V prozatím posledním díle jinak nekonečné série X-menů, filmu Logan Wolverine, se ocitáme v churavé době, ohlašující konec celé jedné generace bytostí s nadlidskými schopnostmi. Obzvláště smutnou postavu tady představuje Charles Xavier, který – upoután střídavě na vozík a na lůžko – je jen smutnou ozvěnou své dávné geniality. Psychicky i tělesně zesláblý stařec, kdysi známý jako Profesor X, pozbyl svých vizí, elánu i velké části svých hrdinských schopností. To jediné, na co mu ještě zbývají síly, jsou občasné duševní záchvaty, které na chvíli paralyzují celý okolní svět do bezmocné a nehybné křeče.
Takovým Profesorem X v podzimu svého života je nám Miloš Zeman. Úbytek duševních i fyzických sil ho pomalu dostává na kolena a jediné, co ještě svede, je chvilková paralýza české veřejnosti dalším skandálem, který se urodil v hlavě tohoto donedávna obávaného stratéga s intelektem zušlechtěným v Prognostickém ústavu a s lokty nabroušenými z nejvyšších pater politického života.
Lidé zklamaní polistopadovým vývojem vnímají budoucnost jako nejasné období plné nástrah. I proto dnes tendují ke konzervativní nebo autoritářské politice – chtějí svůj stávající životní standard alespoň zapečetit, když už ho nemůžou zlepšit.
Husákovská postava, kterou se Zeman za necelých pět let svého panování stal, se nějaký čas zdála být nesmrtelná. Když ještě donedávna surfoval na vlnách neexistujících uprchlíků a do plachet mu z plných plic foukala vystrašenost „slušných lidí“, vypadalo to, že se stane náčelníkem kmene Bójů na dlouhé roky dopředu. Migrační krize ale byla pouhou zástěrkou toho, že král je ve skutečnosti nahý. Donedávna neporazitelný obr se ocitl na pokraji svých možností a mýtus nepřemožitelnosti se spolu s jeho indispozicemi začíná pomalu hroutit. V mediální a veřejné recepci ale přetrvává pocit, že legendární mastermind je tu pořád ještě s námi.
Strach a hnus z Pražského Hradu
Sledování několika posledních týdnů, v nichž se díky vládní krizi naplno ukázal mocenský pakt mezi Babišem a Zemanem, se často neslo v duchu klasického spekulování nad tím, co všechno prezident dělá se záměrem odpoutat pozornost od skutečných problémů, které sám zavinil nebo přinejmenším spoluutvářel. Je sice docela dobře možné, že se Zeman každé ráno budí s myšlenkou na to, koho zase dneska urazí. To ale neznamená, že má svoje podpásovky pod kontrolou. V záplavě špíny, která se na nás z Pražského hradu opakovaně valí, můžeme zahlédnout záblesky naznačující, že kdysi nezlomná sebekontrola a schopnost takticky balancovat na hraně jsou ty tam. Zemana dohání věk a pomstychtivost jeho charakteru. Kombinace těchto dvou faktorů dává někdy dohromady až bizarní chyby, které nelze vyložit jakoukoli promyšlenou politickou strategií.
To všechno by mohlo být v ideálním světě skvělou příležitostí k artikulaci podstatných témat, skrze která se jasně ukáže, že prezident dolních deseti milionů je hlavně prezidentem horních pár stovek a z úřadu, který v českém prostředí má de facto spíše formální funkci, si udělal reality show se zaručeně nejvyšší sledovaností. Pro nabourání příběhu o cynickém mocnáři by přitom mohlo stačit relativně málo. Jenže to bychom nemohli žít v České republice, která je dnes v podstatě jen souborem různých sebepotvrzujících vesmírů bez jediného existujícího teleportu. Zatímco jedni se na náměstích netají pohrdáním Zemanovými voliči, zaníceně za doprovodu Hutkovy kytary zpívají, že je Zeman debil, druzí nadávají Sobotkovi do vlastizrádců a spokojeně konzumují Týden s prezidentem na TV Barrandov, který svou žurnalistickou kvalitou dokonale zapadá mezi Soudkyni Barboru a Exkluziv Kateřiny Brožové.
Výsměch nestačí
Zemanovská tragédie má dva rozměry. Na jedné straně hrozí, že jeho pětiletka bude tak strašlivou zkušeností, že si z ní jeho oponenti neodnesou pražádnou katarzi, natož sebereflexi. Zeman své protivníky nevybízí k zamyšlení. Na druhé straně prezidentova nechutnost, zasahující do mnoha sfér – od zahraniční politiky až po vztah k ženám, volá leda po jeho rychlé výměně a věčném zapomnění. Jen tak si lze vysvětlit bujaré nadšení z doposud nepříliš zajímavých kandidátů, jejichž jediným kladem je to, že se nejmenují Miloš Zeman. Ukazuje se, že to nejlepší, čeho jsme na konci tohoto prezidentského období schopni, je jen vágní volání po slušném prezidentovi. Naše politika prostě nevzkvétá.
