Sbohem, internacionalisme!


Co si počít s levicí, která se vymezuje vůči všemu liberálnímu a kosmopolitnímu, podporuje konformismus a vzývá národ?

Dlouhá léta jsem si myslel, že svým soudruhům rozumím. Když zatracovali západní imperialismus, měl jsem za to, že zavrhují veškerou globální nerovnost. Když se stavěli proti nespravedlnosti, kterou přinášely reformy trhu, myslel jsem si, že chtějí spravedlnost pro všechny. Když odsuzovali aroganci městských elit, domníval jsem se, že usilují o uznání pro veškeré lidi. Když promlouvali za zapomenutou dělnickou třídu, chápal jsem ji jako proletáře všech zemí. Nedávný vývoj ve mně ale vzbuzuje podezření, že jsem se mýlil.

Na levici se vytvořila nová tendence a je čím dál zřetelnější a ucelenější. Při svém oponování západnímu imperialismu a globálnímu kapitalismu se obrací k národu. Zastává se běžného, místního, prostého občana, který byl dlouho napadán kosmopolitními progresivisty z velkoměst, přitom ale opovrhuje migrujícím proletariátem, který není doma nikde. Vidí skrz pokrytectví neoliberálního multikulturalismu, ale namísto volání po mezikulturním odporu obviňuje z hříchů neoliberalismu kulturní mísení samotné.

Z pohledu antimultikulturní levice je nepředstavitelné, že by se pracující mohli spojit s intelektuály nebo aktivisty, lesbami nebo gayi, cizinci či imigranty, nebo jimi dokonce být.

Ti na levici, kdo stále věří v principy internacionalismu, odpověděli na situaci spíše hláškami a urážkami než analýzou. Ve výsledku si myslím, že nemáme vůbec ponětí, co tato nová tendence znamená. Máme potíže rozpoznat, že tato nacionalistická, antimultikulturní levice má v něčem pravdu – a přesto jsou závěry, k nimž dochází, naprosto, hrůzně a tragicky mylné.

Dělnická třído, vítej a šťastnou cestu

Antimultikulturní levice se přece jen nemýlí, když pozoruje, že kávymilovní intelektuá­lové mají vůči sociálně slabým vrstvám ve svých vlastních zemích stejně silné předsudky, jaké podle jejich názoru mají místní masy vůči neprivilegovaným zbytku světa. A nikde se tento konkrétní rozpor nerozvinul prudčeji než ve střední Evropě po roce 1989, když liberální elity horovaly jedním dechem pro reformy trhu a práva menšin, vystupovaly na obranu privatizace státního majetku a proti nacionalismu, hlásaly snižování sociální podpory i respektování rozličných kultur těch, jejichž podporu krátily. Jelikož stejné elity soustavně delegitimizovaly pokusy vyjadřovat internacionalismus a kulturní rozdílnost levicovými obraty, není divu, že velké části populace si začaly spojovat neoliberalismus s multikulturalismem, který byl před ním přidržován jako jeho ospravedlňující lidská tvář.

Samotná síla liberálně-­konzervativní pozice v postkomunistické střední Evropě by měla být důkazem proti orientalistické poznámce, že tento region trčí v atavistickém nacionalismu a „nikdy plně nepřijal liberální demokratické hodnoty“. Právě nekritické přijetí liberálních demokratických hodnot je učinilo tak krátkodechými. Ve chvíli, kdy byly hodnoty demokracie a lidských práv v hlavách lidí propojeny s rozkrádáním státního bohatství, nebylo pro zastánce vydrancovaného národa těžké spojit se proti falešným modlám demokracie a humanity. Jakmile bylo jednou ožebračování a znevažování místní dělnické třídy prováděno ve jménu univerzální etiky a mezikulturní výměny, bylo pro obránce třídy pracujících snadné, aby se stali obránci národa proti všemu univerzálnímu a mezikulturnímu. Liberálně demokratický diskurs již konstruoval městské elity jako kulturně tolerantní a progresivní a dělnickou třídu jako provinční, konzervativní a odmítající reformy. Antimultikulturní levice přijala konstrukty liberalismu jednoduchým obrácením hierarchie hodnot s nimi spojených. Navzdory svému přiznanému radikalismu vyniká v tomto i jiných ohledech především nedostatkem politické představivosti.

