Foto pxhere, CC0
„Nezemřeme hlady, zemřeme nudou“, znělo jedno z hesel revoltující Paříže roku 1968. Protestní hnutí tehdy mimo jiné kritizovalo všudypřítomnou a rozmáhající se byrokratizaci všech aspektů života. Studenti svůj boj s nudou a se systémem v šedesátých letech prohráli a kritika byrokracie z pozic imaginace zmizela. Byrokracie ale zůstala. Podle anarchisty a antropologa Davida Graebera jsme si na všudypřítomou byrokracii svým způsobem zvykli a minimálně levičáci ji přestali kritizovat. Ještě na začátku sedmdesátých let byla byrokracie tématem akademických prací sociálních teoretiků, ale toto téma se ze sociálních věd postupně vytrácelo, přestože nárůst byrokratické zátěže v západních společnostech stále rostl.
Kdybychom do současnosti přenesli čtenáře šedesát let staré sci-fi a jako vrcholný vynález naší doby mu ukázali internet, musel by být těžce zklamaný.
Do kritiky byrokracie se během sedmdesátých a osmdesátých let pustila neoliberální pravice, která ve jménu boje proti přeregulovanosti začala svoji revoluci ve prospěch toho nejsvobodnějšího myslitelného trhu. Ve výsledcích tohoto snu dnes žijeme. Osvobození kapitálu od tíhy některých vládních regulací (a daní) však nepřekvapivě nepřineslo kýženou svobodu pro všechny, ale vládu omezených byrokratů bez fantazie – topmanažerů v čele finančních, vojenských a průmyslových konglomerátů. Kapitalismus dnes není stále se zostřujícím konkurenčním bojem, jak předpokládal Marx v časech, kdy si navzájem konkurovaly desítky majitelů jednotlivých továren. Dnešní globální kapitalismus je vzájemně propojeným systémem shora řízeným manažerskou byrokratickou elitou.
Nástup korporátní byrokracie
Navzdory všem řečem o kreativitě, vzdělanostní společnosti a svobodě není dnešní kapitalismus prostorem volné interakce, inovací a převratných změn, ale naopak rigidním systémem pravidel a regulací, které změnám především brání. A to i těm technologickým. Korporátní model řízení, přes všechny pravicové litanie na regulace a státní výdaje, přináší podle Graebera do běžného života víc pravidel a byrokracie, než se kdy snilo sociálnímu státu (jehož neoliberální kritika znamená především podezírání chudých ze „zneužívání dávek“, což opět vede k další byrokracii). Vlády prorůstají s korporacemi a tato nově vzniklá entita, plná pravidel a omezení a vytvořená k tvorbě zisku, ještě nemá jméno. Ani sovětský systém nepotřeboval k provozování direktivní ekonomiky a k masivnímu dohledu nad společností tolik byrokratů, jako potřebovalo Rusko po příchodu volného trhu. Počet ruských byrokratů začal růst až po pádu režimu, kdy do země začaly investovat západní korporace a s nimi přišla armáda konzultantů, ekonomů a specialistů na management. Počet policistů a jiných uniformovaných byrokratů potřebných k udržení veřejného pořádku a schopných kdykoli vynutit pravidla násilím či jeho všudypřítomnou hrozbou pochopitelně taky neklesl. A neklesá skoro nikde na světě.
Neoliberální výrazy jako „deregulace“ nebo „racionalizace“, které se tváří jako hodnotově neutrální, v sobě podle Graebera skrývají jen jinou regulaci, obvykle ve prospěch toho, kdo po změně pravidel volá. V našem případě tedy ve prospěch korporací. Banka jako instituce bez vládních regulací ani není myslitelná, a přesto se právě zástupci finančního kapitálu neustále domáhají „deregulací“. Současný trh se neustanovil a nefunguje jako volná kooperace lidí proti státu, jak mlčky předpokládá protržní agitka, ale zformoval se jako vedlejší (nebo i přímý) výsledek vládních či vojenských operací. Bez byrokracie je trh nemyslitelný od samotného svého počátku. Skutečnost, že dnes se celkem běžně korporátní manažeři jakožto „profesionálové“ stěhují na pozice vysokých státních úředníků a naopak, toto spojenectví trhu a byrokracie šité na míru korporátním zájmů jen posiluje.
