Magdalena Šipka je básnířka, teoložka a feministka. Zároveň je zastánkyní polyamorie jako otevřeného vztahu s více partnery najednou. Jaké to je žít se dvěma kluky současně? Není instituce manželství přežitá? A nemohlo by překonání monogamie a kultu tradiční rodiny pomoct české společnosti? Nejen o tom jsme si povídali v následujícím rozhovoru.
V poslední době se u nás často mluví o fenoménu polyamorie. Co si pod tím máme představit?
Slovo polyamorie se skládá ze dvou částí: „poly-“ znamená mnoho a „amor“ je láska. Je to určitý druh partnerské etiky a sexuální morálky. Polyamorici můžou mít víc partnerů najednou se vzájemným svolením všech ostatních. V polyamorii prožíváte erotickou a romantickou lásku s více lidmi, což v monogamním vztahu moc nejde. V monogamii totiž těžko můžete prožívat dva rovnoprávné vztahy. Obvykle tam vznikají různé třecí plochy a problémy, které souvisí s utajováním. Zastánci polyamorie místo toho volí cestu otevřenosti a komunikace.
V čem se polyamorie liší od klasické „nevěry“?
Tím, že je to přiznané a jde to prezentovat i navenek. Polyamorní vztahy vznikají se souhlasem všech partnerů. „Milenka“ nebo „milenec“ překračují svoje role a stávají se součástí plnohodnotných vztahů. Měli by mít možnost říct, co od vztahu očekávají a vstoupit do dialogu s partnerem nebo partnerkou svého milého. Což je při utajovaní v podstatě nemožné.
Polyamorie má jednu zásadní výhodu – je v ní daleko těžší spadnout do nějaké formy útlaku nebo předsudků, jež obvykle bývají přísnější vůči ženám, které chtějí být společensky aktivní a nesedí jim tradiční role.
Vy sama žijete v polyamorii?
Byli jsme s kamarádem zamilovaní do jednoho muže a nakonec jsme spolu začali chodit všichni tři. Mám tedy dva partnery. Jsou to pro mě primární vztahy, takže oba partneři jsou si naprosto rovnocenní.
Říkáte, že vztahy, které prožíváte, jsou rovnocenné. Můžou být v polyamorii i nerovnosti?
Někdy se mluví o primárních a sekundárních vztazích – tedy že máte pevnější vztah s jedním člověkem a volnější s druhým. Ale většina polyamoriků právě proti těmto nerovnostem vystupuje a bojuje. Spíše se mluví o vztahové anarchii. Každý vztah je utvářený tím, co od sebe partneři očekávají, a tím, že dokážou formulovat svoje potřeby. Například já mám dva primární partnery a oba jsou si ve vztahu naprosto rovní. V naší trojici žádnou hierarchii nemáme anebo vzniká trochu druhotně. Například já jsem teď delší dobu v Německu a oba moji partneři jsou v Česku, takže se vidíme méně. Občas mi dávají sežrat, že tu nejsem (smích). Ale myslím, že o tom dokážeme dobře komunikovat.
Žárlíte na sebe? A pokud ano, jak to řešíte?
Žárlivost existuje vždycky a je lepší o ní mluvit. Zhruba první půlrok našeho polyamorního vztahu jsme na sebe všichni dost intenzivně žárlili. Museli jsme si projít poměrně zásadní osobní transformací a učit se vzájemné důvěře. Transformace žárlivosti probíhá tak, že je dobré naučit se ji vyjadřovat a hledat stabilitu. Důležitá je důvěra – že se můžu svěřit s tím, co mě trápí, že se partner pokusí napravit chyby nebo že mi nedělá něco naschvál. Dlouho jsme spolu intenzivně mluvili a řešili sami sebe – byly to takové až hlubině psychologické hovory, které měly různé výkyvy a fáze. Dokonce jsme se v jednu chvíli načas rozešli, ale nakonec jsme se k sobě zase vrátili. Mám výhodu v tom, že jeden z mých partnerů je terapeut. Čeští psychoterapeuti totiž málokdy umí s polyamorií pracovat. Je pro ně jednodušší řešit vztahy v rámci tradičního uspořádání.
