Podmíněné reflexy ÚSTRu


Publikace Reflexe undergroundu ztělesňuje všechny obavy o smyslu Ústavu pro studium totalitních režimů.

Každý nový titul z produkce Ústavu pro studium totalitních režimů vyvolává lehké mrazení. Ne že by všechno, co kontroverzní instituce kdy vydala, bylo tak hrozné, nějaký ten zádrhel se ale najde skoro vždycky. Třeba v podobě chybějící redakční práce nebo jazykové korektury. A pokud považujeme výstupy ÚSTRu za snahu o seriózní vědeckou práci, vyvolává sborník Reflexe undergroundu ostražitost už pohledem na jména přispěvatelů. A důvody k ní přibývají. V krátké předmluvě editora svazku je sborník příspěvků z „mezinárodní“ konference titulován kolektivní monografie. To je dnes možná konvenční zaklínadlo, jež má přivolat kýžené RIVové body, tady ale jeho nepatřičnost bije do očí. Na konci knihy se sice nacházejí anglické abstrakty textů, zarazí ale absence autorských medailonů nebo rejstříku, zkrátka náležitostí, které publikace usilující o nějaký badatelský přínos většinou obsahuje. Hlubší problém je ale v kvalitě samotných textů, které se v Reflexích sešly. Po pravdě, o moc hlubší.

Historici, zasloužilí umělci a Vladimír

Přispěvatele lze rozdělit na historiky a „zasloužilé umělce“, byť v některých případech je dělící linie trochu nezřetelná. K historikům patří Martin Valenta, jehož komparace československé a západoněmecké kontrakultury po šedesátých letech je zajímavá, byť v ní citelně chybí squatting a autonomní hnutí nastupující na scénu ve stejné době jako underground. Deklarovanou mezinárodnost konference zastupuje pouze slovenská badatelka Barbara Bothová, jedna ze dvou autorek (druhá je Markéta Brožová) po boku dvanácti mužských přispěvatelů. Historikem je i Petr Blažek, i když jeho příspěvek sestávající ze tří a půl strany textu a pětatřiceti stran fotografií jej zařazuje spíš jako pořadatele archivních materiálů.

Underground a jeho odpor proti komunistickému režimu je téma málo historicky zpracované. Ale právě výstupy jako Reflexe undergroundu tomuto zpracování nepomáhají, ale naopak škodí.

Roli historika a pamětníka spojuje Martin Machovec, jehož text o Egonu Bondym jako teoretikovi undergroundu potvrzuje jeho pozici jednoho z nejagilnějších dějepisců této subkultury. A také Jan Cholínský, který bohužel ukazuje, v čem tkví potíž takového spojování rolí. Zapláče si nad odmítavou vědeckou recenzí jednoho svého článku a opakovaně uvádí, kterých androšských akcí se zúčastnil, ale hlavně z příspěvku vane duch apoteózy vlastní zkušenosti, který sklouzává ke konspiračním teoriím o tom, jak Václav Havel údajně zamlčel význam undergroundu. Sám Cholínský razí konzervativní interpretaci undergroundu jako jediné autentické opozice vůči komunistickému režimu a zdůvodňuje to tím, že na rozdíl od Charty 77 nebyl personálně ani ideově kontaminovaný komunismem. Cholínský nejen že míchá zbytečně moc věcí dohromady, ale navíc je jeho text na historickou práci až příliš osobní a ublížený.

A nakonec „zasloužilí umělci“ jako takoví. Asi nejzasloužilejší je František Stárek, který hned na úvod svého příspěvku prohlásí, že undergroundové společenství stále žije a„daří se mu čím dále lépe“.  Tady satirická slina vysychá úžasem. Dejme tomu, že „undergroundové společenství“ neznamená kontrakulturní podzemí, ale partu starých kamarádů, co spolu poslouchají oldies a pijí pivo. Pak ale není vůbec jisté, jak dlouho se jim bude dál dařit, když většinu z nich čeká v blízké době mizerný důchod a pivo je pořád dražší a dražší. Stárkův nesouvislý příspěvek na necelé čtyři stránky se nicméně objevuje v knížce nejspíš hlavně proto, že bez „Čuňase“ by se žádná androšská akce neobešla. Petr Placák se stejně jako Machovec zabývá Bondym, zaměřuje se ale na jeho spolupráci s StB. Placák uvádí že se jedná o „osobní poznámku“ a to odpovídá jeho „metodě“: z Bondyho textů totiž vykládá autorovu psychologii. To lze sotva považovat za společenskou nebo jakoukoli jinou vědu, pokud ale bereme celou věc zas jen jako literární text, v němž se současník vyrovnává s dvojznačností selhání občana Fišera a neoddiskutovatelnými protisystémovými zásluhami spisovatele Bondyho, je všechno v pořádku. Byť by text asi patřil pod křídla jiné instituce.

