Armádní nakladatelství Naše vojsko bylo za normalizace někdy odpůrci režimu ironicky titulováno „Jejich vojsko“. Po roce 1989 zůstalo pod Ministerstvem obrany a v roce 1996 bylo zprivatizováno. Během následujících let vystřídalo několik majitelů, až ho v roce 2000 koupil Emerich Drtina. Tomu se povedlo – poté co loni vydal Mein Kampf „náhodou“ zrovna na Hitlerovy narozeniny, které mimochodem tradičně slaví také neonacistická scéna, dostat letos na jaře znovu do středu zájmu médií. Stalo se tak díky prodeji hrníčků a také triček rovněž s hlavou třetí říše a nádavkem také s Reinhardem Heydrichem a K. H. Frankem. Stará přezdívka Jejich vojsko zdá se znovu přichází ke slovu, jen je možná ještě víc na pováženou, čí ono vojsko vlastně je.
Hitler vs. socialismus
„Hrníčkové“ kauze se ve svém letošním sedmnáctém čísle věnoval i časopis Respekt. Bohužel Petr Horký, autor článku Manželce Marilyn, sobě Ádu, stejně jako většina ostatních novinářů, kteří o Drtinových hrncích psali, poněkud zanedbal rešerše. Snad proto text působí, jako by v Respektu Drtinovi opravdu věřili, když tvrdí: „Já nejsem žádný neonacista, ale obchodník.“ Povšimli si sice, že Jejich vojsko vydalo loni Mein Kampf na Hitlerovy narozeniny. Už si ale nedali práci s dohledáním, jaké jsou další nakladatelovy význačné počiny. K těm nejvyvedenějším patří vydávání nacistických propagandistických materiálů jako Moje válečná kniha (2015) nebo Adolf Hitler: Obrazy ze života Vůdce (2010). V druhém ze zmíněných titulů, k němuž Emerich Drtina napsal předmluvu, patří mezi přispěvatele Joseph Goebbels, Albert Speer nebo Baldur von Schirach.
Není se co divit, že o Drtinovi se v českém vydavatelském prostředí už dlouho šušká, že nacistické propriety neprodává čistě z cynické ziskuchtivosti, ale protože právě tam ho srdce táhne.
Dá se pochopit, že mezi nepřehledným množstvím publikací na téma třetí říše, jež k produkci nakladatele specializovaného na vojenskou literaturu patří, se takové tituly mohou ztratit. Novinář by si ale měl s přípravou dát tolik práce, aby je mezi běžným balastem militárií objevil. Tím spíš, že s možností, že se nacistická propaganda mezi ostatními druhoválečnými tituly přehlédne, se možná počítalo. K dalším z pozoruhodných titulů Jejich vojska patří sci-fi Nebeská družina (2007). Jejím autorem je Filip Vávra, význačná postava české neonacistické scény, a kniha pojednává o jednotce SS, jež přesunuta v čase do středověku mění běh dějin tak, aby neodvolatelně zajistila německé „rase“ její místo na slunci. Není se co divit, že o Drtinovi se v českém vydavatelském prostředí už dlouho šušká, že nacistické propriety neprodává čistě z cynické ziskuchtivosti, ale protože právě tam ho srdce táhne. On sám to pochopitelně odmítá – jak by ale mohl činit jinak?
Ve vyjádření pro Respekt o hitlerovských suvenýrech Drtina uvedl: „Jsou to všechno jenom předměty pro sběratele. Je to součást historie. Jestli začneme zamazávat Hitlery, tak jsme v socialismu. Protože tak se ten socialismus k nám choval.“ Těžko soudit, jaký druh sběratelů vlastně Drtina myslí. Svým provedením jeho artikl osciluje kdesi mezi kýčem a art brut. Snahu hájit se hrozbou „socialismu“ už dneska, doufejme, nemůže brát nikdo vážně. Na začátku devadesátých let možná bylo nejasné, zda například nazi skinheadi nepatří k té vytoužené svobodě, po mnoha rasistických vraždách ale vyjma neonacistů samotných málokdo pochybuje, že jsou jejím ohrožením. Obchodník Drtina také zapomíná, že v socialistických státech se o Hitlerovi rozhodně nemlčelo a z historie se nevyškrtával. Pouze jej nikdo neoslavoval. V socialistickém Československu bylo možné jej ztvárnit i v crazy komedii Zítra vstanu a opařím se čajem (1977), nikoho by ale nenapadlo si reálně nalévat čaj do hrnku s jeho podobiznou. Na to byla zkušenost druhé světové války prostě příliš blízko.
