Středeční požár v londýnském bytovém domě Grenfell Tower si vyžádal už téměř šedesát obětí. Vyšetřování příčin a zajištění ubytování pro přeživší, kteří přišli absolutně o všechno, provázejí protesty. V pátek několik set rozhořčených lidí vtrhlo do budovy místního úřadu ve čtvrti Kensington a Chelsea, kde shořelý věžák stojí. Protestovalo se i na Downing Street, před sídlem britské premiérky. Protestující se dožadovali okamžitého řešení situace obětí a větší spravedlnosti v oblasti bydlení. Jejich hněv je oprávněný. Grenfell Tower totiž není jen odstrašujícím příkladem selhání protipožárních opatření. Je to příběh především politický, odhalující hluboké opovržení, s nímž britské politické elity přistupují k sociálně slabším. V zemi uvržené v chaos nepovedenými volbami, ve kterých premiérka Theresa Mayová oslabila, řadou nedávných teroristických útoků a k tomu ještě zahájením vyjednávání o brexitu bez jasného plánu, se situace vyostřuje a společenské napětí stoupá.
Město pro bohaté
Požár v paneláku se sto dvaceti obecními byty, jenž administrativně spadá do jedné z nejbohatších londýnských čtvrtí, se už nyní stal symbolem toho, jak se v jednom z nejvýznamnějších center světového kapitálu na chudé lidi prostě kašle.
Pokud konzervativci nechtějí, aby se podobná neštěstí opakovala, nelze pokračovat v politice nechávající sociálně slabé přežívat v chátrajících domech.
V českých médiích se přitom spekulovalo především o roli nevhodných plechových izolačních panelů, kterým byla čtyřiadvacetipatrová panelová budova pokryta při nedávné rekonstrukci. Oheň se totiž po těchto panelech šířil s nevídanou rychlostí. Obyvatelé v horních patrech tak během několika desítek minut zůstali nadobro uvězněni v hořícím věžáku. Peklo, které se v domě odehrávalo, asi nejjasněji zachycují zprávy o absolutním zoufalství lidí, kteří z výšky dokonce až desátého patra vyhazovali děti z oken, v slabé naději, že je třeba přeci jen někdo chytí. Technické faktory i nepřítomnost prakticky jakýchkoliv protipožárních mechanismů (alarmy, kropiče, únikové východy) jistě ke vzniku a šíření požáru zásadně přispěly, jeho kořeny musíme ale hledat jinde. Nejde ani o výsledek přebujelých dotací, jak se snažil v podivném statusu na Facebooku sugerovat Petr Mach. Naopak. „Ať už jsou skutečné příčiny jakékoliv, jsou zároveň i symptomem nezájmu místních samospráv o investice do jejich bytového fondu,“ uvedla pro Alarm architektka Albane Duvillier, jež se sociálním bydlením v Londýně dlouhodobě zabývá.
Možností, jak podobným tragédiím zabránit, přitom byla celá řada. Bývalý konzervativní ministr pro bydlení i přes upozornění na nevyhovující požární bezpečnost v řadě obecních vysokopodlažních domů nic v této záležitosti nepodniknul. Minulý rok konzervativní poslanci neschválili legislativu navrženou labouristy, která by donutila pronajímatele bytů povinně zvýšit standardy. Nebylo to v jejich zájmu – mnozí poslanci vládnoucí strany jsou sami vlastníky nemovitostí, jež pronajímají. Přitom bytové podmínky v britském hlavním městě jsou často šokující. Něco o tom vím. V Londýně jsem všeho všudy strávila osm let. Grenfell Tower rýsující se na obzoru jsem nějaký čas vídala často, když jsem žila a pracovala v západní části města. Za svůj pobyt jsem vystřídala devět různých bytů, v nichž jsem se postupně setkala s celou škálou neduhů typicky postihujících levné britské bydlení. Okna, která netěsní a od brzkého podzimu až do pozdního jara přes ně táhne chladný, vlhký vzduch. Zdi pokryté plísní. Pokoj, do kterého zatékalo. Myši. Švábi. Neexistující tepelná izolace, takže veškeré teplo se z bytu rozehřátého astronomicky drahým topením vytratí během půlhodiny.
Nepíšu to zde proto, abych snad vzbudila soucit, že jsem to v Londýně měla těžké. Neměla. Jako studentka financující svůj pobyt kombinací stipendií, studentské půjčky, řadou částečných úvazků jako prodavačka či servírka, a také díky pomoci od rodičů, jsem si opravdu nemohla stěžovat. Chci pouze podtrhnout, že ve městě s tak propastnými sociálními rozdíly, jako je Londýn, opravdu nedosáhnete na důstojný standard bydlení, pokud nemáte dobře placenou práci alespoň okolo 35 tisíc liber ročně. Tohle město prostě není pro chudé. Co pak mají dělat lidé, kteří si tržní nájmy, jež navíc rostou závratným tempem, prostě dovolit nemohou? V takové situaci by dotované bydlení mělo být absolutní prioritou vlády, pokud se nechce potýkat s čím dál vyšší mírou bezdomovectví, zvýšenou kriminalitou a sociálními nepokoji. Konzervativní vlády ale spíše dělaly vše pro to, aby se sociálního bydlení co nejrychleji zbavily.
Záměrné zanedbání
Poválečná Británie byla přitom úspěšným příkladem sociálního státu vybudovaného na veřejných investicích právě například do bydlení. V šedesátých letech dokonce v obecních bytech bydlela více než čtvrtina britské populace. Radikální změna ale nastala s příchodem politiky Margaret Thatcherové a takzvaného programu „Right to buy“ (právo na odkoupení). Značná část obecních bytů přešla do osobního vlastnictví, což nejen snížilo schopnost státu pomáhat lidem v bytové nouzi, ale i přispělo k proměně zbývajících obecních bytů ve vyloučené lokality.
