že se pak ve sněmovně rozděluje třeba dvacet až třicet procent propadnutých hlasů voličů, kteří přišli k volbám a jejich strany neuspěly, je děsivá z jednoho jediného důvodu. Ten, kdo z ní vytěží suverénně nejvíc, bude Andrej Babiš.
Česká politika je xenofobní a rasistické rétoriky plná, své zástupce tu spíš než konzervativně pravicoví i levicoví voliče hledají voliči liberální. Pro ty pravicové a středové z nich může být koaliční útvar Gazdíka s Bělobrádkem šancí, jak alespoň částečně najít svou politickou reprezentaci. Otevřeně nenávistné výroky Jiřího Čunka, doplněné o vágní kritiku vedení strany (která si navíc opravdovou kritiku zaslouží, jen ne zrovna zprava), můžou být důvodem, proč hlas lidovcům nedat. Další rozhádanou stranu, jejíž hlavním programem bude brojení proti „nepřizpůsobivým“ v době, kdy se ze systému sociálních dávek stal systém umožňující kontrolu a buzeraci lidí na okraji, rozhodně nepotřebujeme. Čunek zosobňuje to nejhorší z tradice českého anticiganismu, který pod zástěrkou ocenění práce nenabízí nic víc než ještě větší diskriminaci už tak dost diskriminovaných (viz koncepty typu „léčba prací“), aniž by z toho zbytek společnosti mohl cokoli vytěžit.
Při vědomí hrozby, že by koalice KDU-ČSL a STAN nemusela ve volbách pokořit desetiprocentní hranici, by lidovci měli přestat hazardovat s hlasy potenciálních voličů a začít výroky svého bývalého předsedy důrazně korigovat. Jinak se taky může Pavlu Bělobrádkovi snadno stát, že po případném volebním debaklu ho Čunek vystřídá v pozici předsedy, a to by i ve vztahu k dnešní KDU-ČSL bylo citelné zhoršení.
Recept na to, jak vyřešit prekérní situaci, poskytl kdysi Jiří Čunek sám, když v souvislosti s Romy mluvil o „čistění od vředů“. Jeden opravdu nechutný vřed mají lidovci přímo ve svém středu. A měli by se umět rozhodnout, jak s ním naloží.
Autorka je redaktorka Alarmu.