Antimultikulturní levice se pouští do spravedlivého boje s pokrytectvím a arogancí městských elit, ale jde ještě dál. Nachází řadu dalších viníků: nejen liberály, kteří si okázale libují v cizích a menšinových kulturách, ale i ony kultury samotné; nejen cizí a menšinové kultury, ale i přistěhovalce a menšiny, kteří jsou jejich nositeli. Nejen přistěhovalce, ale i ty, kteří je obhajují. A tak se antimultikulturní levice vymezuje v protikladu k liberální a kosmopolitní levici, která už tím, že se spojuje s imigranty a menšinami, údajně opustila dělnickou třídu. Ľuboš Blaha, který si patrně dal za úkol stát se nejsystematičtějším obráncem antimultikulturní levice (nebo jeho slovy národní levice) na Slovensku a v České republice, píše o představitelích liberální levice na webu noveslovo.sk: „zaujíma ich životný štýl, uznanie menšín, sebarea­lizácia, životné prostredie, skrátka, postmateriálne témy. (­…) A tak sa priority aj voliči liberálnej ľavice menia – už to nie sú robotníci či chudobní zamestnanci, ale už sú to mestskí intelektuáli, menšiny, gejovia, lesby, aktivisti. (­­…) Namiesto záujmov robotníkov či boja proti kapitálu sa táto ‚ľavica‘ vyčerpáva bojmi za uznanie inakosti, oslavou rozdielnosti, multikulturalizmus či sexuálne práva menšín. Zbohom, socializmus.“

Není pochyb o tom, že takoví lidé skutečně existují. Radikální levice jim už léta vysvětluje, že sama identitářská politika nezatočí s vykořisťováním a odcizením a že elitismus nikdy nespojí utlačované masy světa. Ale antimultikulturní levice téměř nikdy nepolemizuje s radikální, internacionalistickou levicí. Každá obhajoba imigrantů a minorit, bez ohledu na její odůvodněnost a politickou perspektivu, je vyvrácena polemikou s liberalismem. Veškerá kritika rasismu a homofobie se setkává s obviněním, že je liberální, a jak se může kdo opovážit o takových věcech mluvit, když pracující mají potíže vyjít se mzdami? Rétorický efekt je zřejmý: musíme si vybrat mezi nacionalistickou levicí, která straní pracujícím, a kosmopolitní levicí, která straní „intelektuálům, minoritám, gayům, lesbám a aktivistům“. Z tohoto pohledu je nepředstavitelné, že by se pracující mohli spojit s intelektuály nebo aktivisty, lesbami nebo gayi, cizinci či imigranty, nebo jimi dokonce být. Tento pohled přijímá konzervatismus, který je pohrdavě připisován pracujícím liberálními elitami, jako daný fakt. A vyvozuje, že levice, pokud chce získat dělníky, musí vyhovět tomuto konzervatismu, a dokonce, lze-­li soudit podle politických kampaní, které tento trend podporují, přímo jej podněcovat. Argumentace zní: Vzhledem k tomu, že pracující nemají rádi menšiny a přistěhovalce, levice by neměla jen přestat s důrazem na liberální politiku identity, ale měla by přímo přijmout konzervativní identitářskou politiku připisovanou pracujícím. Aby levice ochránila dělnickou třídu před rušivými identitami druhých, má v ní samotné probudit exkluzivistickou identitu.

Stará levice, nová pravice

Na základě podpory pracujících a opozice vůči politice identity antimultikulturní levice ráda předvádí sebe samu jako znovuzrození staré levice. Tak Blaha na svém blogu volá po návratu hnutí, která „sa vždy opierala o ľudí práce, ktorí mali často konzervatívnejšie a autoritatívnejšie predstavy o politike“. A proti progresivistickému elitistickému odmítnutí konzervatismu dělnické třídy, které často sklouzává k odmítání pracujících samotných, se ohrazuje tím, že „historickou úlohou ľavice je predsa boj proti kapitálu, nie boj proti robotníkom“.

