„Ahoj lidi, jak se vyrovnáváte s těmi vedry? Já jezdím bez přestávky po republice, rozdávám svou knížku a bavím se s lidmi většinou pod širým nebem a musím říct, že je to pěkně náročný. A to jsem četl, že místy má být tenhle týden i 36 stupňů. Ale musíme to zvládnout. Já byl třeba minulý týden na Polním dni v Žákavě. Byla tam spousta mladých vystavovatelů i návštěvníků, kteří se rozhodli živit zemědělstvím. Lidi si často myslí, že ve 21. století musí všichni makat na počítačích. Ale jak už dlouho říkám, za pár let nebude tou nejcennější surovinou na světě ropa nebo zlato, ale chleba a voda. Pak jsem jel debatovat s občany do Nepomuku a musím říct, že tak skvěle už jsem si dlouho nepopovídal.“
„Konečně jsem si o víkendu našel čas i na svoje děti. Vzali jsme našeho retrívra Elinku a vyrazili na Monínec. Psi tam soutěžili a ta naše Elinka zase předvedla, že jí chybí pořádný výcvik. Kromě psího odpoledne jsem ale zase vyrazil mezi vás. Firmy, kterým chybí zaměstnanci, škola zvědavých studentů, dětské odpoledne… Je docela fajn mít čas na lidi, slyšet, jaké mají starosti a nasbírat mezi nimi energii na ty volby, které nás po létě čekají.“
Je to kampaň
I takhle vypadají facebookové statusy Andreje Babiše, respektive jeho PR týmu, který se mu stará o sociální sítě. Dost už bylo napsáno a řečeno o tom, že se nejedná o skutečného Andreje, ale o pečlivě promyšlenou marketingovou strategii, která má s realitou jen málo společného. Jenže taková kritika, skrytě a paternalisticky apelující na nedostatky v kritickém myšlení a schopnosti rozlišovat, je k ničemu. Babišův tým prostě dělá věci dobře, jeho oponenti nikoliv, to je celé.
Strany byly zkrátka zvyklé za sebou po volbách zabouchnout dveře a pokaždé navazovaly vztah s voličem až krátce před volbami, kdy se najednou mohly přetrhnout. Andrej Babiš takové tanečky poslal k ledu.
Platí to i o jeho nové knize, která se stala zcela neoprávněně terčem posměchu kvůli své zjednodušující „primitivnosti“ a spoustě kontroverzních bodů, o něž se opírá. Ve skutečnosti se jedná o nejefektivnější politickou knihu, která nemá v českém prostředí obdoby. Babišův tým se rozhodl, že vizi hnutí ANO neschová do zákoutí svého webu pod názvem „Dlouhodobý program“, jehož autory budou idealisté, zakletí ve slonovinových věžích svých politických aparátů. Namísto toho přišel s lidsky, čtivě a poutavě napsaným pamfletem, který může ozdobit knihovnu každé domácnosti. Navíc kolem něj spustil úspěšnou kampaň a přispěl k budování kultu osobnosti Bati pro 21. století. Z vyprázdněného oportunisty se tak pomalu stává hlavní vizionář české politiky, který je nadto ochoten a schopen svou vizi dostat mezi lidi.
Je skutečně až s podivem, že to byl teprve Babišův tým, který oficiálně pochopil základní aritmetiku politického boje – totiž že kampaň se vede permanentně, a nikoli až půl roku před volbami. Pro Babiše kampaň trvá neustále a bez přerušení, protože společně s marketingovým mágem Markem Prchalem dobře ví, že efektivní zastupitelská politika spočívá ve vytváření skoro až partnerského vztahu se svým protějškem, tedy voličem. Demokratická reprezentace je vztahem jako každý jiný: je potřeba jej aktivně navazovat, rozvíjet a udržovat. Kdo toho schopen není (i kdyby to mělo být kvůli tomu, že na vztah nemá čas, jelikož tvrdě maká, aby se jeho voliči měli dobře), tomu se snadno stane, že vzájemné pouto chřadne a protějšek mu dříve nebo později uteče k někomu, kdo toho schopen je.
