Dobré a špatné oběti druhé světové války


Každé jaro na české mediální scéně dochází k nechutným útokům na padlé z druhé světové války. O čem to vypovídá?

Minulý i současný establishment v České republice sdílí stejné bizarní choutky v podobě znevažování obětí druhé světové války aktuálního ideologického nepřítele. I když jde jen o verbální hanobení mrtvých, monotónnost těchto rituálů, ať levých nebo pravých, nutí k zamyšlení, kde se tyto úchylky neustále berou.

Proč plivat na rudoarmějce?

Chci vám vyprávět o jedné malé venkovské železniční stanici. Nachází se v malebném údolí řeky Iskar v pohoří Stará planina v Bulharsku a jmenuje se Thompson. Asi si řeknete, kde se vzalo anglosaské jméno v zapomenutém balkánském kraji? Je to docela zajímavý příběh. Frank Thompson byl major britské královské armády. Za války pomáhal v horách partyzánům, původně v Jugoslávii, ale později byl převelen do Bulharska, kde se podílel na rozsáhlém spiknutí. Část bulharské carské armády měla na jaře roku 1944 přejít na stranu odboje a rychlým útokem na Sofii ve spolupráci s Titovými partyzány ukončit v zemi válku. Plán byl však vyzrazen, Thompsonova skupina byla na místě konspirační schůzky v horskému údolí obklíčena a pobita, sám Thompson byl zraněn a po několikadenním výslechu umírá.

Nechutné útoky na padlé ve válce, které vyhřeznou na české mediální scéně každého jara, vypovídají mnohem více o lidech než o aktuálním obrazu zla, které se mění s každým dějinným obratem.

Proč o tom vlastně píšu? V socialistickém Bulharsku nebylo nic divného na tom, postavit velký mramorový pomník a pojmenovat nádraží a posléze i vesnici po britském důstojníkovi, který obětoval život za svobodu této země. Umíte si něco takového představit v poválečném Československu? Že je to nemyslitelné? Ale proč vlastně?

Jestliže přijmeme tezi, že dříve se znevažovaly oběti ideologického nepřítele, protože to bylo nařízeno z Moskvy, musíme si logicky položit otázku, kdo nařizuje totéž dnes? Američané? Opravdu si máme myslet, že na ambasádě sedí nějaký americký soudruh a dělá si čárky za každého poplivaného rudoarmějce? Stejně jako to dřív dělal jeho ruský kolega, který pečlivě dohlížel na to, aby se někde u Rokycan neobjevila mosazná tabulka s americkým jménem? Ale jděte. Vždyť je to pitomost.

Kdo padl za svobodu, neumírá

Nechutné útoky na padlé ve válce, které vyhřeznou na české mediální scéně každého jara, vypovídají mnohem více o lidech než o aktuálním obrazu zla, které se mění s každým dějinným obratem. Na Olšanských hřbitovech v Praze, kde jsou pochovaní rudoarmějci, je hned u vchodu také hřbitov padlých Bulharů při osvobozování Prahy. Na pomníku je tu vytesán citát Christa Boteva, jednoho z bulharských nejvýznamnějších básníků a revolucionářů z 19. století: „Ten, kdo padl v boji za svobodu, neumírá.“ Mám snad věřit, že i tito padlí byli stejně špatní, jak jsou v Česku dnes líčeni rudoarmějci? Anebo jsou to lepší mrtvoly, protože nejsou ruské?

Účelem tohoto článku není vytvářet dojem, že Bulhaři jsou lepší než Češi. Chápu, že pro ty z Čechů, kteří se cítí být geneticky favorizováni, by to mohla být velká rána. Ale naopak, musím se české povahy zastat – pokud jde o zbabělost, proradnost, zaprodanost nebo závist, jsme si podobní, až to bolí. My Bulhaři jsme možná jen trochu liknavější. Ale tu a tam je dobré být trochu méně precizní a kreativní, než jsou třeba někteří novopečení odborníci na historii v květnových dnech.

Autor je publicista.

 

A2LARM