Proč jste se vlastně pro polyamorii rozhodla? V jednom televizním pořadu jste řekla, že polyamorie je výraz protestu proti tradiční monogamii nebo manželství…
Určitě nejsem v polyamorii jenom kvůli protestu. Prostě jsem se do kluků zamilovala – nebyl to žádný plán. Pravda ale je, že jsem si předtím prošla nepovedeným manželstvím. A kdybych tuhle zkušenost neprožila, bylo by pro mě všechno daleko těžší. Kdybych nezjistila, že manželství nemusí být žádná idyla, ale může být opravdu hrozné, možná bych měla pocit, že o něco v životě přicházím. Měla jsem toho dost. Když jsem si vzala svého bývalého muže, některé věci začaly být najednou naprosto samozřejmé. Třeba že se úplně přizpůsobím jeho profesní dráze. Odstěhovala jsem se, spoustu věcí jsem zařídila podle toho, jak on potřeboval. Manžel to bral tak, že já jsem žena, takže se mu podřídím – pomáhám mu s jeho povoláním a podobně. Marně jsem doufala, že to bude alespoň vnímat a ocení, že něco dělám kvůli němu. On to ale bral jako něco zcela přirozeného.
Poškodila váš vztah samotná instituce manželství?
Náš vztah přestal fungovat a instituce manželství k tomu silně přispěla. Věci, které děláte jako projev lásky, najednou přestanou být projevem toho, že se máte rádi, ale stane se z nich důsledek smlouvy. To pro mě bylo nepřijatelné. Když jsem naznačovala, že mi to nevyhovuje, manžel to odmítl řešit a začal klást důraz na smluvní rovinu ve stylu „něco za něco“. Uvědomila jsem si, že v takovém vztahu být nemůžu.
Začala jste se cítit jako něčí majetek…
Dá se to tak říct.
V čem je to v polyamorii jiné?
Připadám si mnohem svobodnější a cítím se být sama sebou. Plány, které mám se svým životem, jsou rovnocenné plánům mých partnerů. Nemám strach z budoucnosti a předpokládám, že pokud bych někdy měla dítě, budeme se o něj starat všichni. Moje polyamorie je ovšem specifická tím, že spolu všichni žijeme pohromadě.
Jenže takhle to nefunguje vždycky…
Určitě ne. Polyamorii lze prožívat různě. Já tu svoji prožívám víc komunitně. Nicméně funguje to i jinak, můžete žít i odděleně. Je to opravdu o tom, na čem se s partnery dohodnete. Přesto chci upozornit na jednu věc. Polyamorie se někdy až příliš jednoduše dává do souvislosti s pozitivními věcmi, jako je nemajetnický přístup ve vztazích nebo budování společenství lidí. Ale v rámci polyamorie existují také individualistické – řekněme pravicovější – přístupy. Spočívají v tom, že si určím svoje potřeby a pak si řídím svůj život podle toho, co mi v něm naplní ten který partner. Já chápu polyamorii víc s ohledem na ostatní, kladu důraz na potřeby partnerů a na to, že si řekneme, co od sebe očekáváme. Myslím si, že individualistický přístup k polyamorii skýtá určitá rizika.
Jaká rizika máte na mysli?
Pokud je polyamorie až příliš individualistická, může se stát výrazem izolace a osamění. Bojím se, že přehnaný důraz na individualismus vás může uvrhnout do samoty. V polyamorii se klade velký důraz na dobrovolnost – nemáte se do ničeho nutit. Jenže pak se může stát, že neděláte nic kvůli nikomu, protože nechcete. Jste jen s tím, s kým zrovna chcete a kdy chcete. A výsledkem může být osamělost. Můžete být s partnery, ale nic moc s nimi nesdílíte. Nicméně s tímhle přístupem nemám osobní zkušenost, jen tuším, že to může být nebezpečí.