Ale historickou úlohou levice nebylo jednoduše předjímat ani přijímat, že pracující jsou konzervativní. Hnutí může sice někdy vyjadřovat dlouholeté předsudky svých členů, ale jeho ústřední ideou – principem solidarity – bylo to, že v procesu sebeorganizace nad ekonomickými otázkami by dělníci měli dosáhnout také nového sociálního vědomí. Levice byla, pokud jde o cíle, většinová, ale její vize byla zároveň kontrakulturní. Nabízela struktury, jejichž prostřednictvím by pracující mohli rozvíjet nové hodnoty protikladné k hodnotám, které jim byly předány druhými a které přispěly k jejich podřízení. Umožňovala pracujícím nejrůznějších typů – konzervativcům a radikálům, konformistům a bohémům, místním i cizincům –, aby se spojili. A v průběhu jejich spolupráce a vzájemné konfrontace, v průběhu boje proti podmínkám, které nás všechny ovlivňují, se mohli sami a společně stát něčím novým.

Pro starou levici nebyli dělníci jen nějaká kategorie vymezená sociologickými charakteristikami a státními hranicemi. Hnutí pracujících nebylo zamýšleno jako hnutí jedné části lidstva proti částem jiným. V boji za změnu svých pracovních podmínek stáli dělníci v předních liniích války, která se týkala nás všech. Tam se také z první ruky poučili, že nejsou na světě sami, že jejich vlastní úspěch záleží na podpoře a úspěchu druhých. A tak se pojem solidarity spojil s pojmem internacionalismu. Dělnická třída se stala rozpínavou kategorií, měla označit pozici, kolem níž by se mohla sjednotit drtivá většina lidstva, dokud by, jak se zpívá, dělnické hnutí konečně nedosáhlo stavu, v němž „je zítřka lidský rod“.

Ačkoli někteří představitelé antimultikulturní levice mohou souhlasit s faktem, že pracující by se mohli v dlouhodobém horizontu zbavit části svého konzervatismu, zařazují tento proces do daleké budoucnosti a odstraňují jej ze skutečné praxe současné levice. Trvají na tom, že nyní je jejich rolí spíše chránit pracující před změnou a povzbuzovat je, aby se stali konzervativnějšími. Ale pokud je pracující třída zbavena kontrakulturalismu a internacionalismu, je-­li chápána jako statická a pevně ukotvená, schopná bojovat pouze za své partikulární zájmy jako kulturně homogenní subjekt izolovaný od zbytku světa, není to stará levice, co je oživováno. Tato esencializace konzervativního dělníka nemusí být zcela pozicí klasického fašismu, jehož mileniaristické vize v této neambiciózní aktuální tendenci do značné míry chybějí, je ovšem těžké přehlédnout, jak blízká je pozici nové (extrémní, populistické nebo identitářské) pravice: tvrdě pracující, bílá, národní dělnická třída povstala proti kosmopolitním elitám a jejich menšinovým přátelům; sociál­­ní stát je hájen, ale jen pro ty, kteří si ho zaslouží; a národní (kapitalistické) ekonomiky jsou prezentovány jako záštita před globálním kapitálem. Aby bylo jasno, o něco méně se obávám (levicového) hnutí, které tvrdí, že tyto pozice přijímá z pragmatických a strategických důvodů, než (pravicového) hnutí, které je přijímá z hluboce zakořeněného přesvědčení, ale jakmile jsou tyto pozice naturalizovány a považovány za jediný možný základ sociální politiky, nejsem si jistý, že odlišné motivace v pozadí představují velký rozdíl. Vskutku „zbohom, socializmus“.