Miliardy na dobrou věc
Představa, že vztah mezi politikem a jeho voličem má být ryze formální a že mediální mazlení v podobě „partnerského dialogu“ na sociálních sítích je cosi nepatřičného, je možná lákavá pro intelektuály, ale nikoho jiného příliš zajímat nemusí. Proti jednosměrnému pojetí zastupitelské politiky klade Babiš politiku „partnerské vzájemnosti“. Díky takovým „vztahům s veřejností“ dokáže úspěšně budit dojem, že se o lidi skutečně zajímá, že mu na nich záleží – ba co víc, že je jeden z nich. To, že je miliardář, nevadí, naopak je to pozitivní zpráva o tom, že nebude chtít krást, protože má peněz dost. A jeho bohatství už v situaci, kdy se – stejně jako Donald Trump – dokáže chovat jako strejda odvedle, kterému byste neměli problém svěřit na chvíli svoje děcka, vlastně nikomu nepřekáží. Miliardář lidem naslouchající a nad lidi se nepovyšující vytváří politický kredit, se kterým je pro tradiční strany prakticky nemožné svést rovný souboj.
Takový marketing alespoň vyvolává dojem autentického zájmu o člověka, na rozdíl od dosavadních kampaní (nejen) sociálních demokratů, kteří si na člověka skutečně vzpomenou zase až půl roku před volbami. Jediným smyslem tohoto přístupu je dostat falešné kariéristy do křesel a udělat tak z voličů užitečné idioty vlastních pochybných ambicí. Strany byly zkrátka zvyklé za sebou po volbách zabouchnout dveře a pokaždé navazovaly vztah s voličem až krátce před volbami, kdy se najednou ve svém zájmu mohly přetrhnout. Každé volby byly eskapádou této do očí bijící trapnosti. Andrej Babiš takové tanečky poslal k ledu a nemá rozhodně smysl si po nich stýskat.
Lidová fronta a Mladé noviny
Ničemu v tuto chvíli nepomohou ani povzdechy nad Babišovým mediálním impériem, které mu slouží jako nezbytná informační mašinérie. Oligarchizovaná média nikomu nevadila, dokud psala patřičně „doprava“, a sociální demokracie, která si je dlouhodobě vědomá pravicového nastavení zdejšího tisku, se nikdy příliš nenamáhala vytvářet vlastní mediální infrastrukturu a vzniknuvší propojení s Deníkem Referendum doposud vyznívá spíš tristně. Stejně tak se neobtěžovala přijít s vizí výrazného posílení veřejnoprávních médií, natožpak s reformou mediálního prostoru jako celku.
Dobře jim tak, chtělo by se říct – problém ale je, že na tuto neschopnost doplatíme my všichni. Masivní propad preferencí ČSSD totiž může znamenat nejen to, že se socialisté znovu ocitnou v opozici. Při pohledu na personální vyprahlost tohoto středolevého uskupení se můžeme důvodně obávat, že nemožnost sestavit vládu, která by měla alespoň levicový nátěr, se stane součástí politické reality na mnoho let dopředu. Zároveň se pravděpodobnost, že by po oranžových socialistech chtěl někdo jiný dělat „skutečnou“ levicovou parlamentní politiku, limitně blíží nule. Na rozdíl od ostatních tedy platí, že Babiš není jako politik (a ani jako aktivista), ale maká. Na čem? Na vztazích s lidmi. Kdo chce s Babišem vést boj, už si dávno nevystačí jenom s kritikou jeho osobnosti, majetku, kumulace moci nebo jeho funkce v rámci českého kapitalismu. Možná je načase si přiznat, že se máme od našeho nepřítele Babiše, za jehož maskou se usmívá Marek Prchal, co učit.
Autor je spolupracovník redakce.