Nová kniha historiků Pavla Koláře a Michala Pullmanna přináší čtení o normalizaci (nejen) na víkend.
Soubor textů Pavla Koláře a Michala Pullmanna Co byla normalizace? lze číst jako úvod do české „revizionistické“ historiografie o poslední etapě komunistického vládnutí. Jednotlivé články vznikly v letech 2007–2015 a sami autoři v předmluvě hovoří – s odkazem na Luciena Febvra – o svých „bojích za historii“. Normalizace skutečně dodnes zůstává nejkontroverznějším obdobím komunistické diktatury. Interpretace nedávné minulosti je příliš těsně připoutána k dnešku, než aby umožnila ochladnutí vášní a přístup „sine ira et studio“, bez zášti a zaujatosti.
Byla to Pullmannova kniha Konec experimentu (2011), kterou lze považovat za zlom a symbolický nástup „třetí generace“ interpretů pozdního socialismu. Po disidentských a exilových historicích, z nichž nejvýraznější a nejplodnější byl Karel Kaplan, nastoupila generace mladší, charakteristická až zélótským antikomunismem, v němž vynikal a vyniká Petr Blažek. Revizionistická „generace“ je generací opravdu spíše v uvozovkách. Předěl je totiž do značné míry spíš ideologický než věkový. A, jak si pobouření kritici „revizionismu“ často neuvědomují, z velké části metodologický.
Ideologické hořlaviny
Kolář s Pullmannem považují za těžiště svého přístupu dva argumenty. Za prvé, komunistickou diktaturu je třeba chápat jako výsledek vnitřních společenských vztahů spíš než jako dovoz z vnějšku. A za druhé, státní socialismus sovětského typu nebyl dějinnou odchylkou, nýbrž integrální součástí vývoje západní moderny. Což znamená, že odmítají jak jednoduchou aplikaci teorií totalitarismu, tak příběh o ostré dichotomii zlého režimu a hodné společnosti.
Násilí mělo v normalizované společnosti zásadní roli právě tam, kde chybělo. Na rozdíl od stalinské éry spočívala normalizace na „vytlačování násilí z veřejného prostoru“.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jablko sváru spočívá v rozdílné ideologii. Hlavní problém však leží jinde. Z textů, v nichž autoři vysvětlují své metodologické pozice, je zjevné, že namísto zelinářů by byli raději botaniky. Tedy že je až tak nezajímá, jestli ono jablko je či není hezké na pohled, ale spíš to, jakou má funkci a z čeho se skládá. Jak připomíná Pullmann, historie soudobých dějin měla po roce 1989 v zásadě dva úkoly: říkat pravdu o komunistické diktatuře a podporovat demokracii. Zkoumání normalizační každodennosti ovšem pro toto zadání nemůže být zdaleka tak užitečné jako dějiny politických elit nebo boje disentu proti nim.
Celý „revizionismus“ tudíž ani zdaleka nespočívá v tom, že by se pokoušel přehazovat ideologickou výhybku na opačnou stranu. Naopak do vysoce ideologizované debaty přináší metodologické impulzy, které se vzpírají přijmout ostré, morálně zatížené dualismy dobra a zla, režimu a společnosti. Což je možná ten největší problém. Zastánci „totalitárního“ výkladu si totiž uvědomují, že přímočaře „prokomunistická“ historie by nejen neměla společenskou legitimitu, ale byla by obtížně obhajitelná i z hlediska metody. Naopak přístupy, které jsou dnes standardním nástrojem historiků kdekoli ve světě, lze odmítnout poněkud obtížněji. Debata se tak často stáčí do střetů o osobní motivace, podezřívání, obviňování a v konečném důsledku vede ke stavbě „barikád“, za nimiž znepřátelení historici připravují Molotovovy koktejly metodologicko-ideologických hořlavin.
Násilí a legitimita
Kniha Co byla normalizace? je souborem textů velmi různého druhu, od článků ze sobotních příloh novin přes výstupy popularizačních sborníků až k akademickým studiím. Většinou se jedná o texty relativně krátké, nejdelší má pětačtyřicet stran. Název celého souboru je vzhledem k jeho obsahu poněkud zavádějící. Normalizace je totiž jen jedním z témat; ve svazku najdeme i přehledovou charakteristiku komunistických režimů poválečné východní Evropy, jeden text je věnován jejich „úpadku a pádu“, další Pražskému jaru.
K těm nejzajímavějším patří dvojice Pullmannových článků o násilí, původně publikovaných v německých sbornících. Pullmann v nich mimo jiné poukazuje na to, že násilí mělo v normalizované společnosti zásadní roli právě tam, kde chybělo. Na rozdíl od stalinské éry, v níž na sebe bralo podobu medializovaných procesů a široké mobilizace obyvatelstva, jež měly deklarovat podporu brutálnímu vypořádání se se skutečnými i smyšlenými protivníky režimu, normalizace spočívala na „vytlačování násilí z veřejného prostoru“. Místo spektáklu nastoupila spíše tichá šikana (Pullmann připomíná brilantní analýzu Milana Šimečky v Obnovení pořádku), ústup od otevřeně násilné perzekuce ale pro režim podle Pullmanna znamenal i ztrátu legitimity násilí jako nástroje disciplinace. Když proto chtěl k použití násilí znovu sáhnout, ztrácel legitimitu režim sám. To se mělo stát během Palachova týdne – zviditelnění do té doby neviditelného násilí vedlo k rozkladu komunistické moci. Zároveň však jeho „nenásilnost“ (neochota či neschopnost přikročit k násilnému řešení) umožnila nenásilný průběh sametové revoluce a legitimizaci do té doby společensky stigmatizovaných disidentů.
Sobotní příloha jako pedagog
Rozptyl původního „místa určení“ jednotlivých článků vede příležitostně ke kuriózním inkoherencím. Poté co se na několika různých místech dočteme, že východoněmecká tajná policie Stasi zdaleka neprostupovala východoněmeckou společností tak, jak se obvykle tvrdívá, najdeme v Pullmannově článku „Úpadek a pád komunistických diktatur ve východní Evropě“ výrok o „tuhé kontrole ze strany Státní bezpečnosti (Stasi)“, jejímž následkem se opoziční síly v NDR „nemohly dlouho prosadit“. Jedná se o přepracovaný text z oceňovaného Bártova sborníku Kolaps a regenerace – tedy slepence, kterému nechybí nádech mravokárné apokalyptiky konzervativního ražení. Z čehož je patrné, že záleží nejen na tom kdo, ale i kam píše.
Bezpochyby nejzajímavější z celého souboru jsou akademické texty, v prvé řadě ty, které původně nevyšly v ČR, a jsou tudíž běžnému čtenáři obtížněji dostupné. Naproti tomu v textech původně napsaných pro sobotní přílohy MF Dnes a Lidových novin nenajdou zvláště čtenáři Alarmu a A2 nic nového. A odvážím se odhadu, že dnes už nebudou nijak šokujícím odhalením ani pro čtenáře těchto příloh. Pohled na to, co je nejen mainstreamová, ale třeba i jen přijatelná pozice, v poslední dekádě pomáhaly posouvat také texty Koláře a Pullmanna, a to právě v těchto médiích. Ve své době působily „pedagogicky“ (a na správném místě), otevíraly perspektivu, která byla menšinová a snad i pobuřující. A za to jim patří dík.
Autor je redaktor A2.