Materiál nacionalismu

V protikladu k liberální levici, která se stará jen o kulturu, antimultikulturní levice tvrdí, že se zabývá ekonomickými otázkami. Ale jak antimultikulturní levice skutečně chápe ekonomii? Používá klasické kategorie marxismu, ovšem s důležitým určením: kapitál se téměř vždy objevuje jako nadnárodní kapitál. Dělníci jsou předváděni jako pracující určitého národa, v kontrastu s ostatními etniky a národy, které nejsou uznány jako skuteční pracující. Chybí obraz většího společenského celku, který činí kapitál nadnárodním, zatímco izoluje dělníky uvnitř národních hranic, takže je možné zamlžit rozdíl mezi pracujícími a národem. Namísto formulování boje, který je stejně široký jako samotný kapitál, předkládá antimultikulturní levice jednu část kapitalistického světa – národní – jako odpověď na jinou – globální.

Může být docela dobře pravda, jak píše Blaha, že „keď sa zbavíme národného štátu, jedinou aktuálne realistickou alternatívou je neobmedzená dominancia nadnárodných korporácií, nie kozmopolitný globálny sociálny (socialistický) štát“. Protože nadnárodní instituce jsou de facto ovládány nadnárodním kapitálem, hlásí se Blaha ke státním institucím a připojuje se ke sboru hlasů volajících po obraně národních zájmů. Může samozřejmě existovat mnoho důvodů, proč dávat přednost určitým národním strukturám před jistými mezinárodními strukturami v případech, kdy mezinárodní struktury jsou tak zjevně nedemokratické, zatímco národní o něco méně. Ale takovým formulováním problému Blaha znovu zvýrazňuje konzervatismus vize antimultikulturní levice. Antimultikulturní levice přijímá již existující instituce, tak jak jsou, a žádá nás o to, abychom si mezi nimi vybrali. Jedné represivní instituci je dána přednost před jinou, přičemž úkol kritiky institucí a budování institucí nových se z arzenálu levicové politiky vytrácí.

Ale v některých svých projevech zachází antimultikulturní levice ještě dále v ukotvení svého pojetí práce v národně konzervativním pohledu na svět. Eduard Šebo se tak na webu noveslovo.sk identifikuje jako konzervativní socialista a odlišuje svou pozici od oněch eurosocialistů, jejichž „koncentrácia na minority a inakosť ich odtŕha od reality a skutočných ľudí“. Zde už nejsou menšiny jenom umístěny do protikladu k dělníkům, ale do protikladu ke skutečným lidem. Podle této nejasně naznačené ontologie nejsou celé segmenty společnosti považovány za skutečné a tato nereálnost se bere jako ospravedlnění pro to je ignorovat nebo, pokud je to nutné, aktivně je vyloučit. Rozdíl mezi skutečným a neskutečným je však definován kulturně, jako rozdíl mezi zaměřením na menšiny a na dominantní národ. (I přes skutečnost, že při pozorování z globálního hlediska samozřejmě menšiny tvoří větší část celkové sociální reality.)

Ve jménu návratu k materiálním otázkám se ale namísto toho antimultikulturní levice obrátila od jednoho druhu kulturní otázky k druhému. Otázky menšinové kultury jsou prezentovány jako od základu oddělené od ekonomických témat, zatímco otázky národní kultury jsou prezentovány coby základní součást ekonomické reality. A nakonec nikdo na levici nemluví častěji o kultuře než oni. Jsou to oni, kdo vyvolává ducha multikulturalismu pokaždé, když někdo druhý na levici zmíní, že jiné kultury by nám neměly dělat starosti. Jsou to oni, kdo přechází do vášnivé obrany národní kultury, když ji vidí ohroženu internacionální levicí a imigranty. To, co se počítá v diskursu antimultikulturní levice za materiál, bylo důkladně znárodněno.

Fetiš multikulturalismu

Antimultikulturní levice začala s kritikou kultury podobnou Feuerbachově kritice náboženství, do nějž lidé marně vkládali své naděje, a nedbali tak o materiální bytí; když Jan Keller na webu Argument čerpá nekriticky z národně konzervativního quebeckého autora Mathieua Bock-­Côtého, dokonce nazývá multikulturalismus politickým náboženstvím. Ale i když se obrátí od vzdušných zámků multikulturalistů k nesentimentální starosti o skutečné lidi, jsou antimultikulturalisté ponořeni do odcizeného idealismu stejného druhu, jakému podle jejich názoru oponují. Podobně jako samotný Feuerbach – jak Marx dokládal v kritických Tezích o svém někdejším hrdinovi – kritizují jeden dílčí přístup (náboženský nebo kulturní), ale spoléhají se na jiný (materiální) a nevidí jejich propojení ve strukturovaném celku.

