Muži v menopauze


Je vystoupení Ladislava Jakla v DVTV něčím jiným než fantazií o vlastní mizející „mužské síle“?

Jedna moje radikální feministická kamarádka říká, že muži jsou v menopauze celý život. Podle současné vědy ale mužská menopauza (tzv. andropauza) přichází až někdy kolem padesátky. A ne všichni muži dokáží hormonální disbalanc unést se ctí. „Přechod u mužů je spojen s mnoha nepříjemnostmi. Patří sem například potíže psychické (podrážděnost, úzkostně-depresivní nálady, pocit zbytečnosti, nechuť k aktivitě, mrzutost) nebo potíže v oblasti sexuální (snížená chuť k sexu, snížená vzrušivost, problém s dosažením nebo udržením erekce atd.),“ píše se k tématu v článku na Xman.cz, ve kterém autor doporučuje řešit krizi potravinovými doplňky.

Válečná romantika

Úplně jinak než pomocí výživových doplňků se rozhodl nedostatek testosteronu řešit Ladislav Jakl. Díky novému formátu DVTV Apel mohl i po padesátce ukázat svůj talent a rozesmát diváky svým uvadajícím mužstvím. Jako terapie by to snad mohlo být účinné, sebeironie je důkazem nadhledu. Jenže sebeironie to nebyla, muž bývalého prezidenta – nebo jeho slovy „spíš mužíček“ – to myslel vážně. Jakl má strach o všechny muže a o všechen testosteron, nejen o ten svůj. Má ale problém vysvětlit, k čemu by ten testosteron vlastně měl být, a tedy co podle něho znamená být mužem.

Ladislav Jakl možná jen prosí o trošku politické korektnosti. Nelíbí se mu totiž, že je „dneska přípustné dělat si z mužů a mužství legraci veřejně, v televizi před desátou večer“.

Jedna z významných symbolických hodnot muže se dříve odvíjela od povinnosti válčit. Pochopitelně ve válkách umírali především chudí muži, zatímco ti bohatí a privilegovaní, kteří z válek měli opravdovou prestiž, chuďasům veleli z koňských hřbetů nebo později z bunkrů v týlu, ale povinnost obětovat se za společnost (byť vynucená) sloužila jako jeden ze stavebních kamenů obhajoby nerovnosti mezi muži a ženami. Byť útrapy válek nesly i ženy, byli to muži, kdo umíral a kdo zabíjel. A kdo byl tedy vždy alespoň potenciálně válečníkem.

Přestože válečná zkušenost pro většinu českých mužů není běžná už bezmála sto let, Jakl jako by právě nějakého obětavého válečníka hledal. Za variaci mužského válečníka se nejspíš i sám považuje. Fantazii se ani po andropauze meze nekladou. Jaklovi se nelíbí, že se současní změkčilci prý „vždycky nějak domluví“, „nestojí si za svými názory“, moc se usmívají a neumí praštit do stolu. A společnost jejich změkčilost ještě oceňuje. Jaklův mužský vzor se s nikým nedomlouvá, což je jistě hodné ocenění, ale jinak není příliš jasné, co kromě vlastních nekonkrétních představ o mužství plném síly a válečné romantice vlastně Jakl hledá a proč.

Testosteronová kontrarevoluce

Když v humorných zkratkách ve videu naznačuje, k čemu by vlastně měl být testosteron, kterého se mu tak zoufale nedostává a jejž musí, jak sám říká, hledat s lupou, moc toho neřekne. Příklady pro testosteronovou kontrarevoluci tak hledá v takových věcech jako močení do kýble v pěti lidech (mužích), která by byla úbytkem testosteronu nejspíš ohrožena. Možná vidí naději ve špatné hygieně, jak jinak totiž chápat jeho lamentování proti „metrosexuálům“, tedy proti stylu, který už skoro neexistuje a jehož ikonou byl anglický fotbalista David Beckham. A zrovna jemu by snad Jakl nedostatek testosteronu nevyčítal.

Možná ale Jakl jen prosí o trošku politické korektnosti. Nelíbí se mu totiž, že je „dneska přípustné dělat si z mužů a mužství legraci veřejně, v televizi před desátou večer“. Zastánci politické korektnosti stejně jako Jakl vědí, že i slova zraňují. Nezbývá tedy než více pracovat na osvětě a přemýšlet, co člověk říká, a zbytečně si nedělat legraci se zranitelných bílých a bohatých mužů v nelehkém životním období. Jak ukázal Jakl, i oni mají city.

Autorka je feministka.

 

A2LARM