Monice je osmatřicet, má dvě děti ve věku čtyři a osm let a je na ně sama. Monika je vdaná (chyba). Monika je svobodná (taky chyba, ale už to tak necháme).
Partner ji opustil. (Za to si může sama, protože je určitě šeredná a štěkna, anebo mu nenabídla něco, co jiná ano. Její chyba.)
Změna: utekla od partnera. (Za to si může sama, protože od něj neměla utíkat. Její chyba.)
Ještě změna: vykázala partnera pryč. (Za to si může sama; neměla ho vykazovat. Musela přece vědět, že se pak na děti vykašle. Její chyba.)
Výchozí situace je tedy ložená: ať je důvod rozpadu Moničina partnerství jakýkoli, může za něj ona. Byl partner násilník? Alkoholik? Gambler? Nikdy se o děti nezajímal, i když s nimi ještě žil pod jednou střechou? Ale no tak, nic není tak černobílé, určitě měl nějaký důvod pít. Vztáhl na Moniku ruku? Určitě byla nesnesitelná a nic jiného si nezasloužila. O nic se nestaral? Tak to snad je povinnost ženy, ne?
Pomohlo by zálohové výživné od státu? Tak to ani náhodou, volá kritický hlas veřejnosti. Proč bychom měli ze svého dotovat haranty, kteří mají nezodpovědné rodiče?
Monika si tedy sype popel na hlavu a má, co si zaslouží. Vybrala si partnera zcela nezodpovědně a úplně špatně. A za chyby se přece platí.
Monika lítá kolem dětí, platí nájem, energie, školné, stravné, vaří, peče, musí děti ošatit… Kde na to bere čas a peníze? Z přebujelého sociálního systému jí na účet každý měsíc chodil rodičovský příspěvek ve výši královských 7600 Kč. Nikoli na každé z dětí, ale na to, které je mladší čtyř let. Příspěvek po uplynutí 22 měsíců věku nejmladšího dítěte pak klesne na 3800 Kč.
Aha, Monika už má obě děti starší čtyř let. No tak to žádný příspěvek nepobírá. Chodí do práce, vydělává. A je oproti vdaným a/nebo nepracujícím matkám zvýhodněná: školek je málo a v umístění dítěte mají samoživitelky přednost. Proč mají matky, které žijí v manželství přispívat na matky, které v něm nežijí?
Alimenty na děti nedostává. Soudí se o ně. Typická zlatokopka. Partner je úplný chudák; nejenže ho chce Monika sedřít z kůže, zatímco on prostě nemá, kde by na alimenty bral. Nic nevlastní, výplatu má nízkou, pokud tedy nějakou. Sehnat práci dneska není nic lehkého, to ví přece každý. Soud se vleče, alimenty nikde.
Monika se po práci věnuje dětem: musí je připravit do školy, nachystat jim svačiny, dohlédnout na úkoly, nakupovat pomůcky, přispět do třídního fondu, zaplatit ozdravný pobyt, lyžařský kurs, vybavit pokoj. Děti potřebují nejen hračky a postel, ale taky úložné prostory, stůl, židli a spoustu dalších věcí.
Monika je unavená. A také zodpovědná, a proto se svoji situaci i situaci svých dětí rozhodla řešit.
Když se jednou takhle poflakovala s kamarádkami u kafíčka, rozhodla se, že si najde nového partnera. Děti potřebují mužský vzor. Jsou talentované a bystré; Monika je plánuje jednou poslat přinejmenším na Oxford. No dobře, tak něco levnějšího, třeba na nějakou tuzemskou státní univerzitu. Vzdělání je přece základ. Po nákladné péči o svůj zevnějšek (kdo by chtěl nějakou utahanou mařku, že?) vyráží na první schůzky.
Schůzka č. 1: To jako že chceš vztah bez lásky? Pro prachy? Na to si sežeň jinýho pitomce.
Schůzka č. 2: Proč bych měl živit fakany, který si nasekal někdo jinej? To není moje krev.
Schůzka č. 3: Jedině nezávazně. Občas sex, ale s ničím jiným nepočítej, milfko.
Tak nám to nějak nedopadlo. Výživné na děti také v nedohlednu. Pomohlo by zálohové výživné od státu? Tak to ani náhodou, volá kritický hlas veřejnosti. Proč bychom měli ze svého dotovat haranty, kteří mají nezodpovědné rodiče? Stejně jsou předem odepsaní, mají totiž neplacení a nezodpovědnost v genech.
Autorka je novinářka.