Kategorií sama pro sebe je pak přítomnost Vladimíra 518. Objevuje se, řečeno s oblíbeným normalizačním komediálním seriálem, patrně z titulu „zasloužilého všeumělce“. Jeho zmatený příspěvek o tom, co sám zažil v rámci české, potažmo světové graffiti scény ve sborníku nedává smysl, dokud si neuvědomíme, že tady vůbec nejde o nějakou kontinuitu undergroundu. Přítomnost impresária, který se v českém prostředí dovedně marketingově vmanévroval do pozice nestora subkulturního dění, má hlavně ideologické důvody. Vladimírovi 518 je třeba přiznat, že způsob, jakým snoubí umělecké a podnikatelské dovednosti, z něj dělají v rámci tahu na ikoničnost spíš malého českého Warhola než českou Paris Hilton. Také to ovšem znamená, že s žádným skutečným undergroundem, jehož zástupce měl podle všeho na konferenci představovat, už dlouho nemá nic společného. Zato byl naprosto přijatelný pro pořadatele i účastníky konference, většinou příslušníky pomalu už vymírajícího druhu skalních antikomunistů.

Metoda vršení        

Kapitola sama pro sebe je nejujetější text celého souboru, závěrečná „studie“ Miroslava Vodrážky nazvaný Hudbou proti transcendentistickým dějinám. Vodrážka si hned v úvodu stěžuje na „útoky různých kritiků ÚSTRu směřující proti svobodě zkoumání“, které se podle něj nesou v duchu výtky, že „badatelé nemají správnou vědeckou ‚metodiku‘ zkoumání“. Hodlá proto ve věci „metodiky“ stavět na pevných základech a přichází s metodou inspirovanou „novými vědeckými poznatku týkajícími se enterického nervového systému“. Bohužel jediným Vodrážkou uvedeným pramenem této metody je francouzský dokumentární film Le Ventre, Notre Deuxième Cerveau (2014). Těžko říct, jestli by si některý útočník na svobodu bádání dovedl vymyslet lepší důkaz pochybnosti ÚSTRovských standardů.

Vodrážka na podporu svých vývodů chaoticky a naprosto eklekticky cituje kdekoho od Platóna přes Husserla, Eliadeho, Foucaulta, Nietzscheho, Baršu až k Sartrovi a Thoreauovi. Vršení citací a odkazů ukazuje, jak moc mu chybí nejen metoda, ale i metodologie. Jádrem je imprese, kombinovaná s naivní představou, že na její podporu stačí navršit hráz z citovaných autorit. To vše podřízeno čisté účelovosti, v níž platí, že čím víc se fakta vzdalují od Vodrážkovy pozice, tím hůře pro ně. To ilustruje výklad týkající se písně Child in Time britské rockové kapely Deep Purple, která v textu hraje klíčovou roli. Song je z alba Deep Purple in Rock (1969), které podle Vodrážky vyšlo na „undergroundovém labelu Harvest Records“. Harvest ale nebyl žádný underground, ale label vytvořený mamutí nahrávací nadnárodkou EMI, což by znalec rocku Vodrážka měl vědět. Na tomtéž místě mluví o tom, že píseň se „měla stát jedním z nejnaléhavějších a nejostřejších britských komentářů k nadcházející vietnamské válce“. To je dost nepravděpodobné, protože dotyčná vietnamská válka začala už v roce 1955. Na závěrečná Vodrážkovo nabádání, že by se věda měla dělat jako umění, lze jen říct, že mizerného umění je už tak na světě dost. I když lze pochopit, že podobný fíkový list zakrývající vlastní neschopnost dodržet standardy vědecké práce, by pro leckteré ÚSTRovské „svobodné“ badatele byl skutečným požehnáním.

Věda ÚSTRu

Publikace jako Reflexe undergroundu jsou důvodem, proč se pochybností o smyslu ÚSTRu jen tak nezbavíme. Podobné výstupy totiž nelze považovat ani za alespoň podprůměrně odvedenou vědeckou práci. Nemám nic proti tomu, aby se Stárek, Vodrážka, Vladimír 518 a ostatní scházeli a povídali si o undergroundu, nevidím ale důvod, aby se podobné sedánky konaly v rámci instituce, která by podle všeho měla vytvářet autoritativní vědecké výstupy.

Je tristní, že taková kniha vůbec projde recenzním řízením, a je na pováženou, když jedna z dvojice recenzentek přímo z undergroundového prostředí pochází a druhá napsala spolu se Stárkem knihu Tváře undergroundu. Underground a jeho odpor proti komunistickému režimu je téma málo historicky zpracované. Ale právě výstupy jako Reflexe undergroundu tomuto zpracování nepomáhají, ale naopak škodí. Dokud přímí účastníci budou chtít být zároveň i vědecky posvěcenými interprety „fenoménu underground“, budeme mít k dispozici jenom podobné „kroniky.“ A k tomu v podobě, v jaké by se je jiná badatelská instituce než ÚSTR nejspíš styděla vydat.

Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

 

A2LARM