Ani teleporty, ani létající auta
Za vší Graeberovou (často dost rozmáchlou) argumentací o byrokracii vykukuje anarchistická touha po nejen spravedlivějším a svobodnějším, ale i zábavnějším světě, kde lidé sní i o něčem jiném než o splacené hypotéce. Byrokracie – přestože je svého druhu nezábavnou hrou – nejenže dělá ze světa nudné místo a mění člověka v naprostého idiota, ale ovlivňuje i takové věci, jako je fungování vědy nebo univerzit, které mají na naše životy ještě větší dopad než to, že musíme čas od času vyplňovat debilní papíry.
Naše dnešní společnost i technologie jsou oproti očekáváním minulosti především nudné. Pro ilustraci současné technologické nudy sahá Graeber zpátky ke sci-fi literatuře padesátých a šedesátých let. „Kde jsou létající auta?“ ptá se. Kdybychom do současnosti přenesli čtenáře šedesát let staré sci-fi a jako vrcholný vynález naší doby mu ukázali internet, musel by být těžce zklamaný. „Vždyť je to jen kombinace superrychlé pošty, obří knihovny a objednávkové služby,“ řekl by podle Graebera návštěvník z minulosti. Technologická revoluce s lety do vzdáleného vesmíru, automatickými továrnami, které zbaví člověka práce, a robotickými uklízeči v každé domácnosti je opravdu stále v nedohlednu. Oblečení, které máme na sobě, se pořád vyrábí skoro stejně, byť ne v továrně za městem, ale ve třetím světě. Technologie nám zkrátka žádnou výrazně lepší společnost nepřinesly. Jediné, v čem se lidstvo doopravdy posunulo, je umění simulovat realitu filmovými triky nebo dotykovými obrazovkami.
Jak se to mohlo stát? Proč technologický pokrok tak zoufale zaostal za očekáváními? Podle Graebera existují dvě možnosti. Běžnou odpovědí je, že naše tehdejší očekávání ohledně budoucnosti byla prostě přehnaná a lidstvo přecenilo svoje vědecké schopnosti. Graeber se ovšem v knize věnuje druhé, mnohem méně časté odpovědi. Ta říká, že aspoň některé supervynálezy v zásadě byly realizovatelné, ale nestalo se tak kvůli řadě zejména politických vlivů, které zásadně změnily financování a organizaci vědy. Korporátní byrokratický způsob organizace je posedlý přehlednými tabulkami a vyhodnocováním a vědecké prostředí se mu stále více podobá.
Konec nepraktických vědců
Když chcete zajímavé vynálezy, nejefektivnější je najmout talentované lidi, dát jim prostředky na výzkum, nechat je nějakou dobu dělat, co je zajímá, a pak si přijít pro výsledky. A přesně toto se dnes neděje. Vědci a akademici větší část pracovní doby věnují administrování vlastní činnosti kvůli grantům a podobným věcem, kdežto na skutečnou vědeckou práci jim moc času nezbývá. Administrativa přitom paradoxně narostla kvůli tlaku na konkurenceschopnost a efektivitu vědeckých pracovišť.
Aby bylo možné vůbec měřit úspěch či neúspěch v tak abstraktní disciplíně, jako je věda (o takové sociální teorii raději nemluvě), bylo potřeba vytvořit aparát, jehož pomocí je možné výsledky zaznamenávat, řadit je do tabulek a vyhodnocovat. Podle zjištěných výsledků je pak možné „racionálněji“ přidělovat granty, stipendia a pracovní úvazky. Jednotlivá pracoviště spolu mohou soutěžit a byrokraté-manažeři je mohou navzájem přeměřovat podle kvantifikovatelných kritérií. Tento systém je podle Graebera nejen neefektivní, protože odvádí pozornost od samotné vědecké činnosti, ale – a to možná především – vytlačuje z akademického a vědeckého prostředí neortodoxní osobnosti, kterým Graeber říká nepraktičtí excentrici. Přitom právě tito lidé přinášejí nápady a fantazii a často stáli za těmi největšími objevy. Jenže kdo nezvládne papírování, nemá dneska šanci se ve vědě vůbec uplatnit. Nepraktičtí lidé se dnes podle Graebera nechytí nejen ve světě vědy, ale vůbec nikde. Zato pitomci s vášní pro tabulky a „hodnocení výkonu“ se ve zbyrokratizovaném světě nejspíš uplatní úplně všude.
Autor je redaktor Alarmu.