Ústavní soud na konci května znovu projednával stížnost squattera Marka Ďuriše na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 v souvislosti s obsazením chátrajícího zámečku Cibulka a následným policejním zásahem proti squatterům. Ústavní soud vznesl celou řadu pochybností ohledně postupu majitele nemovitosti i obvodního soudu. Zmiňoval také, že paušální označování squatterů za „parazity“ ze strany Obvodního soudu vybízí k otázce, zda soud případ posuzoval skutečně objektivně. O podrobnostech jsme hovořili s právním zástupcem Marka Ďuriše advokátem Pavlem Uhlem.
Může mít nedávné rozhodnutí Ústavního soudu ve věci údajného neoprávněného zásahu do práva domu, v tomto případě usedlosti Cibulka, vliv na jiné squatterské kauzy?
Určitě může, dokonce bych zdůraznil, že to může ovlivnit i jiné než squatterské kauzy, protože Ústavní soud všeobecně ukládá obecným soudům, aby nezkoumaly pouze formální stránku jakéhokoliv skutku, ale vždy i kontext, který k němu vedl: proč a z jakých důvodů se to či ono stalo, čeho tím chtěl dotyčný dosáhnout. Obecné soudy to musí vzít v úvahu, ať už nakonec rozhodnou jakkoliv.
Už zkrátka nelze pouze konstatovat, že někdo byl neoprávněně v nějakém objektu, a tím celou věc uzavřít.
Ústavní soud jim přitom neříká, jak to mají udělat – to ani nemůže. Už zkrátka nelze pouze konstatovat, že někdo byl neoprávněně v nějakém objektu, a tím celou věc uzavřít. Je třeba vzít v úvahu, zda před tím neprobíhala nějaká jednání, zda v minulosti neexistoval souhlas majitele, zda nedošlo k zhodnocení a chránění nemovitosti, zda nešlo o veřejný zájem. Obecný soud není samozřejmě nijak omezen ve svém rozhodování, ale všechny tyto věci musí vzít v potaz.
Jakým způsobem měl dle vašeho názoru jednat majitel Cibulky, případně policie, na niž se obrátil s žádostí o pomoc s vystěhováním squatterů?
Pokud se domníval, že jsou tam ti lidé neoprávněně, měl dát žalobu na vystěhování; pokud by se domníval, že věc nesnese odkladu a je třeba to upravit zatímním způsobem, měl dát návrh na předběžné opatření, o kterém by bylo rozhodnuto do sedmi dnů. Předběžné opatření je okamžitě vykonatelné, přišel by tam exekutor, jenž by si mohl objednat policii, a pak by to vyklizení bylo zcela nepochybně legální.
Majitel usedlosti Cibulka tvrdil, že přítomnost squatterů mu kazí jeho konkrétní plány s usedlostí, konkrétně mluvil o stavebních úpravách. Došlo do dnešního dne k jejich realizaci?
Osobně o tom nemám žádné ponětí, protože jsem tam nebyl, ale klienti mi sdělili, že nemovitost prakticky leží ladem. Od vyklizení přitom uplynuly už více jak dva roky. To znamená, že tehdejší výpověď se v kontextu dnešní pasivity majitele nejeví jako příliš pravdivá.
Ve svém nálezu Ústavní soud zmiňuje, že označení celého squatterského hnutí za „parazity“ bez jakéhokoliv sociálního kontextu tohoto společenského fenoménu vyvolává pochybnosti o objektivitě obecního soudu. Podobně univerzální a moralizující soudy jsou u soudních rozhodnutí běžnou věcí?
V obecné rovině je běžné, že soudy se k otázkám, které soudí, vyjadřují i v širším kontextu a některé věci hodnotí i z pozic, jež jsou mimo právní hodnotový systém. Je tudíž přípustné, aby obecný soud prvního stupně vynášel morální soudy a je pak samozřejmě otázkou, co je jejich obsahem. Pokud tak činí, musí očekávat, že jeho morální soud bude přezkoumán vyšší instancí, což se zrovna nyní stalo.
Zastupujete i Terezu Virtovou, a sice ve věci autonomního sociálního centra Klinika, kde squatterům skončila nájemní smlouva, ale přesto budovu odmítají opustit. Vaše klientka otevřeně potvrzuje, že porušila smlouvu. Jak se v takové situaci hledají argumenty na její obhajobu?
Porušení smlouvy a následek jsou dvě různé věci. Ne každé porušení vede k tomu, aby byl viník zastřelen. I zde je možné vést úvahy, zda požadavek na vyklizení Kliniky obstojí ve světle souladu s dobrými mravy.
Z čeho konkrétně vycházíte, když se snažíte u soudu legitimizovat případný pobyt squatterů v budově Kliniky?
Vycházíme ze skutečnosti, že byla uzavřena smlouva, která předpokládala prodloužení, pokud nenastanou nějaké nové okolnosti. Na prodloužení se přitom už začalo pracovat, což znamená, že obě strany zahájily jednání o jeho podrobnostech. A najednou, z ničeho nic, vlastník Kliniky, jímž je stát, prudce změnil názor. Stalo se tak v reakci na skutečnosti, které souvisely s hodnotovou orientací Kliniky. Třeba na to, že se „klinikáři“ rozhodli otevřeně pomáhat uprchlíkům, nebo na to, že se hlásí k nějaké podobě samosprávné participativní demokracie. Jinými slovy, mám za to, že politicky nepřátelské a do značné míry nenávistné a právně nepřijatelné názory vedly vedoucí Úřadu zastupujícího stát ve věcech majetkových (ÚZSVM) Kateřinu Arajmu k tomu, že změnila názor. To bych dokázal pochopit u politika, ale u někoho, kdo spravuje majetek státu, je to obtížně pochopitelné. Nejlépe to ostatně vyjádřila sama Arajmu v rozhovoru, jenž byl publikován na Alarmu. Pokud jsem k nějakému právnímu kroku, v daném případě ke změně názoru ohledně prodloužení smlouvy, motivován protiprávním důvodem, tak ten, kdo se tomuto rozhodnutí brání, může argumentovat tím, že to je v rozporu s dobrými mravy. To je konstrukce, kterou jsme předestřeli soudu, přičemž soud naši argumentaci nepřijal s poukazem na to, že mezitím se vlastník Kliniky změnil a stala se jím Správa železniční dopravní cesty (SŽDC), na niž nepřešel původní kontext kauzy. O tom, kdo má pravdu, rozhodne Městský soud v Praze.
Vaše mandantka Tereza Virtová byla soudně vyzvána k zaplacení mimosoudní pokuty ve výši několika set tisíc korun za bezdůvodné obohacení. Je podobný postih podle vás relevantní?
Domnívám se, že jde o neoprávněný požadavek, protože Tereza Virtová se žádným způsobem neobohatila. Její bohatství není ani o korunu vyšší, než bylo před tím, než došlo k dění, jež je podstatou zmíněného návrhu. To znamená, že nevidím jediný důvod, proč by měla být odsouzena.
Jak se podle vás bude vyvíjet soudní spor o Kliniku?
To nedokážu odhadnout, protože když máme spor, jenž nemá precedens, ani při nejlepší vůli nelze predikovat výsledek. Když se mě zeptáte, jak dlouho půjdu z úpatí Řípu na jeho vrchol, tak vám poměrně přesně odpovím, protože tu cestu ušla řada lidí přede mnou a já jsem tudy také několikrát šel. Vy se ale ptáte na cestu, kterou dosud nikdo neprošel.