V Kyjevě napadli neonacisté studenta Stanislava Serhijenka


Levicový aktivista má po útoku neonacistů řezné rány a musel podstoupit operaci. Ukrajinská veřejnost ale jako by nebezpečí politicky motivovaného násilí neviděla.

20. dubna v Kyjevě došlo k brutálnímu útoku na levicového aktivistu Stanislava Serhijenka. Jednadvacetiletého studenta historie napadli u vchodových dveří domu, kde bydlí, dva neznámí muži, kteří mu nožem způsobili těžká poranění obou nohou. V důsledku útoku Serhijenko skončil v nemocnici, kde podstoupil operaci. Teprve po týdnu začíná znovu chodit.

Násilí proti aktivistům

Za důkaz politické motivace zatím nevyšetřeného útoku můžeme považovat to, že útočníci napadenému nic neukradli a navíc si celou akci zaznamenávali na telefon. Kromě toho Serhijenko dostával kvůli své politické činnosti už nějakou dobu výhrůžky. Není to ostatně poprvé, co se stal terčem útoku. S násilím se setkal už 1. května 2016, když se vracel z prvomájové akce.

Serhijenko je členem levicové organizace Sociální hnutí (Socialnyj ruch). V minulosti působil také jako aktivista nyní už neexistujícího levicového uskupení Boroťba (Boj). To na rozdíl od většiny ukrajinské levice zaujalo vůči Majdanu jednoznačně negativní pozici. V zimě a na jaře 2014 se někteří jeho členové účastnili ve městech východu a jihu Ukrajiny takzvaného Antimajdanu, protestů proti změně vlády na Ukrajině, které postupně nabývaly separatistického a proruského zabarvení. Hnutí ale dnes už ve své původní podobě neexistuje a Serhijenko, který v létě 2015 vystupoval jako host i v ČR, už delší dobu není jeho členem.

Podle Serhijenkových slov „se za poslední tři roky nedočkal trestu nebo aspoň jen soudu ani jeden z neonacistů útočících na levicové aktivisty“.

Serhijenko však i nadále zastává radikální protiválečnou pozici, kterou většina ukrajinské společnosti neakceptuje. Spolu s dalšími členy Sociálního hnutí a studentských odborů Přímá akce (Prjama dija) svůj názor veřejně vyslovil například 30. srpna 2016, kdy skupina studentských aktivistů navštívila kulatý stůl, věnovaný změnám v systému stipendií, aby vyjádřila svůj nesouhlas s jejich plánovaným rušením. Na Serhije Marčenka, náměstka ukrajinského ministra financí, přiletěl dort a účastníci pak před televizními kamerami skandovali hesla „Peníze na vzdělání, ne na válku!“ a „Vzdělání a zdravotnictví ať zaplatí elita!“. Je pochopitelné, že v zemi ohrožované sousední jadernou supervelmocí mnoho občanů takový názor nesdílí. Svého cíle ale aktivisté dosáhli, protože se jim k problému stipendií a levicové kritice úsporných opatření podařilo přilákat pozornost médií.

Ještě předtím, v květnu 2016, se Serhijenko dostal do povědomí zájemců o historickou politiku ukrajinské vlády. Novinář Josh Cohen v článku na serveru Foreign Policy citoval jeho kritiku ředitele Ukrajinského institutu národní paměti, Volodymyra Vjatrovyče. Text tehdy vzbudil značný zájem a dočkal se i překladu do ruštiny.

Odmítání války

V současnosti Serhijenko studuje čtvrtý ročník historie na Kyjevsko-mohyljanské akademii a chystá se psát diplomovou práci o životě v Kyjevě během druhé světové války. Články s historickou tématikou uveřejňuje také v ukrajinském levicovém sociálně kritickém časopise Spilne. V rozhovoru, který už v nemocnici poskytl stránkám Liva, Serhijenko popsal detaily útoku. Je přesvědčen, že útočníci ho museli sledovat už delší dobu, protože na něj čekali u domu, kde v současnosti bydlí, ačkoliv nejde o jeho trvalou adresu. „Jeden mě začal bít kolenem do obličeje, druhý mě několikrát udeřil nožem v oblasti beder (…) když mě pořezali, upadl jsem a všiml jsem si, že mě natáčejí. Pak utekli a já jsem začal křičet o pomoc. Kolemjdoucí mi zavolal policii a záchranku (…). Policisté si zapsali mou výpověď.“

