Již v prvním kole srbských voleb zvítězil současný premiér Aleksandar Vučić, který své vítězné tažení v politice zahájil v roce 2014 vítězstvím v parlamentních volbách. Těší se podpoře západních politiků navzdory tomu, že v devadesátých letech zastával vedoucí funkce v ultranacionalistické Srbské radikální straně. Spolu s lídrem této strany Vojislavem Šešeljem, dvanáct let souzeným v Haagu za svou roli v jugoslávských válkách a minulý rok zproštěným všech obvinění, a Tomislavem Nikolićem, rovněž bývalým radikálem a nyní dosluhujícím prezidentem, nejednou jel za války v Bosně na frontu monitorovat situaci. Známé jsou také jeho výroky typu „Za jednoho zabitého Srba zabijeme sto Muslimů“. Na konci devadesátých let se ve svých 28 letech stal ministrem informací a trestal média kritizující tehdejšího prezidenta Slobodana Miloševiće.
V roce 2008 spoluzaložil Srbskou pokrokovou stranu, která vznikla odtržením části radikálů požadujících pragmatickou proevropskou politiku. V roce 2012 se stal jejím předsedou a o dva roky později premiérem země. V pozici premiéra začal na domácí půdě se systematickou kontrolou státních institucí a médií, marginalizací opozice a uzavíráním smíru s mafií, která v Srbsku svrhává vlády a vraždí premiéry. Západními politiky je i přesto Vučić vnímán pozitivně jako proevropský politik, který pokračuje v přístupovém procesu Srbska do EU a dodává regionu stabilitu. Vučićova proevropská politika je však zcela určována ekonomickým a politickým pragmatismem, a ne hlubším hodnotovým souzněním. A protože ví, že antiruský politik nemá v Srbsku šanci, nechává si otevřená vrátka i na Východě.
Spasitel Srbska
Vučićovo tažení má v Srbsku podporu. Alespoň u dostatečné části Srbů. Svůj politický úspěch staví zaprvé na příběhu o údajném ekonomickém vzestupu Srbska. Jeho vládě se sice podařilo zlepšit některé ekonomické ukazatele, výchozí pozice byla ale natolik špatná, že jeho politiku lze stěží označovat za zásadní úspěch. Srbsko dnes patří k nejchudším zemím v Evropě, nižší mzdy jsou už jen na Ukrajině, v Moldavsku, Bělorusku a Albánii.
Protesty pravděpodobně nepovedou k zásadnější změně. Jde především o výraz frustrace převážně mladé, liberálně orientované a do měst soustředěné části obyvatel.
Spolu s dalšími zeměmi západního Balkánu se Srbsko dlouhodobě nachází v těžko řešitelné situaci, která nemá výlučně ekonomický charakter. Mnozí hovoří přímo o civilizačním regresu, kritizují propad kvality kulturního života a obecnou provincializaci v důsledku rozdrobení („balkanizace“) Jugoslávie do malých uzavřených států a kvazistátů. Dochází také k bulvarizaci veřejného prostoru, bezskrupulózní korupci, nepotismu, autoritářským tendencím a nacionalistické manipulaci, což se týká především nefunkční Bosny a Hercegoviny. Výjimkou není ani Makedonie, která se v současnosti nachází v hluboké politické krizi a čelí etnickému napětí. Ničivé důsledky má také masová emigrace mladých a vzdělaných lidí, kteří v protekcionalismem paralyzovaném západním Balkáně mají jen malé vyhlídky na získání zaměstnání, jež by odpovídalo jejich kvalifikaci a životním plánům. Západní Balkán patří ve světovém měřítku k regionům s vůbec nejvyšším úbytkem obyvatelstva v důsledku migrace. Za posledních 25 let emigrovalo jen ze Srbska 300 tisíc mladých vzdělaných lidí, kteří si o životním standardu svých rodičů a prarodičů v éře socialistické Jugoslávie nechtěli nechat jen vyprávět. Srbsko se dnes nachází na periferii světového kapitalismu (někde mezi Kongem a Českou republikou), geograficky je však na dosah bohatému jádru, se kterým má navíc celou řadu historických a kulturních pojítek.