Vyčpělý spor slušných a lepších lidí s těmi neslušnými a horšími nám úspěšně znemožňuje uvědomit si, že se naše země strukturou svojí ekonomiky krásně ukotvila na periferii Evropy, aniž by byla mentálně schopná opustit dědictví maniodepresivních devadesátých let. Diskontní sametový výprodej, který ovládl česká veřejná prostranství, se dnes nemůže stát identifikačním bodem už pro téměř dvě celé generace, které v době po sametu vyrostly a dospěly. Mzdy mezitím nezvyšují, exekucí přibývá, bydlení se zdražuje a nasranost roste. A s ní i odhodlání celé třetiny obyvatelstva natřít to všem těm, kteří jako jeden muž cinkají klíči na náměstích a mluví o svobodě, aniž by ji kdy s minimálním projevem solidarity vůči těm neúspěšným zadefinovali také jako právo na důstojný život, adekvátně placenou práci či bydlení.
I když se Zeman ocitá v defenzivě a jeho kroky kritizují i ti, kteří ho před lety volili, prolomit bariéry mezi příznivci a odpůrci prezidenta se nedaří. Spíš se zdá, že protesty proti současnému prezidentovi, který mezitím utvořil jednotnou frontu s Babišem, usilují o přesný opak. Svým sametovým sentimentem, ždímáním stokrát převyprávěného motivu „devětaosmdesátého“ i absencí konkrétních návrhů řešení působí jejich srdnatý boj jenom jako návrat do dvě dekády staré minulosti. Jenže právě tato minulost je pro Zemanovy i Babišovy voliče kořenem životní nespravedlnosti.
Vítejte ve světě deziluzí
Pohled na špalír návštěvníků, kteří každý den čekají, až je vojáci se samopaly pustí do útrob Pražského hradu, v nás zanechává silný dojem, že právě takhle vypadá prezidentův přezíravý postoj k deseti milionům lidí v podhradí. Ze Zemana se v jeho vlastních očích stal z vůle lidu král a jako takový má údajně mandát chovat se ke zbytku světa jako ke svým lokajům. Starý muž ukrytý ve svých hradních komnatách, který přestává zvládat svá veřejná vystoupení, se tak několik měsíců před horkou fází prezidentské kampaně stává přesnou kopií toho, co o něm šířily ty nejvýsměšnější vtipy. Zůstat jenom u nich se ale nevyplácí. Zemanovi i Babišovi voliči stěží budou trpět povýšené napadání jejich oblíbenců za to, co oni sami považují za satisfakci svých nenaplněných životů.
Stejně tak nemůže být cílem odporu proti nim jen ukončení jejich politického působení. To, co potřebujeme, je skutečná vize, která se ale opírá o Babišův a Zemanův rozhořčený elektorát. Ten je z velké části tvořen generací lidí, jejichž polistopadové ambice vyšly naprázdno a nyní je v předdůchodovém věku čeká přechod z ostrých loktů dravého individualismu do náruče celospolečenské solidarity. Lidé, kteří kolem třicítky nastupovali do rozjetého vlaku sametové revoluce a příslibů netušených možností, tak brzy čeká dosti odlišný způsob života. Ti, kteří volili v devadesátých letech ODS, jež jim už tehdy slibovala, jak jejich kariérám bude líp, nejen že žádných závratných kariér nedosáhli, ale nadto se řítí do pravicí podvázaného sociálního systému, ve kterém je průměrný důchod něco kolem dvanácti tisíc měsíčně.
Pro porozumění společenskému dění je možná klíčové uvědomit si, že před branami důchodového věku teď stojí skutečně první generace kdysi nadšených budovatelů kapitalismu. Ti pomalu zjišťují, že jejich tvrdá práce jim nakonec místo blahobytu přinesla jen stagnaci. Možná by jim někdo mohl předložit ohlédnutí za jejich polistopadovými příběhy, společně s interpretací, proč dosáhli jen zlomku toho, co si kdysi předsevzali. Těmto příběhům totiž doposud chybí zápletka, které by mohla vést k rozuzlení.
Lidé zklamaní polistopadovým vývojem vnímají budoucnost jako nejasné období plné nástrah, které jim z mála vyrobí ještě míň. I proto dnes tendují ke konzervativní nebo autoritářské politice – chtějí svůj stávající životní standard alespoň zapečetit, když už ho nemůžou zlepšit. Opoziční vizí této touhy po „konzervaci“ nemůže být návrat do devadesátých let. Jednak se s ním velká část společnosti neidentifikuje, jednak zpětně legitimizuje všechny ty sametové dinosaury se Zemanem a Klausem v čele, stejně jako Babiše, který na jejich základech vyrostl. Jedině kritickým odmítnutím étosu devadesátkového blahobytu a pochopením, že se celé jedné části české populace proměnil polistopadový sen v noční můru, se můžeme zbavit i těch, kteří z těch nenaplněných očekávání těží.
Deziluze z minulosti a obavy z budoucnosti jsou tím, co do značné míry určuje naladění hned několika generací. Pokud se v takové situaci stále vracíme do devadesátých let, ať se Zemanem nebo s liberální slušností, jen znovu recyklujeme to, co je potřeba překonat, a jsme pořád mentálně zaseknutí v době, která mezitím odkráčela k novým výzvám. Porevoluční thermidor Havel–Klaus–Zeman stěží překonáme nějakým novým, béčkovým Havlem. Mezi moralizující onanií a demagogickým prasáctvím existuje poloha, která stále může zaujmout. Stačí brát problémy lidí skutečně vážně.
Autoři se narodili v letech 1989 a 1987.