Představme si alternativní historický scénář. Islámský svět prožije od 8. do 13. století svůj zlatý věk během vlády Abbásovců. Díky snaze o rozšíření četby Koránu dochází k masivnímu šíření gramotnosti, rozvoji vědeckého poznání a jeho technologických aplikací v rámci celého arabského světa a někdejšího území Perské říše. Do arabštiny se překládají všechna klasická díla kultur celého světa. Oproti historické skutečnosti ovšem abbásovský chalífát odolá mongolské invazi, následně projde vnitřní reformou a vytvoří blízkovýchodní impérium opřené o sekularismus.
Rozvoj vědeckého poznání, technologické inovace a oslabení náboženských dogmat nakonec vede nejen k další sekularizaci a ztrátě postavení nejvyšších imámů, ale i ke koloniální expanzi, která si v posledku podmaní většinu světa. Rozhádaná a zaostalá křesťanská Evropa snadno podlehne technologicky a organizačně vyspělejší Arábii. Mezitím dojde k epochálnímu objevu nového kontinentu, což okamžitě znamená zkázu pro jeho původní obyvatelstvo, které je postupně vyhlazeno nebo vytlačeno do rezervací. Do Severní i Jižní Arabiky následně proudí nejen lodě s černými africkými otroky, ale především zástupy koloniálních wahhábistů – čerstvé fundamentalistické větve islámu, zhrzené zkažeností víry ve své domovině a toužící po nové Mekce v zemi zaslíbené.
Fáze první: arabský kolonialismus
Během koloniální fáze si arabské impérium podmaní a rozdělí většinu asijských teritorií včetně celé Indie. Evropu si mezitím rozporcují jako kořist podle svých zájmů jednotliví arabští správci imperiálních provincií. Wahhábisté na západním kontinentu mezitím vytvoří Spojené státy arabské, provedou vlastní sekularizaci, zbaví se černého otroctví a emancipují se od mocenské dominance staré Arábie. Ta se postupem času dostane do hlubokých vnitřních konfliktů a hádky o rozdělení koloniálních dominií vedou ke dvěma zničujícím občanským válkám, během kterých dojde i k několika genocidám. Konflikt je zastaven až intervencí Ruska a Spojených států arabských, kteří si někdejší arabské impérium dělí podle své sféry vlivu.
S pokračujícími teroristickými útoky, ke kterým se hlásí Křesťanský stát, klesá tradiční arabská tolerance a stále silněji zaznívá volání po zásahu tvrdé ruky.
Evropské a africké kolonie se společně s Indií osvobozují od vlivu oslabené Arábie, přičemž Spojené státy arabské a Rusko se dostávají do pozice globálních hegemonů. Během tohoto období tahají tito hlavní hráči celými státy jako šachovými figurkami. Jižní Arabika se stává terčem neustálých intervencí a manipulací ze strany Spojených států Arabských v obavě, že by mohla přičichnout k ruské ideologii národního osvobození. V zaostalé Evropě je bráněno sekulárnímu vývoji a jednotlivé státy se potýkají s vnitřními konflikty, vyplývajícími mimo jiné z jejich umělých hranic, které vznikly nahodile při koloniálním dělení kořisti ze strany někdejší Arábie. Dnes tu na místo sekulárních vládců instalují Spojené státy arabské svoje servilní křesťanské diktátory.
Studený konflikt velmocí skončí rozpadem Ruska a globální dominancí Spojených států arabských, důsledky jejich koloniální politiky ale přetrvávají. Vláda křesťanských fundamentalistů v jednom z evropských států, kterou během této studené války dostaly k moci Spojené státy arabské, se jednoho dne rozhodne zaútočit na jejich novou Mekku a zmaří tím tisíce životů. V odpověď globální hegemon vybombarduje celou zemi a navíc se rozhodne svrhnout svého dalšího nastrčeného diktátora, kterého obviní z šíření terorismu a zbraní hromadného ničení. Obě války, k nimž se přidává i stará Arábie, skončí naprostým fiaskem. Nechají za sebou destabilizovaný kontinent, kde padá jeden režim za druhým a vlády se ujímají opoziční skupinky křesťanských fundamentalistů.
Fáze druhá: křesťanský teror
Válečné intervence Arabů nechají jen málokoho z evropských křesťanů chladnými. Někteří se militarizují a vstupují do lokálních milic, jiní se stávají sympatizanty nově vznikající teokracie Křesťanského státu. Miliony Evropanů, kteří se nechtějí podílet na válečných konfliktech svých zemí nebo trpí hladem v zemích, jejichž vzácné suroviny těží arabské korporace, prchají přes Balkán a Středozemní moře do Arábie, kde hledají politický azyl nebo lepší život. V Arábii ale lidé vedou vášnivé debaty o tom, že si na své území vpouštějí křesťanské hrdlořezy, a poukazují na neslučitelnost své vyspělé sekulární kultury s novozákonním fundamentalismem Evropy. Jako opora tomuto mínění slouží především citáty z Janova evangelia.
Někteří z evropských imigrantů pak skutečně vnímají Arábii a Spojené státy jako ideologického nepřítele a páchají na jejich území útoky, při nichž bezhlavě vraždí všechny Araby, kteří jim přicházejí pod ruku. Celý islámský svět je zděšen a ptá se: co se to sakra děje? Navzdory tomu, že mírumilovné křesťanské skupiny, které v těchto zemích žijí, se nestíhají vymezovat vůči množícím se útokům, zároveň si v skrytu duše říkají: no co si asi myslíte, že by se dělo?
Fáze třetí: střet civilizací?
Následující řádky už jsou z říše futurologické fikce. Arabský svět se rozštěpil na ty, kteří obhajují snědé zbarvení své pleti proti bílým Evropanům, jejichž kulturu považují za podřadnou, a na ty, podle nichž za nastalou situaci nesou zodpovědnost především váleční štváči z vlastních řad, kteří rozvrátili celý region a uvrhli jej do barbarství. Arábie nicméně zavírá své hranice a ve Spojených státech arabských se ujímá moci muslimský miliardář, kterého zbožňuje především konzervativní venkov a neo-wahhábistické skupinky. Schyluje se k dalším tvrdým opatřením proti Evropě, mluví se o střetu civilizací.
Jak by se v takové situaci měli Arabové vůči Evropanům zachovat? Měli by bílé křesťany nechat tonout ve Středozemním moři a střílet na hranicích? Provádět další a další intervence proti Evropanům, které ještě nikdo nenaučil civilizovanosti? Deportovat všechny křesťany, žijící v arabských zemích, do jejich domoviny, kam patří?
Arabové nevědí. S pokračujícími teroristickými útoky, ke kterým se hlásí Křesťanský stát, klesá tradiční arabská tolerance a stále silněji zaznívá volání po zásahu tvrdé ruky, která situaci konečně vyřeší. Na dveře klepe i klimatická změna, způsobená především blízkovýchodním průmyslem, kvůli níž se velké části Evropy pomalu stávají neobyvatelnými, a ve vzduchu se tak vznáší hrozba ještě silnějších migračních vln. Pokud chce Arábie i Arabika situaci řešit, otevírají se před nimi dvě možnosti. Tou první je opevnění vlastních území a vedení válečného konfliktu proti evropským státům, které by chtěly klást odpor. Druhá možnost spočívá v programu obnovy a rozvoje Evropy, masivních investicích, otevření vlastních trhů a ukončení politického a ekonomického vykořisťování evropského obyvatelstva. Kterou cestu si mají Arabové zvolit?
Autor je spolupracovník redakce.