Posouvat hranice normality


Film Rozálie Kohoutové Czech Tech lze považovat za důstojný dokument o české freetekno scéně. Schází v něm však jeden postatný rozměr: drogy. 

Když se po vydání prvního dílu knihy Kmeny začalo točit šestnáct autorských dokumentů věnovaných nejrůznějším subkulturám, o českém freeteknu žádný film nevznikl. Jako by samotná tuzemská scéna usoudila, že ten nejlepší snímek si stejně nese v hlavě, a když tam i zůstane, bude to tak možná nejlepší. Po zhlédnutí jednotlivých dílů Kmenů se tomu dalo i rozumět, málokterý se povedl a většina byla značně zavádějící, případně vypovídala více o jednotlivých tvůrcích než o zkoumaném fenoménu. Uběhl nějaký čas a dokumentaristka Rozálie Kohoutová se rozhodla, že mezeru, která zbyla po alternativní rave scéně, jež zhruba od roku 1994 zasáhla nebývalou silou tisíce mladých lidí v Česku, přece jen zaplní. Navíc k tomu získala podporu České televize, a tedy i finance, bez nichž by se takřka hodinový dokument s názvem Czech Tek točil podstatně hůře.

Očima misionáře i domorodce

Není žádným tajemstvím, že řada lidí z freetekno scény si podržela svůj názor a v dokumentu z různých důvodů vystupovat odmítli, jiní s tím neměli problém a další si přes jisté morální dilema, zda se náhodou nepodílejí na výprodeji čistě srdcové záležitosti, nakonec dali říct. Metoda, kterou režisérka zvolila, je v podstatě lineární a sází především na dobové záběry, jež už dávno pohřbil čas a jež se jí za vydatného přispění spolutvůrce námětu Jakuba Hradilka podařilo vydolovat z prachem zanesených osobních archivů, kde by se patrně dříve nebo později v prach také obrátily. Nutno říct, že když vidíte výjevy z prvních CzechTeků (tehdy ještě free festivalů) v Hostomicích, dojde vám, že by byla škoda, kdyby zůstaly v igelitce plné VHS kazet někde na půdě.

Dunění freetekna v Česku i v Evropě je sice stále ještě docela slyšet, ale stejně tak začíná být zřejmé, že následující pokolení už si svou undergroundovou kulturu, která by alespoň dočasně bivakovala na okraji systému, bude hledat jinde

Nostalgii nevázaných devadesátek střídají současné výpovědi lidí, kteří byli v jejich druhé půli u toho. Někdo chybí, jiný přebývá, ale v celkovém pohledu všechno drží pohromadě, a to i v těch případech, kdy se protagonisté zkrátka nemohou shodnout – jako třeba ve chvíli, kdy přijde na přetřes doslova nesmrtelné téma (a)političnosti freetekna. Latentní konsenzus je nakonec ale jasný a společný všem: šlo především o tvrdou elektronickou muziku, alespoň dočasné kočovnictví a apokalyptický mejdan, jenž nemá žádná jasná pravidla, vyjma okřídleného rčení „respect the nature, respect the people, respect the area“. Kohoutová evidentně nechtěla znovu oživovat spory, které českou freetekno komunitu často rozdělovaly, daleko spíše hledala spojnice, jež nejrůznější lidi vedly k tomu, že doslova zaprodali duši této kontrakultuře.

Freetekno kultura k nám doputovala až z daleké Anglie, kde jí hořela půda pod nohama, takže nezbylo, než aby kočovala někam dál. Právě výpovědi členů legendárního britského soundsystemu Spiral Tribe jsou obrovskou předností dokumentu. Vznik jedné z nejsilnějších alternativních subkultur v tehdejší České republice totiž sledujeme v potřebném kontextu: vidíme ho jak očima těch, kteří podlehli kouzlu tvrdého techna a životního stylu anglických novodobých nomádů, tak i těch, kteří do Česka přijeli s poměrně jasnou představou, že v zemi, která po desetiletích znovu začala svobodně dýchat, je možné i to, co by jinde neprošlo. „Chtěli jsme posunout hranice toho, co je normální, kam až to jen půjde. Šlo o to posunout hranice toho, co je akceptovatelné, dokud to ještě šlo,“ říká Martin Neal Žárovka z Technical Support v dokumentu a pregnantně tak vystihuje cíl mise, která bezesporu slavila úspěch.

