Gender a digitalizace: příležitost změnit status quo


Digitalizace a technologický pokrok mohou oslabit genderové stereotypy. Záleží ale i na tom, jakou citlivost sami projevíme.

Když se řekne „technologie“, málokomu dnes naskočí nějaké negativní asociace. Pokrok, inovace, vývoj, to jsou slova, která se v souvislosti s technologiemi obvykle zmiňují a která v nás vzbuzují pocit, že přinášejí samé dobré věci. Samozřejmě, internet, smartphony či počítače nám dennodenně zjednodušují spoustu činností a usnadňují práci, nemluvě pak o dalších vymoženostech, jako jsou rychlé dopravní prostředky či špičkové lékařské přístroje, které znamenají velkou pomoc. Je však nutné přemýšlet o vlivu technologií na náš život komplexněji, protože změny, které již nastávají, a další, jež budou následovat, mají celospolečenský dopad a potenciál některé procesy urychlit či naopak zvrátit.

Pokud nám digitální revoluce má skutečně ulehčit od namáhavé práce, nesmíme dopustit, aby se tak dělo pouze polovině obyvatelstva.

Technologický pokrok ovlivňuje způsob, organizaci i podmínky naší práce. Tyto změny nemůžeme oddělit od dalších společenských jevů – digitalizace tak může zásadně ovlivnit již existující rozdíly mezi lidmi. V oblasti práce je pak velmi aktuální otázka nerovnosti mužů a žen, ať už jde o mzdy, zastoupení ve vedoucích pozicích nebo dělbu práce v domácnosti.

Flexibilita z donucení

Cílem technologického pokroku vždy mělo být usnadnit lidem život. Ve světě práce šlo o to, pokrýt fyzicky náročné a nebezpečné či rutinní práce pomocí strojů a postupně zkracovat čas, který v zaměstnání trávíme. Dnes však vidíme, že tyto vize se nenaplňují. Pracovní doba v České republice – 42,5 hodiny – patří k nejdelším v Evropě a stále se spíše prodlužuje, a to nejen kvůli narůstání rozsahu úkolů, ale také vinou toho, že si práci „nosíme“ domů. Často není možné agendu jednoho člověka v rámci hodin pracovního týdne zvládnout, případně se vždy může objevit nějaký večerní telefonát či úkol, a pokud bychom ho nevyřídili, promítlo by se to do našeho hodnocení. Pracovat z domu či na cestách se samozřejmě může někdy hodit, ale v momentě, kdy se vám pracovní pomůcky a myšlenky na práci dostanou do soukromí, z work–life balance se stává v podstatě jen work–life a kvalitní odpočinek či volný čas zmizí.

Práce z domu je hojně nabízený benefit zaměstnavatelů, který slouží zejména ženám, aby mohly efektivně slaďovat pracovní s rodinný život, péči o blízké. Ženy tak na rozdíl od mužů využívají tohoto nástroje flexibility, aby zvládly i jiné činnosti – vyzvednout děti, nakoupit, připravit večeři. Nejen že se to od nich očekává, ale často rodina nemá ani moc na výběr – muži bývají v lépe placených a vyšších pozicích, které mnohdy znamenají pozdní příchody domů či cestování, a jejich ohodnocení souvisí přímo s tím, že jsou ochotni přesčasy a nasazení podstoupit. Jak dlouho sedíme v práci a jak moc jsme svolní k tomu udělat něco nad rámec, má dnes stále velkou váhu, co se posuzování dobře odvedené práce týče, takže matky, které spěchají pro děti nebo do obchodu, mají v momentě rozhodování o bonusovém hodnocení často smůlu. A to navzdory tomu, že kromě placené práce zvládají ještě spoustu dalších neplacených povinností, jako je péče o blízké a starost o domácnost. V tomto typickém rozdělení rolí se rozdíly budou stále prohlubovat, ženy se nebudou stávat adeptkami na vyšší pozice a mateřství bude znamenat kariérní útlum. Žena je pro zaměstnavatele neflexibilní, což má vliv nejen na její profesní dráhu, ale v důsledku také na kvalitu jejího života i celé rodiny.

Vytlačí roboti ženy?