Přijde mi, že spousta, ne-li většina lidí, má stejně zatajované paralelní vztahy. Co když je ale někdo jako vy přizná veřejně? Jak na vás reaguje společnost?
Příjemně mě překvapilo, že česká společnost v tomhle není nijak prudérní. Pokud má nějaká holka dva kluky, proč ne… Někdo občas vyštěkne nějakou přihlouplou a lehce sexistickou poznámku, ale to je všechno. Nicméně souhlasím s tím, že většina lidí žije v paralelních vztazích a nechce o tom mluvit na veřejnosti. A má pocit, že by se o tom vlastně ani mluvit nemělo. To, co je na polyamorii převratné, je, že chceme žít ve třech i na veřejnosti. Máme se rádi a vyhovuje nám to, i když máme drobné žárlivosti. Pokud jsou proti nám nějaké předsudky, většinou spočívají v představách o přehnané sexuální promiskuitě, hedonismu nebo orgiích. Anebo v různých pochybnostech, že se přece musíme navzájem nějak tyranizovat…
Myslíte si, že se z polyamorie může stát model soužití pro většinovou společnost?
Těžko říct. Myslím, že soužití dvou lidí bude nadále existovat, protože je jednodušší a takříkajíc první na ráně. Pokud tu ale máme kulturu tajných milenců a milenek, určitě by nám pomohl posun směrem k polyamorii. Lidem by se uvolnilo libido, aniž by to způsobilo přehnanou promiskuitu. Silně by se omezilo domácí násilí a útlak, který způsobuje kult tradiční rodiny. Polyamorie by navíc mohla pomoci předefinovat vztahy, které jsou v krizi, aniž by to znamenalo rozchody. Z vlastní zkušenosti vím, že nejhorší jsou hysterické rozvody plné žárlivosti a výhrůžek, že se lidé musí jednou provždy zatratit. Polyamorie naproti tomu poskytuje ve vztazích velký manévrovací prostor.
Má polyamorie i politický obsah?
Je to hodně feministický přístup. Polyamorie oslabuje kult patriarchátu a tradiční rodiny. Pokud lidé zjistí, že je jim dobře v jiném uspořádání, které funguje, je to určitě silný argument proti tomu, aby tradiční rodina byla tolik sebevědomá. Byť na druhé straně uznávám, že feminismus a rovnostářství může existovat i ve vztahu dvou lidí. Polyamorie má ale jednu zásadní výhodu – je v ní daleko těžší spadnout do nějaké formy útlaku nebo předsudků, jež obvykle bývají přísnější vůči ženám, které chtějí být společensky aktivní a nesedí jim tradiční role. Člověk v polyamorii formuluje svoje potřeby a vztahy. Zároveň to od vás vyžaduje hodně energie, protože se s tím musíte neustále potýkat. Hrozně důležitá je tu komunikace, hledání odvahy a duševní stability. Je to transformativní záležitost.
O co vás vztah se dvěma partnery obohatil?
Učím se hledat míru v tom, jak být svobodná, a zároveň být s někým. Nechci zůstat ve své svobodě izolovaná. Navíc mě to strašně moc učí, abych pracovala sama se sebou. Všichni v sobě máme naučené vzorce monogamních vztahů, které se snažíme překonat. Mým snem rozhodně není být k někomu přivázaná – odmítám, aby by mě někdo udržoval v ekonomické závislosti a podobně. Vyhovuje mi mít kolem sebe lidi, se kterými mám dobré vztahy a kteří nade mnou jen nechtějí držet ochrannou ruku. S těmi, kteří se mnou prožívají moje vnitřní zápasy a něco ke mně cítí. Za sebe musím říct, že mi to vyhovuje a jsem takhle šťastná.