Druhým faktorem Vučićova úspěchu je systematické budování vlastního obrazu jako spasitele Srbska, což odpovídá poptávce velké části Srbů. Vučić se vyjadřuje nejen k otázkám světové politiky, ale v televizních přenosech a naplněných sportovních halách mluví i o tom, co si myslí o mužích, kteří neplatí alimenty, nebo jestli se mu líbí ženy. Ačkoliv (zatím) nelze hovořit o autoritářském režimu, Vučićovi se podařilo více než komukoli jinému po roce 2000, kdy padl režim Slobodana Miloševiće, získat takto výraznou formální i neformální kontrolu v zemi. Navíc má dlouhodobou podporu v zahraničí, kterou neztratí, pokud bude nadále udržovat stabilitu v regionu.
Paralyzovaná opozice
Vučić vítězstvím ve volbách získal především symbolickou moc, neboť funkce srbského prezidenta je spíše formální. Jeho síla nicméně spočívá především v neformální moci, a proto ztrátou premiérského křesla vliv neztrácí. Volba byla chápána především jako plebiscit o dosavadní Vučićově technokratické politice, neoliberálních ekonomických reformách a popularitě jeho samotného.
Vučić zvítězil již v prvním kole, ale volební účast byla natolik nízká (55 procent), že lze jeho zvolení jen těžko označit za bezvýhradnou vůli národa. Srbové jsou frustrovaní politickou a ekonomickou situací v zemi, panuje averze vůči zkorumpovaným politikům i mezinárodnímu řádu a jen málokdo skutečně věří ve změnu k lepšímu. Tato frustrace se odrazila nejen v nízké volební účasti, ale také v úspěchu protestního kandidáta Luky Maksimoviće, mladého studenta komunikologie, vystupujícího pod pseudonymem Ljubiša Preletačević Beli. Ten dosáhl téměř na 10 procent hlasů a skončil třetí v pořadí za druhým, liberálně orientovaným Sašou Jankovićem.
Opozice získala v předvolební kampani minimální prostor. Někdy to až vypadalo, že jediným kandidátem je Vučić. Ten byl zkrátka všude: v televizi, v novinách, na billboardech. Opoziční kandidáti a někdy i jejich rodinní příslušníci byli v médiích doslova lynčováni. Na parlamentní půdě pak byla opozice umlčena účelovou předvolební měsíční pauzou Skupštiny (srbského parlamentu), kterou nařídila předsedkyně Maja Gojković, rovněž členka Vučićovy strany. Je zřejmé, že ani samotná volba neproběhla podle pravidel, a je jen otázkou, do jaké míry se manipulovalo s hlasy. Avšak ani nerovné předvolební klání a podvody při volbě nemohly vyloučit vítězství některého z opozičních kandidátů. Výsledky voleb jsou tak z velké části zprávou o neschopnosti opozice a o stavu srbské politiky jako takové, která je definována všudypřítomným nacionalismem a konzervatismem a absentující diskusí nad politikou, plnou osobních útoků, korupčních skandálů, afér kolem koupených univerzitních diplomů a banality.
Pochyby o „stabilokracii“
Minulé pondělí, den po skončení hlasování, Srbsko zaplavily masové protesty proti výsledkům voleb a „diktátorským metodám“ nově zvoleného prezidenta. Každý den vycházejí do ulic srbských měst desetitisíce lidí a spílají Vučićovi. K největším protestům dochází tradičně v Bělehradě, který i v devadesátých letech byl hlavním opozičním centrem proti režimu Slobodana Miloševiće. Někteří jen ze šuplíku vytáhli staré píšťalky. Protesty mají převážně spontánní charakter a zatím chybí organizační struktura, která by je dokázala zaštítit a předložit jednotné požadavky. Protesty tak pravděpodobně nepovedou k zásadnější změně. Jde především o výraz frustrace převážně mladé, liberálně orientované a do měst soustředěné části obyvatel. Demonstrace ale mohou upoutat pozornost EU, která by mohla začít pochybovat o Vučićově úspěšné „stabilokracii“, jak se vyjádřil rakouský politolog Florian Bieber. Jedině jako stabilizátor je totiž Vučić pro EU užitečný. Pokud tuto funkci nadále nebude schopen plnit, ztratí pevnou půdu pod nohama. Zásadní kritika ze strany EU či pozastavení výhod plynoucích z přístupového procesu Srbska k EU by totiž pro Vučiće znamenala erozi legitimity, kterou na domácí půdě vybudoval kromě jiného díky úspěšné zahraniční politice.
Autor studuje politologii a balkanistiku.