K otázce války, která je pro ukrajinskou veřejnost pochopitelně citlivá, řekl: „Mám zcela jasnou pozici: nepodporuji ani jednu stranu. Prosazuji mírová jednání. Válka na Ukrajině je výhodná jen pro vládnoucí elity Ukrajiny, EU a Ruska. Pracující na Ukrajině a v Donbasu z toho nemají nic, kromě zvýšení cen energií a tisíců mrtvých. Vždyť neumírá syn prezidenta Porošenka, ale matka mnoha dětí, obyčejný horník nebo tovární dělník.“

Po svém uzdravení hodlá Serhijenko v aktivismu pokračovat. Chce mimo jiné donutit policii, aby celou událost vyšetřila. Podle jeho slov „se za poslední tři roky nedočkal trestu nebo aspoň jen soudu ani jeden z neonacistů útočících na levicové aktivisty.“ Pochybuje ale, že by nacionalisté v jeho případě sloužili zájmům ukrajinské vlády, a tvrdí, že „se mu nezdá, že by vláda měla zájem organizovat pouliční násilí.“ Přesto však podle něj „nacionalisté mají pocit beztrestnosti. Jejich přátelé a kolegové mají s mocí dobré vztahy. Mnoho příslušníků ultrapravice pracuje na ministerstvu vnitra a v SBU (ukrajinské bezpečnostní službě).“

Levice mlčí

Pravda je, že některé Serhijenkovy názory mnozí další představitelé ukrajinské levice nesdílejí. To ale sotva omlouvá absenci odpovídající reakce na tak brutální útok. Snad největší pozornost si získal nacionalistický aktivista Jevhen Karas, který na svém blogu vyslovil útočníkům podporu a svůj stručný text zakončil slovy: „Není to zdaleka první, ale určitě ani poslední útok na mikroby terorismu, které se ukrývají na pokojných ukrajinských ulicích.“ V komentářích na sociální síti se žádných námitek nedočkal, naopak ho podpořil poslanec za stranu Baťkivščyna, novinář Ihor Lucenko, který se přitom v době Majdanu sám stal obětí únosu a fyzického násilí.

Solidarita s napadeným zůstala z většiny omezena na sociální bublinu levicových intelektuálů. Výjimkou se stala Kyjevo-mohyjlanská akademie, kde Serhijenko studuje. Její rektor Andrij Meleševyč se na ukrajinského ministra vnitra Arsena Avakova obrátil otevřeným dopisem, v němž žádá neprodlené vyšetření celého případu.

Populární ukrajinský hudebník Oleh Skrypka se 20. dubna s čtenáři online deníku Ukrajinska pravda podělil o svůj názor, že „lidé, kteří se nedokážou naučit ukrajinsky, mají nízké IQ a obvykle si zaslouží diagnózu debility. Musíme je oddělit od zbytku společnosti, protože jsou sociálně nebezpeční, měli bychom pro ně zřídit ghetto.“ Podobné výroky obvykle slouží jako důkaz toho, že na Ukrajině je radikální nacionalismus rozšířen v nebývalé míře. Ve skutečnosti ale jeho prohlášení vyvolalo řadu polemických a odmítavých reakcí a hudebník už následujícího dne raději prohlásil, že novináři jeho slova překroutili.

Rozdíl je v tom, že radikální levice, zvláště pokud se odvažuje kritizovat válku, kterou na Ukrajině lidé – a především ti, kteří určují mediální diskurs – chápou beze stínu pochyb jako spravedlivou a obrannou, zůstává mimo zorné pole většiny „veřejných intelektuálů“ i běžných uživatelů sociálních sítí. Ti její sympatizanty obvykle ztotožňují s přívrženci separatistů a Putina, aniž by projevili hlubší zájem o jejich skutečné názory a argumentaci.

Autor je ukrajinista.

 

A2LARM