Donald Trump dostává periodicky co proto za „alternativní fakta“, kterými docela často mává před užaslýma novinářskýma očima z takzvaných renomovaných médií. Experti na všechno pak pilují předlouhé eseje o postfaktické či postpravdivé době, která je zřejmě výronem Velkého Přelomu – ovšemže přelomu k horšímu, ne-li až k úplnému pádu na samé dno lidského rozumu. Ztráta schopnosti orientovat se v realitě jako jevu navýsost aktuálnímu působí věrohodně, má-li být jejím hlavním mluvčím vrcholný představitel Spojených států.
V této souvislosti působí sociolog Wolfgang Streeck ve svém článku s názvem Návrat vypuzených (text vyšel česky v knize Velký regres) jako arcikacíř, když připomíná, že nehorázné lži byly v politice jako doma v celé předtrumpovské periodě – přičemž začátek tohoto lhaní je v nedohlednu. Teprve v neoliberální éře se však objevili „experti na lhaní“, kteří snad nemají v dějinách obdoby. Lež jako věž byla prezentace leteckých snímků Colinem Powellem v OSN v únoru 2003, které měly dokazovat existenci iráckých zbraní hromadného ničení. „Přece po mně nemůžete chtít, abych ty sračky četl!“ zvolal prý Powell, když mu strčili do ruky papíry s doprovodným textem k prezentaci.
Neoliberální éra přesunula zodpovědnost z manažerů na akcionáře, z právních a sociálních států na globální trhy a z inteligentního vnímání světa na – sociálně velmi nerovné – uspokojování břicha a žláz.
Za éry Ronalda Reagana ekonom Arthur B. Laffer namaloval vládním činitelům na ubrus v přepychové washingtonské restauraci další velkolepou lež – slavnou Lafferovu křivku, která měla vědecky dokázat, že snížení daní vede k vyšším daňovým příjmům. V praxi stokrát vyvrácené dogma poté založilo konsenzus pravolevého středu, tedy mainstreamové politiky na celém světě, že Lafferovu křivku je třeba brát vážně. Takový Miroslav Kalousek jí věří dodnes, a to i ve chvíli, kdy mává tibetskou vlajkou, transcendentním symbolem lámaistické vševědoucnosti.
Lži, Evropa a krize
Na lži – a dokonce na „populistické“ lži – je založena maastrichtská podoba Evropské unie, jejímuž rozkladu pod tlakem „populistických mas“ zdola i zoufalým, na macronovských lžích založeným pokusům shora o její záchranu nyní přihlížíme. Ta lež je dohledatelná pod jménem Cecchiniho zpráva Evropské komise, která občanům Evropy vysvětlila, co bude znamenat „dobudování vnitřního trhu“ naplánované na rok 1992. Na co se Evropané měli těšit? Na zvýšení prosperity dané řádově pěti procenty růstu HDP a na šestiprocentní snížení cen spotřebního zboží. Měly vzniknout miliony nových pracovních míst a stav veřejných financí se měl všude vylepšit o více než dvě procenta.
Viděli pak všichni, co se stalo: nevalnou prosperitu, zvýšení cen, vzrůst nezaměstnanosti po milionech a rostoucí sekeru veřejných rozpočtů. To všechno bylo již v běhu, když zpoza Atlantiku udeřila po roce 2008 krize, kterou tamní experti na lhaní – Bernanke, Greenspan, Summers – opomněli alespoň ve snu předpokládat. Místo toho hlásali, kudy chodili, že racionální investoři si ve svém vlastním zájmu zajistí stabilizaci, a to tím jistěji, čím svobodnější budou globální finanční trhy. Vlády prý nemají potřebu činit opatření, aby se zabránilo růstu bublin. Mimo jiné proto, že se naučily, jak se bezbolestně vypořádat s následky, kdyby bubliny náhodou přece jen praskly. Všichni mohli pak sledovat, pro koho důsledky krize byly skutečně bezbolestné v Obamových světlých časech a na koho dopadly skutečné hrůzy úsporných politik. Nejrychleji se otřepalo ohnisko krize, finanční kapitál, a největší účet zaplatily nevědomé masy, sociální opora populismů, skutečného nebezpečí naší doby…
Bulvární demokracie
Až teprve tady nastává doba postfaktická. Oficiálně. Až po všech těch lžích, které v praxi nemohl nerozklíčovat ani ten vysávaný lid, nedorostlý demokracii. Ale kdo se o onu plebejskou tápající nedospělost zasloužil? Celá neoliberální éra, která přesunula zodpovědnost z manažerů na akcionáře, z právních a sociálních států na globální trhy a z inteligentního vnímání světa na – sociálně velmi nerovné – uspokojování břicha a žláz. Vzpomínám si, jak mezi našimi umělci asi nejoblíbenější ministr kultury Pavel Dostál (ČSSD), který útlocitným kritikům TV Nova, naší první bulvární televize, vzkázal: „Každý má možnost přepnout na jiný kanál.“ Trochu připomínal Miroslava Macka (ODS), jenž bránil vlastní velevýhodnou a konexemi nahoře jištěnou privatizaci Knižního velkoobchodu slovy: „Každý občan starší osmnácti let mohl učinit totéž.“
Namísto informací byly lidu předkládány polopravdivé senzace, namísto novin bulvár, namísto společenských analýz psychologizující historky o „dobrých a zlých manících“. Proud pseudoinformací té „faktické“ a „pravdivé“ éry, kterou dnes mnozí oplakávají tak usedavě, stal se jednou velkou, všestranně ohlupující telenovelou. Ta sice neznemožnila, aby lid prohlédl lži velké politiky, zabránila však, aby se nadvládě manipulátorů postavil informovaně, demokraticky a účinně. Přelezl si jen z chomoutu do chomoutu, z pod křídel zlých maníků pod křídla těch dobrých.
Jak mohlo tolik lidí skočit na lep Putinovi, Kaczyńskému, Zemanovi, Le Penové, Trumpovi, Orbánovi či Babišovi? Tak se teď ptají (vážně se ptají!) experti na lež z let „šťastné globalizace“ bulvárních pitomostí, do hloubi duše pohoršeni zpitomělými masami. Hořekují nad stavem svého produktu, nad agresivním džinem z jejich vlastní láhve. Dobře jim tak!
Autor je politický komentátor.