Proč mi nevadí být „alibi woman“


Na rozdíl od žen se mužů ve veřejném prostoru nikdo neptá, zda jejich kvalifikace není podmíněná genderem.

„Přece bys nechtěla, aby tě někam vzali jen proto, že jsi žena,“ říká mi vemlouvavě jeden mladý kluk poté, co jsme spolu s dalšími lidmi skončili debatu o feminismu dnes. „Měřítkem má být jenom odbornost a kvalita,“ dodává rezolutně u cigára a mně už se na něj nechce ani reagovat. Paradoxně i proto, že si vlastně myslím to samé, co on.

Podobné řeči o tom, že důvodem pro něčí zapojení nemá být jeho gender, slýchám dnes a denně. Na první pohled racionální argument zazní v každé diskusi, v níž dojde na otázky, jaké místo ve společnosti by měly zaujímat ženy a jestli se dá přetrvávající nerovný stav řešit i nějakými vnějšími opatřeními – větší genderovou citlivostí nebo třeba kvótami. Je přitom úplně jedno, kdo takový argument říká. Pocit, že by přece nikdo nechtěl být „alibi woman“, prochází celou společností napříč.

Je pravděpodobné, že žádná „alibi woman“ neexistuje, a že jsou to hlavně muži, kterým se obecně dostává většího prostoru, respektu i přijetí jen proto, že jsou to muži.

Není potřeba si nic nalhávat. Veřejný prostor je z osmdesáti procent opanovaný muži. Stačí si v libovolnou hodinu pustit televizi nebo rádio a pravděpodobnost, že kdekoliv náhodně natrefíte na all male panel, je vysoká. To stejné až na výjimky platí po většinu debat, ať už je jejich předmětem feminizované školství, quality TV nebo poslední kniha Gáspára Tamáse. Zvykli jsme si na to, i když spousta z nás tuší, že to není v pořádku.

Přijmout svoji roli

Bojovat proti genderové nerovnosti znamená i v určitý moment přijmout svoji roli a opustit své komfortní zóny – ať už do nich utíkáme z důvodu rezignace, ostychu nebo strachu. Může to mít různé podoby a vědomý women empowerment skrze vlastní působení je jednou z nich.

Když si v hlavě rekapituluji, kolik žen mě za celý můj život ovlivnilo, je to úctyhodné číslo. Vidět kolem sebe aktivní ženy, které do různých problematik vnášejí jiný pohled na svět, bylo hlavně v období dospívání formativní a osvěžující. Najednou jsem si i díky nim čím dál více uvědomovala, jak nepřirozeně vychýlený veřejný prostor je a co všechno obnáší jeho prorážení. Nikdy mě ale nenapadlo zeptat se, jestli si svou pozici vydobyly jen proto, že jsou ženy. Vnímala jsem jejich přítomnost bezpodmínečně – a to samo o sobě bylo posilující.

Sama už ani nevím, jakých akcí jsem se účastnila výhradně nebo částečně kvůli tomu, že jsem žena a sehrála tím pro organizátory přesně tu vysmívanou a kritizovanou roli “alibi women”. Bylo jich asi hodně. Nikdy jsem nad tím pořádně nepřemýšlela, a i kdyby, necítila bych se nijak ponížená. Naopak, vědomí, že si kdokoliv dá práci a pokusí se překročit předem daný rámec, ve kterém se obyčejný respekt k tomu, že společnost není tvořená jen mužským mnohohlasem, vydává za sociální inženýrství a pozitivní diskriminaci, mě těší. Je to příležitost, jak sterilně jednotvárný mužský svět konfrontovat s jeho vlastní pohodlností a možná i cesta, která dalším ženám dodá odhodlání zkusit to taky, i když to nebývá vždycky zrovna příjemné.

„Nechci, aby mě lidi hodnotili podle toho, co mám mezi nohama,“ slýchám často od žen ve svém okolí. Ani já to nechci. Jenže přesně to se přece děje. Pokud nechceme uvěřit tomu, že důvodem nízkého zastoupení žen v takřka všech odvětvích (nejen) veřejného života je jejich obecná neschopnost, jiné vysvětlení není. Možná že je na čase začít se na stejnou otázku ptát v opačném duchu. Je totiž dost pravděpodobné, že žádná „alibi woman“ ani neexistuje, a že jsou to hlavně muži, kterým se obecně dostává většího prostoru, respektu i přijetí jen proto, že jsou to muži. Že to velké části společnosti připadá ještě stále samozřejmé, neznamená, že je to normální.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

A2LARM