Válka z druhé ruky
Že tento stav zvýšené citlivosti nepotrvá věčně, je nejspíš nevyhnutelné. První kulaté výročí konce války, které si pamatuji, bylo padesáté a bylo mi tehdy dvanáct let. Znamenalo pro mě, že v televizi uvidím víc válečných filmů než obvykle, přerušovaných shromážděními světových vůdců, která mě tehdy příliš nezajímala. Rozhodně méně než Bitva v Ardenách (1965) nebo Nejdelší den (1962). Před dvěma roky to bylo už sedmdesát let. Tehdy jsem si uvědomil, jak se druhá světová válka propadá hlouběji a hlouběji do minulosti a ustupuje z oblasti paměti do výhradního hájemství historie. Padesát let byla ještě představitelná doba. Moji prarodiče válku zažili, někteří z nich i protrpěli. Jejich rodiče dokonce pomáhali partyzánům na Vysočině nebo prošli koncentračními tábory. Válečný prožitek mně byl zprostředkován nejen školou nebo popkulturou, ale také vyprávěním konkrétních a mně blízkých lidí, pro něž mnohdy zůstal životním traumatem. Letos si od jejího konce připomínáme dvaasedmdesát let. Nepotrvá dlouho a nebude naživu skoro nikdo, kdy by sám válku neznal jen z vyprávění. Svým dětem k ní neřeknu nic, co by mělo třeba jen vzdáleně sílu osobního svědectví. Druhá světová válka pro ně bude přinejlepším zážitkem z druhé ruky, stejně jako byla pro mne válka první.
Právě proto si ale myslím, že je nemístné považovat hrnky s Hitlerem za běžný obchodní artikl. Přirozený proces, jímž se osobní mění v historické, by neměl legitimizovat „normalizaci“ nacismu ve veřejném prostoru. Nemyslím, že by to mělo znamenat zakazovat například vydávání knihy Mein Kampf – už jen proto, že takový krok by měl praktický smysl snad v předinternetové éře. Velmi ale záleží na tom, kdo podobnou knihu vydá a v jakém kontextu. A mám značné pochybnosti o úmyslech nakladatele, který Hitlerův pamflet vydá na jeho narozeniny a šíří vedle toho nacistickou propagandu pod záminkou publikace dobových dokumentů. Že je Emerich Drtina členem Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), který vydání Hitlerova díla „legalizoval“ doprovodným textem, mě ve světle toho, jak si Drtina svobodu představuje, příliš neuklidňuje. Jeho názor, že Hitler (třeba na hrnku) představuje hráz proti socialismu, odkazuje přinejlepším k tragickému meziválečnému omylu konzervativních sil, přinejhorším k sympatiím k autoritářství a fašismu. Členství v ČSBS z Drtiny podezření rozhodně nesmývá, spíše vrhá další nehezký stín na samotný Svaz, který beztak není příliš důvěryhodnou organizací.
Vítězství nad fašismem
Možná trpím přehnanou důvěrou v českou populaci, ale domnívám se, že většina takzvaně normálních lidí v České republice pořád ještě ranní čaj s Hitlerem pít nechce. Byť by byli normální oním běžným českým způsobem, jejž vymezují smutně proslulá formulace „nejsem rasista, ale…“. Drtinovy hrníčky si bezesporu své recesistické odběratele najdou, stejně jako nacistické tiskoviny ale primárně cílí na neonacisty. Nakonec jejich skrývání v houšti jiných „hrnků s tváří“ působí podobně kamuflážně jako u zmíněných knih. Je to podivná směsice: Havel, Masaryk, K. H. Frank, Elvis, Hitler, Karel Gott, Heydrich… Dovedu si představit, že vedle Hitlera se prodává i Elvis a Gott, ale taková Ella Fitzgerald působí čistě do počtu.
Prodej překladů nacistické propagandy, románových pokusů předních českých neonacistů, hitlerovských suvenýrů ani vydání knihy Mein Kampf na narozeniny Adolfa Hitlera samozřejmě nezvratně nedokazují, že Emerich Drtina sympatizuje s neonacismem. Jen všechny tyto věci dohromady způsobují, že stín podezření je velmi temný. O to je smutnější, že se k celé kauze časopis Respekt, vnímaný jako vlajková loď české liberální žurnalistiky, postavil tak neslaně nemastně. Marně přemýšlím, co v Drtinovi autor článku vlastně viděl – „pouhého“ podnikatele, jehož cynismus je vlastně legitimní? Protože touha po zisku, na rozdíl od ideologické neonacismu, činí z prodeje nacistických suvenýrů (třeba ideologickým neonacistům) cosi pochopitelného? Docela věřím obrazu modelového zákazníka, jak jej v článku pro Respekt Emerich Drtina vykreslil: muže, který „koupí manželce tričko s Marilyn Monroe, sobě Ádu a k tomu encyklopedii o ručních zbraních“. Dotyčný se nepochybně svou novou akvizicí pochlubí kamarádům na příštím koncertu kapely Ortel a po pár panácích si s nimi v nonstopu i zahajluje.
Popkulturní schopnost apropriace je takřka neomezená a čas otupuje palčivost i tam, kde se dřív zdávala neotupitelná. Pokud ale slavíme 8. květen jako Den vítězství, měli bychom si pamatovat, že se jedná o vítězství nad fašismem, a nekrčit rameny nad jeho propagací s tím, že jde o „jenom o obchod“.
Autor je redaktor A2.