Přitom dostat více žen do vyšších pozic je zásadní. Jak vysoko v hierarchii organizace se zaměstnanec či zaměstnankyně nachází, má vliv nejen na to, jakou má mzdu, ale i na míru autonomie a svobody uspořádat si úkoly podle svých představ. Čím výše jsme, tím snadněji můžeme rozhodovat o svém čase, plánovat si den s ohledem na další věci, které chceme a musíme zvládnout. Vertikální segregace, tedy nedostatek žen ve vedoucích pozicích, je jednou z hlavních příčin nízkých výdělků žen. Je otázka, jaký dopad bude mít digitalizace na jednotlivé obory. Pokud by u žen mizela kvalifikovanější pracovní místa, mohou se rozdíly do budoucna ještě více prohloubit. Již dnes máme převahu žen ve špatně placených zaměstnáních. Typicky jde o pozice ve zdravotnictví, školství či sociálních službách, což jsou sice společensky nenahraditelné činnosti, jejich platové ohodnocení tomu však neodpovídá. Bezpochyby to souvisí s obecným nedoceněním péče, která je tradičně doménou žen. V tomto ohledu může digitalizace do těchto odvětví přinést více prostředků – přece jen učitelé, učitelky a lidé, kteří se starají o nemocné či nemohoucí, nejsou tak snadno nahraditelné profese a v souvislosti se stárnutím populace bude bezpochyby nutné kapacity v těchto oblastech posílit. Je také potřeba ocenit péči a práci, kterou vykonáváme doma. I to by mohlo pozitivně motivovat k tomu, že by se péče o blízké a další činnosti spravedlivěji rozložily mezi všechny členy domácnosti.

Často se v souvislosti s digitalizací spekuluje o tom, kolik pracovních míst zanikne nebo případně vznikne. Možná spíše než konkrétní čísla je v tomto ohledu důležitá struktura těchto míst, tedy v jakých odvětvích budu ubývat či mizet, jaké pracovní podmínky budou s nimi spojené nebo jak se to bude lišit regionálně. Hovoří se o tom, že administrativní, podpůrné rutinní činnosti budou nahrazeny roboty, a to by mohlo ženy, které je ve většině případů vykonávají, tlačit například do špatně placených sociálních služeb. Jako typicky mužské jsou označovány naopak oblasti, jako jsou IT či vývoj a věda, které pravděpodobně čeká stále vyšší ohodnocení. Hrozí tedy, že se současný nepoměr v odměňování bude nadále zvětšovat. Již v tuto chvíli jsou rozdíly v průměrných výdělcích zaměstnanců v IT a v sociálních službách v řádech desetitisíců.

Pryč s předsudky

Digitalizace přináší nové formy a způsoby organizace práce a některé z nich jsou už dnes velmi dobře známé. Jde o různé platformy prostředkující práci a s nimi spojená zakázková ekonomika, crowdsourcing atd. (více a konkrétněji o tom v článcích Kateřiny Smejkalové). Víme, že se jedná o velmi prekérní, nejisté formy práce, avšak méně se mluví o tom, že jsou to právě ženy, které mají v rámci těchto platforem více úvazků, což znamená reálně kombinovat několik pracovních úkolů, přepínat mezi nimi –  nejde tedy o snadný přivýdělek, jak bývá argumentováno. Řetězení takových úvazků je ze strany žen spíše nedobrovolné a rozhodně pro ně neznamená lepší možnosti slaďování. Přináší sice možnost si svůj pracovní čas organizovat, ale aby bylo možné se uživit, je těchto prací nakonec nutné nabrat tolik, že žádný prostor pro další věci nezbývá. V těchto zaměstnáních je navíc obzvláště problematická možnost ochrany zaměstnanců a zaměstnankyň, odborová organizovanost nemá kde a jak probíhat, neexistuje personální nebo právní oddělení, kde byste se mohli na něco zeptat, není nikdo, kdo by pracovníky a pracovnice kolektivně zastupoval či reprezentoval. Domáhat se běžných zaměstnaneckých práv, například minimální mzdy či pojištění, je pak velmi náročné.

Genderové nerovnosti a procesy digitalizace nelze oddělovat. Koneckonců umělou inteligenci programují a algoritmy nastavují lidé, takže se do nich velmi pravděpodobně promítají i jejich hodnoty a představy o světě. Nesmíme tedy přestat pracovat na tom, aby se různé stereotypy a předsudky dostaly pryč z našeho uvažování. Klíčový je v tomto ohledu vzdělávací systém, který od útlého věku značně formuje myšlení – to, jak je nastaven, ovlivňuje profesní dráhy, na které se vydáváme. Pokud budeme od první třídy holkám říkat, že jim jde vaření, a klukům, že to umí se šroubovákem, nedostaneme nikdy více žen do technických odvětví, což je jeden z těch efektivních způsobů, jak snižovat rozdíly v odměňování.

Nové technologie a s nimi související vývoj mohou představovat příležitost, jak na zakotvené disproporce mezi ženami a muži upozornit. Pokud nám digitální revoluce má skutečně ulehčit od namáhavé práce, nesmíme dopustit, aby se tak dělo pouze polovině obyvatelstva. Je třeba vysvobodit ženy z údělu pečovatelek, jež jsou v zaměstnání hůře ohodnocené než muži a vyčerpané z neustálého přemýšlení o tom, jak zkombinovat veškeré povinnosti a společenská očekávání s vlastním životem.

Autorka je socioložka.

 

A2LARM