Bývalý předseda britské vlády Tony Blair se doposud nevyjádřil k pondělnímu sebevražednému atentátu v Manchesteru. Podle aktuálních informací se k útoku přihlásil Islámský stát a útočníkem byl muž ve věku 22 let, který se v Manchesteru narodil libyjským uprchlíkům. Až se Blair rozpovídá, můžeme si být jisti tím, že nezmíní jeden klíčový fakt: před invazí do Iráku v roce 2003, v jehož čele stály Spojené státy a Velká Británie, byl jasně a opakovaně varován britskou rozvědkou, že to povede přesně k takovým typům teroristických útoků, jakých jsme nyní svědky. Před veřejností ale taková varování utajil a namísto toho tvrdil, že válka naopak povede ke snížení rizika terorismu.
Riziko terorismu podle tajných služeb
To všechno víme díky Chilcotově zprávě, tedy sedm let trvajícímu přezkoumávání války v Iráku, jehož výsledky byly zveřejněny v loňském roce. Zpráva poodhaluje množství vnitřních vládních dokumentů, které jasně ukazují na propastný rozdíl mezi tím, co bylo Blairovi řečeno v soukromí a co on sám hlásal na veřejnosti v začátcích válečného tažení. Desátého února 2003, měsíc před tím, než válka vypukla, předložila Komise zpravodajských služeb (což je klíčová poradní komise britského předsedy vlády v bezpečnostních otázkách) zprávu, která nesla název Mezinárodní terorismus: válka s Irákem.
Zpráva začíná následovně: „Hrozba ze strany al-Káidy se vojenskou akcí proti Iráku pouze zvýší. Útoky budou směřovat na koaliční terče a další oblasti západních zájmů na Blízkém východě. Počty útoků proti západním zájmům se budou pravděpodobně zvyšovat i na dalších místech, především na území Spojených států a Velké Británie, a to tak, aby dosáhly maximálního účinku. Celosvětová hrozba ze strany dalších islamistických teroristických skupin a jednotlivců významně vzroste.“ A končí v podobném duchu: „Al-Káida a přidružené skupiny budou představovat zdaleka největší teroristickou hrozbu západním zájmům a tato hrozba se vojenským zásahem proti Iráku pouze zvýší. Další hrozby ze strany islamistických teroristů budou vlivem války narůstat, a to především kvůli sílícímu odporu proti Spojeným státům a Západu obecně, který se bude šířit muslimským světem i v muslimských komunitách na Západě.“
Profesor mezinárodních vztahů Richard Schultz v roce 2004 napsal: „Jeden vysoko postavený důstojník speciálních jednotek mi jednoho dne řekl, že častokrát slýchal názor, který charakterizoval teroristické útoky jako ‚malou cenu za to, že jsme supervelmoc‘.“
Stejná zpráva došla i k závěru, že Irák Saddáma Husajna „bude usilovat o organizování teroristických útoků proti koaličním zájmům“ pouze v případě invaze. Nadto se v ní tvrdí, že „máme informace z důvěryhodných zdrojů, které tvrdí, že irácká rozvědka (DGI) má jen velmi omezený dosah nebo schopnost organizace teroristických akcí mimo území Iráku“. Co se týče terorismu používajícího zbraně hromadného ničení, komise soudí, že v případě Iráku je „krajně nepravděpodobné, že by podnikl nebo sponzoroval takové útoky“, a že hrozba ze strany Iráku, pokud nebude podniknuta invaze, je zanedbatelná. Žádná „skutečná evidence tajných šíření technologií spojených se zbraněmi hromadného ničení neexistuje“.
Zbožné přání teroristů
Blairovy argumenty pro vedení války, které jasně vyjádřil ve svých připomínkách v dolní sněmovně britského parlamentu 18. března 2003, jsou tady postaveny na hlavu. Tvrdil, že možnost držení zbraní hromadného ničení teroristickými skupinami zásobovanými Irákem bylo „skutečným nebezpečím pro Británii a její národní bezpečnost“. A „skutečným problémem,“ tvrdil Blair, „je to, že jsou mezi námi lidé, kteří pochybují o tom, že Irák představuje hrozbu, zpochybňují propojení zbraní hromadného ničení s terorismem a zpochybňují tak naše základní tvrzení, že kombinace těchto hrozeb dohromady tvoří zásadní útok na náš způsob života.“ Blair už ovšem nezmínil, že mezi tyto pochybovače patří i jeho vlastní informační služby.