Vytěsněné drogy

Jediný skutečný problém jinak vcelku vydařeného dokumentu si uvědomíte až ve chvíli, kdy se na plátně objeví závěrečné titulky. Nejde tudíž o to, co v dokumentu zazní, ale o to, co v něm chybí, ač jde o naprosto zásadní konstitutivní prvek, bez nějž by žádná rave kultura vůbec nevznikla. „Misijní práce“ technotravellerů totiž spočívala i v tom, že otevírali českým zvědavcům brány vnímání pomocí nejrůznějších jedů. Nebyl to jen naprosto svobodný mejdan založený na principech DIY, a tedy protipól komerčních tanečních akcí, byla to také svoboda rozšiřovat si vědomí. Úplné vynechání společensky kontroverzního rysu, který spoluurčoval podobu i jednání celé scény, zavání snahou o retušování skutečnosti, jež je možná dobře myšlená, ale dnes už také naprosto zbytečná. Přitom právě obměna zakázaných substancí, které se v průběhu dvaceti let těšily oblibě, by mohla o vývoji nejen české, nýbrž celoevropské freetekno scény leccos vypovědět. Ve filmu totální absence drogového pozadí působí nepatřičně; takhle nějak se zřejmě může cítit člověk, jenž vyjede na nějakou větší freeparty a následující dny tam stráví naprosto střízlivý.

Nejen z názvu dokumentu je patrné, že historie české freetekno scény je pojímána jako časová linka, v níž ty nejzásadnější milníky představují CzechTeky – české teknivaly, které se svého času staly událostí, přitahující celou evropskou scénu jak magnet. I když jsou v Czech Teku v tomto ohledu cítit jisté ambice, rozhodně nejde o historii českých teknivalů. Ve filmu totiž nejsou lidé, kteří některé z klíčových CzechTeků připravovali, ani zmínky o celé řadě ročníků. Naštěstí je ale přítomný postřeh rozpoznávající kauzalitu v dění, které rave doběhlo nejdříve v Anglii, následně ve Francii a nakonec i v České republice. S rostoucí popularitou CzechTeku totiž nutně rostla i mediální pozornost, a tím pádem i počet návštěvníků každoročních setkání. Následující dění je dobře známé a ve filmu i trefně reflektované: stále narůstající a těžce zvladatelná masa lidí, kteří by se bez médií na teknival nikdy nevydali, a jsou tedy někde, kde být nemají; komercializace původních ideálů; a samozřejmě stupňující se represe ze strany státu, která skončila brutálním policejním zásahem u Mlýnce v roce 2005.

Konec zlatého věku

Každá subkultura se vztahuje k nějakému zlatému věku, který nutně jednou skončí, aby se jím následně vše budoucí možná až příliš fetišisticky a nezdravě poměřovalo. Příběh českého freetekna se zpožděním kopíruje nejen dění na Západě, ale nepřímo vypovídá i o naší nedávné historii, která zvláště v devadesátých letech ještě umožňovala provádět dnes těžko myslitelné kousky. Ty jako by nějak podvědomě souvisely s pocitem svobody, který se tou dobou jinde než v bývalé východní Evropě dal jen těžko zažít. Právě tohle krátké mezidobí, které předcházelo znovuobnovení pořádků, tentokráte ovšem v rytmu kapitalismu, přilákalo Spiral Tribe a Mutoid Waste Company do Česka. Svobody, kterou už neměli možnost zažít doma, se rozhodli využít k tomu, aby nemyslitelnou a na první pohled až mimozemskou svobodu hromadně očkovali lidem, kteří postupně vytvořili – měřeno počtem soundsystemů – jednu z nejsilnějších, či dokonce nejsilnější free scénu v Evropě.

Dunění freetekna v Česku i v Evropě je sice stále ještě docela slyšet, ale stejně tak začíná být zřejmé, že následující pokolení už si svou undergroundovou kulturu, která by alespoň dočasně bivakovala na okraji systému, bude hledat jinde – pokud se tedy dnešní hipsterská generace k podobně dobrodružnému podniku vůbec někdy odhodlá. Česká freetekno scéna by se sice bez dokumentu v České televizi jednoznačně obešla, nelze si však nevšimnout, že i v jejím případě nadešel čas, kdy se začíná s psaním pamětí.

Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

 

A2LARM