O Christopheru Nolanovi se nezřídka hovoří jako o vizionářském filmaři a v posledních letech je každý jeho další snímek očekávanou mediální senzací. Jinak tomu není ani v případě aktuálního válečného dramatu Dunkerk. A podobně jako u předchozího Nolanova počinu Interstellar se do popředí krom samotného obsahu filmu dostává ještě jedna zásadní otázka: Kde a v jakém formátu film uvidíme.
Nolan, podobně jako Quentin Tarantino, se pokouší prosadit zachování natáčení na klasický filmový materiál, což je jistě v době končících filmových laboratoří a masivní digitalizace nesnadný úkol. Poněkud překvapivě si tuto tradiční technologii vyvzdorovaly i některé z nejlepších současných seriálů (například The Walking Dead, Westworld).
Možná i proto, aby dostal diváky do kin na projekci z filmového pásu, natočil Nolan Dunkerk převážně speciálními 70mm IMAX kamerami. IMAX v České republice je tak jedno ze čtyř kin v Evropě (zbylé tři jsou v Anglii), které uvádí film v plném formátu v klasické projekci z filmového pásu – tedy v podobě, v jaké byl Nolanem zamýšlen. A rozhodně jde o pozoruhodný zážitek.
Film jako by v závěru rezignoval na ambici něco vypovědět a jen podbízivě dojímá. Hrůzy druhé světové války se tak až nepatřičně romantizují.
Oproti běžné kinoverzi je obraz rozšířen na výšku. Divák tak není ani s to dohlédnout horní a dolní rám obrazu a ocitá se tak doslova uvnitř filmu. Imerzivní zážitek bývá někdy popisován jako virtuální realita bez brýlí. V celé své působivosti se odkrývají úchvatné kompozice v podobě, v jaké byly zamýšleny, a nikoli jen ve výřezu omezeném na to nejnutnější. Vysoký formát pak dává smysl i z hlediska příběhu: Ocitáme se v Dunkerku, kde se na pláži šikují stovky tisíc vojáků, na mořském horizontu kotví bitevní lodě a z nebe každou chvíli padají bomby.
V této vertikální ose jsou rozloženy i jednotlivé příběhové linky. Sledujeme týdenní zápolení britských vojáků na souši, denní odyseu jedné civilní lodě, která se vydává na záchranou misi přímo do srdce válečného konfliktu a hodinovou bitvu několika bojových letadel. Nesourodé časové úseky se vzájemně prolínají. Nolan přichází s překvapivou montáží řádově jinak dlouhých dějů. Jeho mix se tak neřídí lineární logikou, ale rytmem, náladou a napětím. Zvlášť ke konci, kdy se začínají jednotlivé linie protínat, není vždy úplně snadné se ve vyprávění orientovat. Lehce matoucí manýra však vede k neokoukanému a poměrně efektnímu výsledku.
Film se tak stává režijním mistrovstvím ve zpřítomnění aktuálního okamžiku. Absence nápadných digitálních efektů i filmové zrno umocňují bytostně fyzický dojem z filmu. Nepřátelé nejsou prakticky vidět. Protagonisté nebojují s nacisty, ale s potápějícími se loďmi, zaseklými kokpity a rozpadajícími se moly. Prchají před náhodně letícími kulkami a padajícími bombami. Neúprosné fyzikální zákony na sebe neustále upozorňují a my cítíme jejich tíhu. Velký formát a Nolanův cit pro detail i v případě nejdrobnějších struktur látek ještě umocňují taktilní rozměr filmu a z plátna tak můžeme cítit, jak škrábe dýchací maska pilota letounu Spitfire nebo jak těžko se běhá v mokrém písku podél pobřeží. Kombinace sebemenších detailů a megalomanských výjevů tisíců vojáků stojících na pláži v působivých vizuálních formacích je zřejmě nejvýraznější stránkou snímku.
Působivý vizuál – a co dál?
Hyperrealistické pojetí však naráží na samotný příběh. Ačkoli se v extrémně působivém úvodu skoro zdá, že vyprávění bude osekané na kost, prakticky bez dialogů, a že kamera bude pouze sledovat fyzicky vyčerpávající pouť jednotlivých aktérů peklem, brzy začne film spoléhat na mnohem standardnější hollywoodské postupy. Příběhová linie konfliktu mezi posádkou civilní lodě a zachráněným vojákem nepůsobí příliš přesvědčivě. Postavy se chovají zbytečně vypjatě, neříkají si podstatné informace, aby se mohly stát věci, které se spíše hodí do příběhu, než že by vyplývaly z logiky situace.
Dunkerk především v závěru nešetří patosem a opírá se o ty nejohranější klišé válečných filmů: záchrana se vyhoupne zčistajasna a působivě za vydatného přispění hudebního podkresu Hanse Zimmera, obyvatelé Anglie jásají a všichni jsou šťastní. Autenticky působící prožitek válečného konfliktu se přetavuje v umělou oslavu hrdinství. Film jako by v závěru rezignoval na ambici něco vypovědět a jen podbízivě dojímá. Hrůzy druhé světové války se tak až nepatřičně romantizují.
Už předchozí film Interstellar poukázal na jisté autorské limity Christophera Nolana. Atmosférická sci-fi podívaná byla občas připodobňovaná k Solaris Andreje Tarkovského, takovému srovnání však nemohla nikdy dostát. Pod hávem působivé filmařiny a vzletných řečí o vědě se ukrývala lehce úsměvná zápletka. Podobně jako Interstellar i Dunkerk si je možné užít, lze se jím nechat strhnout a může to být nezapomenutelný zážitek. Zvlášť v kině IMAX jde o skvělou atrakci. Byla by ovšem chyba Dunkerk považovat za něco víc. Jakkoli se chvílemi zdá, že Nolan měl ambici vykročit do neznáma, končí nakonec u stokrát recyklovaných klišé ze standardních hollywoodských blockbusterů. Dunkerk je tak možná spíš příspěvek do diskuse o tom, kde a jak se koukáme na filmy, než ucelená výpověď o složitosti války.
Autor studuje filmovou režii.