Nepomohlo ani rozhodnutí převést správcovství celých bytových komplexů (tzv. „estates“) na soukromé firmy. Ty pracují jako komerční subjekty a často výměnou za „regeneraci“ sídlišť snižují množství bytů s regulovaným nájemným, a naopak část bytových jednotek nabízejí za tržní ceny, které tak mají „vydělat“ na dotované byty. Na jiných sídlištích v exponovaných lokalitách pak často dochází k systematickému zanedbávání stavu budov, aby se vytvořil argument pro jejich zbourání a vystavění komerčních bytů. Tuto situaci jsem měla možnost sledovat na dnes již poloprázdném Carpenters Estate ve východním Londýně, kam jsem jednu dobu docházela doučovat do školy. Nevzhledné obecní paneláky totiž překážely v nově gentrifikované oblasti blízko olympijského parku. Podle Albane Duvillier v současnosti v Londýně prochází demolicí až 80 obecních bytových komplexů. Zhruba 200 tisíc lidí se nachází v procesu vystěhování a více než 20 čtverečních kilometrů pozemků přechází z obecního do soukromého vlastnictví – jejich hodnota se odhaduje 52 miliard liber. „Místní samosprávy i centrální vláda na sociální bydlení nahlížejí jen z pohledu monetizace, tedy hodnoty pozemků, na kterých stojí,“ dodává architektka.
Vládnoucí Toryové ovšem nevidí nejmenší důvod na této zhoubné politice něco měnit. Je to jednoduché – jak nedávno uvedl jejich bývalý koaliční partner, liberální demokrat Nick Clegg, zjistili, že lidé, kteří vlastní nemovitost, budou s větší pravděpodobností volit právě konzervativce. Hlasy pro sebe si tak doslovně vykupovali bezpečím a zdravím sociálně slabších obyvatel. Ne nadarmo někteří rozhořčení místní obyvatelé ihned po středeční tragédii hovořili s jízlivostí do médií o tom, že bohatí sousedé ze čtvrti budou jistě mít radost ze „sociální čistky“, až budou oběti požáru odsunuty do jiných oblastí.
Po požáru se ostatně ihned začaly množit výpovědi obyvatel, kteří líčili svůj dlouholetý boj se správcovskou firmou Kensington and Chelsea Tenant Management Organization. Ačkoliv sdružení nájemníků opakovaně upozorňovalo na požární i jiná bezpečnostní rizika v budově, jejich apely nebyly vyslyšeny. Není divu, že se tito lidé cítili opomíjeni. Labouristický poslanec David Lammy dokonce v případě Grenfell Tower hovoří o „corporate manslaugter“, tedy případě v britském právu, které umožňuje obvinit organizaci z neúmyslného zabití kvůli zanedbání povinností. Vyšetřování se zřejmě tímto obviněním bude vážně zabývat.
Důstojné bydlení pro všechny
Hněv postižených je nyní namířen proti místní radnici ovládané konzervativci, která stejně jako jiné místní samosprávy prodělala v posledních letech řadu škrtů, i na premiérku Theresu Mayovou, na kterou se snesla ostrá kritika za to, že se den po tragédii sice dostavila na místo, ale nehovořila s nikým z přeživších. Mnohem soucitněji vystoupili dokonce i britská královna a princ William. Není mi jasné, co mohli tito dva aristokraté, celý život žijící v luxusních palácích, říct lidem, kteří náhle přišli o blízké i střechu nad hlavou. Nicméně pokus o vlídná slova byl místními vnímán pozitivněji než chladná Mayová, která opakovaně ukázala, že kontakt s obyčejnými voliči vůbec nezvládá.
S konkrétními požadavky a řešeními ale přišli zejména opoziční labouristé. Ti se zasazují nejen o to, aby vláda poskytla obětem náhradní ubytování v okolí a nerozbíjela místní komunitu. Jeremy Corbyn také apeloval na konzervativce, aby stát pokryl náklady na pohřby a urychleně udělil víza příbuzným obětí ze zahraničí. Rozruch pak způsobil jeho návrh přeživší bez střechy nad hlavou ubytovat v prázdných domech ve čtvrti Kensignton. Právě to snad nejlépe vyjadřuje propastné sociální rozdíly v zemi: v bohaté čtvrti se nachází velké množství luxusních domů koupených zahraničními investory, které jsou většinu roku prázdné. Na tuto situaci nedávno viditelně upozornil přímou akcí anarchistický kolektiv ANAL, jenž na několik dní obsadil prázdnou vilu ruského oligarchy Andreje Gončarenka v sousední čtvrti Belgravia.
Dlouhodobá řešení ale budou muset zahrnovat přehodnocení bytové politiky. Pokud totiž konzervativci nechtějí, aby se podobná neštěstí opakovala, nelze pokračovat v politice nechávající sociálně slabé přežívat v chátrajících domech, ve kterých jsou podobná neštěstí každý den na spadnutí. V Londýně i v Británii se bude nyní zdůrazňovat, že důstojné bydlení je právo a ne privilegium. Povinností vyspělé země by mělo být zajistit střechu nad hlavou v bezpečných podmínkách všem svým obyvatelům. V bohaté Británii to není otázkou nedostatku prostředků, ale toho, jak se s nimi nakládá. Společenský tlak následující neštěstí v Grenfell Tower by tak snad mohl i konzervativce přimět k zjištění, že neviditelná ruka trhu nemůže být v oblasti bydlení spravedlivým řešením pro všechny.
Autorka je redaktora Alarmu.