V tomto ohledu antimultikulturní levice znovu přijímá podmínky ustanovené oním liberalismem, který považuje za svého hlavního konkurenta. Ústředním principem liberalismu je princip separace – důraz vždy pouze na jedinou oblast sociální reality a nahlížení na entity v rámci těchto oblastí jako na jednotlivé subjekty, které sledují odlišné zájmy. Antimultikulturní levice obdobně zachází s každým aspektem systému odděleně a bez váhání odmítá internacionalistické řeči o vzájemném propojení. Teoreticky se antimultikulturní levice staví proti systému, ale v praxi se brání pouze jeho dílčím projevům. Nevidí komplexní sadu artikulací mezi různými částmi systému; vypočítává části systému a pak je třídí na jednu nebo druhou stranu propasti. Na jedné straně je kapitál, městské elity, menšiny, přistěhovalci a kulturní mísení. Na druhé straně jsou pracující, skuteční lidé a národy. Vzájemné role těchto různých prvků v tom, jak systém drží pohromadě, a relativní schopnost různých prvků způsobit změnu ji moc nezajímá.

Systém se antimultikulturní levici jeví jako nesystematický. Namísto toho, aby na systém nahlížela jako na to, co Karel Kosík, čerpající z Lukácse a Marxe, nazývá „konkrétní totalitou“, považuje systém pouze za soustavu jednotlivých jevů. Kdyby ho chápala jako konkrétní totalitu, mohla by začít s abstraktní koncepcí systému, a tuto koncepci pak zpřesňovat v konfrontaci s konkrétní empirickou realitou. Místo toho antimultikulturní levice pouze vychází ze systému jako z abstraktního výchozího bodu, z něhož bezprostředně pokračuje k jeho konkrétním projevům. Od kritiky kapitalismu se přesune ke kritice neoliberálního a globálního kapitalismu. Kritika neoliberalismu obecně je potom prováděna jako kritika neoliberální ideologie a jeden aspekt této ideologie, multikulturalismus, zastupuje celek. A poté údajní agenti multikulturalismu – imigranti, menšiny, liberálové a kosmopolitní levice – zastupují tuto ideologii. Symboly jsou zaměňovány za struktury, jevy za podstaty, důsledky za příčiny. Dostáváme tak obdobu toho, co Moishe Postone ve své analýze moderního antisemitismu nazývá „zkratkovitý antikapitalismus“: systém je někým personifikován a opozice vůči systému se změní v opozici vůči celým kategoriím osob.

Může být příliš brzy na to tvrdit, zda ztělesnění protisystémového sentimentu povede k praktické eliminaci jeho symbolických cílů, ale mělo by být jasné, že tyto cíle jsou naprosto nesouměřitelné s naším problémem. Ani ideologické odstranění liberalismu a kosmopolitního levičáctví (ať už demokratickou diskusí nebo jiným způsobem), ani demografická neutralizace imigrantů a etnických menšin (již si lze těžko představit uzákoněnou bez použití síly) by vážně neohrozily fungování neoliberalismu jako sociálního systému. A ekonomický nacionalismus, který měl oponovat globálnímu kapitalismu, sám o sobě nezaručuje, že nějaké bohatství nashromážděné uvnitř národních hranic bude spravedlivěji přerozděleno nebo že vykořisťování a odcizení bude snesitelnější.

Multikulturalismus se stal negativním fetišem antimultikulturní levice, stejně jako je pozitivním fetišem liberálního středu. Ani když se fetiš rozpíchá špendlíky jako voodoo panenka, ani když bude uctíván jako bůh, nezachrání nás před příčinami, které nás nutí fetiše vyhledávat.

Autor je filosof a antropolog.

Text vyšel v A2 č. 7/2017. Z angličtiny přeložila Marta Martinová.

 

A2LARM