Nebezpečné Česko


Středeční hlasování o ústavním zákonu o bezpečnosti zbavuje stát monopolu na násilí a vnáší do veřejného prostoru zbytečný pocit ohrožení.

Novela ústavního zákona o bezpečnosti není jen tak ledajaké nařízení. Dává totiž každému občanu České republiky, který vlastní legálně drženou zbraň, možnost „zasáhnout v případě potřeby k zajištění bezpečnosti Česka“. Takovou novelizací ústavního zákona o bezpečnosti však dochází k omezení suverenity státu, který v ní opouští jeden z hlavních pilířů své moci, tedy monopol na legitimní násilí. K nemalému údivu tato bezprecedentní ztráta suverenity státu a právního řádu prošla pohodlnou ústavní většinou 139 ze 168 přítomných poslanců ve Sněmovně a nyní bude čekat na třípětinovou většinu přítomných senátorů. Smíříme se s tím, že nad sebou, nad svými blízkými, známými, přáteli i spoluobčany necháme vykonávat spravedlnost lidi, které k tomu opravňuje pouhé legální držení zbraně?

Bianco šek před volbami

Co by v praxi znamenala situace, kdy by určití lidé (kteří legálně vlastní zbraň) mohli převzít bezpečnostní povinnosti ve větším rozsahu, než jaký je uložen všem? Novelizace říká: „Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo, k naplňování úkolů uvedených v odstavci 2. Toto právo může být zákonem omezeno a zákonem mohou být stanoveny další podmínky jeho výkonu, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví nebo pro předcházení trestným činům.“

Odstavec 2 zákona, na který přijatá změna odkazuje, k tomu dodává: „Státní orgány, orgány územních samosprávných celků a právnické a fyzické osoby jsou povinny se podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky. Rozsah povinností a další podrobnosti stanoví zákon.“

Namísto větší bezpečnosti dojde k pravému opaku: veřejný prostor se stane mnohonásobně rizikovějším prostředím, a to nejen pro potenciálně ohrožené skupiny.

Problém ale je, že konkrétní prováděcí zákon zatím není, a navíc není jasné, jaké pravomoci budou takoví lidé mít, tedy jaké bude přesné znění zákona. Vzhledem k blížícímu se termínu voleb s největší pravděpodobností nastane situace, kdy Senátem projde bianco šek v podobě vágního ústavního zákona o bezpečnosti, a jeho konkrétní provedení bude už na jiných zákonodárcích. Lze předpokládat, že si na tom mnozí postaví předvolební kampaň.

Občanská válka

Pod pojmem „bezpečnost Česka“ se tedy v současnosti může skrýt prakticky cokoli. A pokud novela projde i v Senátu, pak by Česko vlastně výslovně uznalo, že držení a nošení zbraní, pokud je v souladu se zákonem, je součástí zajišťování jeho bezpečnosti.

Taková změna ústavního zákona je alarmující zejména v době, kdy se společenská soudržnost v Česku rozpadá. Navzdory stoupající minimální mzdě žije téměř milión lidí pod hranicí příjmové chudoby a zároveň dvě třetiny obyvatel Česka považují nově příchozí občany jiných národností za problém. Lidé mají nejen strach o svou bezpečnost, ale také o práci a střechu nad hlavou. Obavy, co může taková novelizace ústavy znamenat v praxi, jsou tedy namístě.

Může se například stát, že lidé s legálně vlastněnou zbraní budou mít mesiášský pocit obrany státu v situacích, které by mohly nanejvýš skončit přestupkem. Nebo mohou takoví lidé sdílet předsudky vůči lidem jiné národnosti, vyznání, etnické nebo sociální příslušnosti a mohou je považovat za hrozbu bezpečnosti v Česku. Psychologické testy před vydáním povolení držení zbraně by mohly takové riziko odhalit, ale také nemusí. A tahle drobnost může rozhodovat o životě a smrti kohokoli z nás.

Představa pohraniční nebo vnitřní domobrany ozbrojených občanů na stráži bezpečnosti státu by mohla být komická, kdyby ovšem nebyla zároveň tak děsivá. „Je to jasný signál, že se český Parlament, český stát a česká vláda nebojí svých občanů a nebojí se lidí, kteří mají zbraně,“ řekl po schválení novely novinářům ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). Jenže právo legálně držet zbraň a použít ji v nutné sebeobraně už v našem právním řádu existuje a evropská směrnice, která zpřísňuje držení zbraní, ji nezpochybňuje. Současná novela se všemi otazníky tak dává za pravdu spíš Chovancovým kritikům, kteří upozorňují na to, že jde pouze o krycí manévr, jak zastřít zpackané jednání o směrnici k držení zbraní na evropské úrovni.

