Úplně obyčejná bytová politika


Od listopadu 2016 funguje v Praze ojedinělý komunitní byt. Jmenuje se Gigabyt a společný prostor v něm sdílejí lidé s postižením i bez něj. Jak to celé vzniklo?


Nejspíš to bude znít dojemně. Dojemně to ostatně i začalo. Na přelomu září a října minulého roku vpadla někdy k večeru Jíťa do mého tehdejšího bytu. V jedné ruce víno, ve druhé cigaretu. V očích měla slzy a nebyla schopná řeči. Pochopila jsem ji ale hned. Vyšlo to. Po tři čtvrtě roce hledání konečně našla vhodný byt na Vinohradech, kam se budeme moct nastěhovat se čtyřmi dalšími lidmi, s nimiž nás více či méně spojuje neziskovka Ramus.

Právě v Ramusu idea Gigabytu – totiž velkého bytu, v němž by spolubydleli mladí lidé s postižením i bez něj – vznikla. Mělo jít o testovací provoz, jakousi beta verzi, která třeba jednou povede ke skutečnému projektu. Podle plánu se měli v Gigabytě polovinu dní v měsíci střídat lidé s fyzickým či mentálním handicapem a jeden z nich měl být součástí stálého osazenstva. K té roli jsem se rozhodla upsat.

Opustit prefabrikovaná řešení si zdaleka nemohou dovolit všichni. Zpravidla to chce mít v zádech hromadu sociálního i ekonomického kapitálu, kterých se však znevýhodněným skupinám obecně nedostává.

Jakkoli mám sklon tvářit se za všech okolností převelice hrdinně, jisté obavy jsem tehdy pochopitelně měla. Spolubydlení jsem nikdy nezažila. Tížila mě pochybnost, jak se bude mým pěti spolubydlícím dennodenně žít s mým postižením. Zda je po čase nezačne iritovat cvakání mého elektrického vozíku, dlouhý čas ve vaně či osobní asistentky, které nezbytně potřebuji pro zachování nezávislého způsobu života.

Obavy však musely stranou, ve starém bytě mi končila nájemní smlouva. Přesídlení bylo nutné, a navíc jsem měla velkou chuť přestat se spoléhat na omezené spektrum osvědčených řešení, jež na mnohotvárné životní situace svých občanů předepisuje sociální stát.

Bytová politika? Ne, bydlení

Odpovědí sociálního státu na neinstitucionální bydlení jedince na vozíku (rozuměj bydlení mimo ústav) je totiž takzvaný byt zvláštního určení. Nepřidělí mu ho samozřejmě hned. Nicméně pokud bude takový člověk trpělivý, dočká se od obce v horizontu několika let nájemního bezbariérového bytu. Je přitom víc než pravděpodobné, že se bude takový byt nacházet na periferii i že bude součástí bytového komplexu pro lidi ve stejné situaci.

Tím vlastně politika sociálního státu předjímá potřeby všech osob na vozíku v oblasti bydlení. Za klíčový faktor považuje unifikovanou, pro všechny stejnou bezbariérovost bytu. A možná taky skrytě předpokládá, že se člověku s postižením nejlépe žije mezi lidmi „s podobným osudem“ a v klidném prostředí, kde se může pokojně projíždět po přilehlých parčících.

Nepochybně existují lidé, kterým takové nastavení vyhovuje. Mé potřeby jsou ovšem jiné. Hlavní prioritou je bydlet co možná nejvíc v centru, abych to měla všude blízko a aby za mnou mé asistentky nemusely dojíždět na konečnou metra či ještě dál. Raději oželím dokonalou bezbariérovost, než aby mi jel poslední autobus v půl dvanácté. Klidu jsem si užila dost v domku za Prahou u mých rodičů a na sdílení kolektivního osudu nevěřím.

Ostatně myšlenka Gigabytu vznikla mimo jiné z předsvědčení, že nejsem naprostá výjimka. Že existuje mnoho dalších lidí s postižením, kteří nemají zájem o to, aby se jejich život podobal permanentnímu pobytu v sanatoriu.

Opustit prefabrikovaná řešení si ale zdaleka nemohou dovolit všichni. Zpravidla to chce mít v zádech hromadu sociálního i ekonomického kapitálu, kterých se však znevýhodněným skupinám obecně nedostává. Mně se jich nicméně zvláštní nepravidelností všehomíra dostalo. Díky tomu jsem se mohla do spolubydlení vrhnout a doufat, že mé rozhodnutí třeba někdy trochu přispěje snaze Ramusu zpřístupnit podobnou zkušenost více lidem.

Žádná velká charita

A tak jsem přestěhovala. Vybavuji si, jak nás při první prohlídce zastrašil prázdný prostor stopětasedmdesátimetrového bytu a jak jsme se všichni raději vmáčkli do jediné zdejší malé místnosti – do kuchyně –, v níž byla alespoň kuchyňská linka. Od té doby uběhlo skoro osm měsíců a byt je dávno zařízený. Dokonce i Matěj si nakonec přece jenom pořídil pár kusů nábytku.

Mé obavy se brzo ukázaly jako zcela liché, byť si Hynek rád všímá podobnosti zvukových projevů mého vozíku se zvukovými projevy R2D2. Pokud se přetahujeme o dveře koupelny, tak většinou jen se vší ohleduplností, která občas klesá s každým litrem teplé vody vytočeným z bojleru. A asistentky tvoří pouze určitou část změti lidí, dětí a psů, kteří do bytu proudí. (Ta změť byla naneštěstí poslední dobou tak široká, až tu Adamovi zmizel notebook. Teď už zamykáme důkladněji.)

Jítino počáteční dojetí se bohudík rychle rozpustilo v každodenním provozu – ve vlasech v umyvadle, docházejícím toaletním papíru a v měsíčním placení nájmu. Trochu tuším, že její pohnutí nad spolubydlením lidí s postižením a bez něj budou sdílet i jiní. Ráda bych všechny takové ubezpečila, že se tu žádná velká charita nekoná. Konají se tu leda tak ospalá rána, drobné krádeže jídla spolubydlícím, Olžiny feministické schůze, pozdní výpravy do okolních barů nebo porady nad mou neschopností pravidelně spočítat společné finance.

Za pár týdnů se stěhuji do bytu po babičce kousek odsud. Mé spolubydlení bylo od začátku koncipované jako časově omezená zkušenost. Chtěla jsem ji při té příležitosti publikovatelně uchopit. Dlouho jsem však hledala styl, jak o Gigabytu psát. Původně jsem uvažovala o duchaplně odborném článku na téma bytové politiky státu vůči osobám se zdravotním postižením. Nakonec se mi to ale nezdálo adekvátní. Protože my tu zatím žádnou bytovou politiku neděláme, my tu vlastně jenom úplně obyčejně bydlíme.

Autorka se zabývá analýzou veřejných politik a je na vozíku.

 

A2LARM