Tam Dalyell, tehdejší poslanec za Labour Party ze Skotska, položil Blairovi klíčovou otázku: „Co by si mohl arabský terorista přát víc pro rekrutování mladých lidí napříč arabským a islámským světem než to, aby na Bagdád přistálo šest stovek řízených střel?“ Blair samozřejmě v odpovědi neprozradil explicitní varování bezpečnostní komise, která tvrdila, že přesně tohle se stane. Namísto toho Dalyellovi tvrdil, že „dokud nepodnikneme útok proti al-Káidě, tak se bude neustále rozšiřovat. To je důvod, proč musíme jednat“. Teroristické organizace podle něj nebudou motivovány invazí do Iráku – jak mu tvrdila komise –, protože jejich skutečnou motivací je jejich „nenávist k naší svobodě, demokracii a toleranci, které tvoří hlavní rysy našeho způsobu života“.
Předpokládaná odveta
Současná předsedkyně vlády Theresa May, tehdy přední konzervativní poslankyně, volila ve prospěch válečné intervence. Současný předseda labouristů, Jeremy Corbyn, volil proti. Po invazi se začalo dít přesně to, co předvídala bezpečnostní komise. Celkem 52 lidí zemřelo v červenci 2005, když čtyři sebevražední atentátníci – z toho tři z nich se narodili v Londýně – zaútočili na stanice metra a autobus v Londýně. Jeden z atentátníků měl u sebe nahrávku, ve které prohlašuje, že jeho čin je odplata západním vládám za to, jaká „zvěrstva neustále páchají na mých lidech po celém světě“. Na další nahrávce zaznělo: „to, co jste právě viděli, je jen začátek série útoků, které se budou opakovat a budou stále sílit do té doby, dokud nestáhnete svoje vojska z Afghánistánu a Iráku.“
Před dvěma měsíci jeden britský muslimský konvertita najel do čtyř lidí na Westminsterském mostě, následně vystoupil a ubodal policistu k smrti. Několik minut před svým činem sdílel na sociálních sítích, že svoji akci chápe jako pomstu za války na Blízkém východě. Teď tu máme masakr v Manchesteru. Islámský stát prohlásil, že útok byl proveden za účelem „terorizování polyteistů a jako odpověď na nezákonné jednání proti domovům muslimů“.
Během své výpovědi před Chilcotovou komisí potvrdila baronka Eliza Manningham-Buller (která byla během invaze do Iráku šéfkou MI5), že „naše účast ve válce v Iráku radikalizovala lidi (…), kteří vnímali naše zapojení do válek v Iráku a Afghánistánu jako útok na islám. Stále více lidí, kteří se narodili v Británii, (…) je přitahováno ideologií Usámy bin Ládina a chápou intervenci Západu do Iráku a Afghánistánu jako hrozbu pro jejich bratry ve víře a pro muslimský svět jako takový“. Manningham-Buller řekla, že pokud by britské špičky měly možnost přečíst si zprávu bezpečnostní komise, nebyly by na pochybách, že přesně tohle se začne dít. Blair si byl této zprávy zcela vědom, jak ostatně sdělil Chilcotově komisi, ale přesto se rozhodl pro válku. Podle jeho mínění by byli britští občané vystaveni většímu bezpečnostnímu riziku, pokud by k válce nedošlo, jelikož by tak byly Saddámovi ponechány volné ruce k šíření zbraní hromadného ničení mezi teroristy. Manningham-Buller se o takovém scénáři vyjádřila před Chilcotovou komisí odmítavě: „Je to jenom hypotéza. Nic takového mě ani moje kolegy nezajímalo v krátkodobém ani dlouhodobém ohledu.“
Možná že nejvěrohodnějším vysvětlením Blairovy motivace je jednoduše to, že byl ochoten obětovat životy britských občanů, aby Spojené státy mohly dát velet světu s Británií v roli podržtašky. Richard Schultz, profesor mezinárodních vztahů, který byl po dlouhou dobu klíčovým intelektuálem národní bezpečnosti, v roce 2004 napsal: „Jeden vysoko postavený důstojník speciálních jednotek mi jednoho dne řekl, že častokrát slýchal názor, který charakterizoval teroristické útoky jako ‚malou cenu za to, že jsme supervelmoc‘.“ Oběti útoku v Manchesteru, včetně osmileté holčičky, jsou právě takovou malou cenou.
Z anglického originálu British intelligence warned Tony Blair of Manchester-like terrorism if the West invaded Iraq, publikovaného na webu The Intercept, přeložil Martin Vrba.