Legálně držený strach

Hypoteticky a čistě pro představu – takový vlastník legální zbraně může mít třeba strach z Arabů, kteří pravidelně postávají před obchodem v pražských Vršovicích a pojídají pistácie. Může se jim třeba bát říct, že by neměli házet slupky na zem. Komické? Kdyby měl takový člověk legálně drženou zbraň a pocit ohrožení bezpečnosti státu, mohl by nám rychle zamrznout úsměv na rtech. Může mít třeba strach z konfliktu, strach z toho, že jsou to cizinci, kteří nesdílejí naše „české“ kulturní hodnoty, a také, že na něj třeba místo diskuze zaútočí.

Pomyslí si, že jsou násilní tak nějak od přírody a musí se proti nim bránit preventivně: buď je vůbec nevpouštět do země, nebo proti nim aktivně vystupovat. Že je to zcestná dedukce? Stačí se jen podívat na způsob, jakým jsou vykreslováni cizinci na různých alternativních serverech nebo jaké postavení cizincům přiznává novela cizineckého zákona. Dělá z nich lidi druhé kategorie a zvyšuje tak vůči nim sociální pnutí. Kam to vede, zažili nedávno němečtí středoškoláci na cestě po Polsku. Ti se přijeli seznámit s nacistickým vyhlazováním Židů za druhé světové války, a místo toho zažili v dnešním Polsku ovzduší strachu a nenávisti k cizincům a přistěhovalcům. Nadávky vůči muslimským studentům střídaly fyzické útoky a netečnost bezpečnostních složek, které dělaly, že nic nevidí.

Nechme stranou, že je úplně paranoidní vidět v každém cizinci nebo nějak se vymykajícím člověku automaticky nebezpečí. A také to, že vystoupit ve veřejném prostoru proti jednání, které se nám nelíbí, chce vždy trochu odvahy. Nicméně v situaci, kdy poslední roky v souvislosti s Araby a muslimy neslyšíme prakticky nic jiného než obavy z terorismu, strach z násilí a kulturní války, leckoho možná ani nenapadne, že by problém mohl být někde jinde než v tom, že jsou snad Arabové, muslimové, „černoši“, Romové, Ukrajinci, přistěhovalci, bezdomovci a další tak nějak více nebezpeční než Češi.

Mediální strach nese ovoce

Je paradoxní, že lidé nevidí problém v tom, když jsou i obyčejné přestupky proti společenskému soužití interpretovány a mediálně rámovány jako ohrožení pro ně osobně, pro jejich blízké, pro lidi z jejich kulturního a společenského okruhu, pro „naši společnost“. Parlamentní listy z takového marginálního incidentu vyrobí senzační titulek: „Je to tady: První případ muslimů, kteří tyranizují obyvatele pražských Vršovic. Z toho svědectví se opotíte“. A takových článků si přečtete na různých webech za den tolik, že byste se báli vyjít z domova.

Ve veřejnoprávních médiích je podobných zpráv méně, ale na veřejnost to působí spíš tak, že tato média v rámci jakési abstraktní „politické korektnosti“ zamlčují incidenty, kterých jsou alternativní weby plné. Občan v pocitu ohrožení tak hledá další důkazy a dostává se do spirály dezinformací a strachu, které čas od času podpoří někteří politici tím, že stokrát vyvrácené fake news oživí se snaze získat si popularitu. Naposledy například volební lídr ČSSD a ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek v rozhovoru pro DVTV o no-go zónách v západní Evropě.

Jistoty a bezpečí? Tak určitě

Pokud novela projde i Senátem a ústavní zákon se doopravdy podaří schválit, čeká nás nejen na symbolické rovině výrazná změna. Namísto větší bezpečnosti dojde k pravému opaku: veřejný prostor se stane mnohonásobně rizikovějším prostředím, a to nejen pro potenciálně ohrožené skupiny, kterých je už dnes v České republice nespočet. Přitom je to právě Česká republika, která se dlouhodobě řadí mezi nejbezpečnější země Evropy (podle Světového indexu míru je šestou nejbezpečnější zemí na světě) a jakékoliv posilování represivních složek působí v tomto kontextu nejen komicky, ale i zbytečně. Stačí si vzpomenout na nedávná protiteroristická opatření u českých obchodních center a uzlů veřejné dopravy, jejichž terčem se z nedostatku jiných podnětů stávali maximálně bezdomovci a spící dredaři.

Nyní je míč na straně senátorů. Odpůrci novely z řad občanské společnosti již sepsali otevřený dopis, který adresovali všem senátorkám a senátorům a žádají je, aby vystoupili proti novele. Případné schválení ústavní novely má ale ještě jeden rozměr. Dojde k zásadnímu narušení rovnováhy mezi těmi, kdo zbraň vlastní, a těmi, kteří ji nevlastní a ani vlastnit nechtějí. Není těžké si představit, kdo se bude při sebemenším problému cítit v nebezpečí a proč. Polistopadový konsenzus nenásilí se hroutí. Zastřel se, kdo můžeš.

Autorka je historička.

 

A2LARM