Evropská hnutí se snaží zamést levici pod koberec


Tradiční politické strany jsou vyčerpané, u nových centristických hnutí ale řešení nehledejme.

Stará čínská kletba zní: „Ať žijete v zajímavých časech!“ To jsou ty, během nichž nastávají problémy, zmatení a utrpení. Vypadá to, že v některých „demokratických“ zemích jsme poslední dobou svědky zvláštního jevu, který nám ukazuje, že právě v takových zajímavých časech žijeme: jakoby odnikud se vynoří jakýsi kandidát, vyhraje volby a v nastalých zmatcích kolem sebe vytvoří hnutí – jak Macron, tak Berlusconi takhle začínali.

Nástup velkých středových stran

Co tento proces znamená? Rozhodně ne žádný druh přímé lidové angažovanosti sahající za hranice stranické politiky. Naopak – neměli bychom zapomínat, že tyto figury se dostaly na výsluní s podporou společenského a ekonomického establishmentu. Jejich úkolem je rozmazat skutečné společenské rozpory – lidé jsou najednou jak mávnutím kouzelné hůlky sjednoceni v boji proti démonizované „fašistické“ hrozbě.

Před několika dekádami to byl Václav Havel, kdo byl prvním autorem takového snu: když se poté, co se stal prezidentem, potkal s Helmutem Kohlem, měl pro něj podivný návrh: „Proč nespolupracujeme na tom, abychom rozpustili všechny politické strany? Proč prostě nevytvoříme jenom jednu, evropskou stranu?“ Kohlův skeptický úsměv si můžeme domyslet.

Stejně jako američtí demokraté démonizovali Trumpa, aby se zbavili Sanderse, který pro ně představoval hrozbu, francouzský establishment démonizoval Le Penovou, aby se zbavil hrozby levicové radikalizace.

Tento podivný jev je jedním z viditelných výsledků dlouhodobé přestavby evropského politického prostoru. Doposud této sféře dominovaly dvě hlavní strany, které oslovovaly celý elektorát, tedy středopravá strana (křesťanští demokraté, liberální konzervativci, lidovci) a středolevá strana (socialisté nebo něco sociálně demokratického), a vedle toho tu byly menší strany, které oslovovaly užší elektorát (zelení, neofašisté atd.).

Teď se ale postupně vynořuje jedna velká strana, která stojí na straně globálního kapitalismu jako takového, relativně tolerantní k interrupcím, právům homosexuálů, náboženským a etnickým minoritám, přičemž opozici vůči této straně tvoří sílící protiimigrantská populistická strana, která je na svých okrajích lemována otevřeně xenofobními skupinami.

Reakce establishmentu

Ukázkovým příkladem je tady Polsko: poté co zmizeli exkomunisté, hlavními stranami se staly „protiideologická“ středová liberální strana bývalého předsedy vlády Donalda Tuska a konzervativní křesťanská strana bratrů Kaczyńských. Otázka teď zní, která z těchto dvou hlavních stran uspěje v tom, aby se prezentovala jako ztělesnění postideologické nepolitiky proti druhé straně zavrhované s odkazem na její zahleděnost do „starých ideologických bojů“. Na začátku devadesátých let v tom konzervativci byli lepší, později se zdálo, že mají navrch levicoví liberálové.

Tento proces nás vrhá zpátky k Berlusconimu a Macronovi: nová hnutí se vynořují ze tmy, zatímco se žádné ze starých velkých stran, ať už konzervativních nebo liberálních, nedaří okupovat prostor nového „radikálního středu“, takže establishment dostává panický záchvat a musí vynalézt nové hnutí, aby udržel status quo.

Už jenom jména těchto hnutí (spíše než stran) jsou si podobná v tom, jak prázdně univerzální jsou, aby se mohla zalíbit všemu a všem. Však kdo by nesouhlasil s Forza Italia! [Vzhůru Itálie!] nebo La Republique en Marche! [Republika vpřed!] – obojí označuje abstraktní dojem vítězného hnutí, které se řítí kupředu, aniž by bylo jasné, co to vlastně znamená.

Obě hnutí jsou jen reakcí establishmentu, který se ocitl v panice. Je mezi nimi samozřejmě určitý rozdíl: Berlusconi se objevil na scéně poté, co se díky velké antikorupční kampani rozpadla celá tradiční politická scéna a jedinou životaschopnou silou se tak stali exkomunisté, zatímco Macron se objevil jako soupeř xenofobního populismu Marine Le Penové. Jeho roli nejlépe popisují jeho samotní podporovatelé: v posledních letech byla Marine Le Penová postupně „oddémonizována“, takže se z ní začala stávat normální a akceptovatelná součást politického provozu, což znamená, že je potřeba ji znovu démonizovat a ukázat veřejnosti, že zůstává tím starým xenofobem, který do naší společnosti nepatří.

Démonizace radikální pravice jako útok na levici

Takové gesto nové démonizace ale rozhodně nestačí: namísto toho bychom se měli zaměřit na to, jak se takový lídr vůbec v naší společnosti mohl vynořit (v případě Le Penové se jedná o reakci na politiku, jejímž ztělesněním je sám Macron). Funkcí „démonizace“ je právě zatemnit toto spojení a najít viníka mimo náš demokratický prostor.

Vznášení takových otázek bylo – historicky vzato – úkolem levice, takže není divu, že společně s démonizací nepřítele tato levice mizí ze scény. Vzpomeňme si, jak byla během francouzských voleb každá skepse k Macronovi okamžitě pranýřována jako podpora Marine Le Penové. Můžeme tak spekulovat o tom, že skutečným cílem celé operace byla eliminace levice a démonizovaný nepřítel tady sloužil jako opěrný pilíř celé strategie.

Julian Assange nedávno prohlásil, že důvod, proč si establishment Demokratické strany zvolil příběh ve stylu „my jsme neprohráli, ale Rusko vyhrálo“, byl ten, že pokud by tak neučinil, stala by se vzpoura vytvořená Berniem Sandersem během jeho prezidentské kampaně dominantním proudem ve straně. Stejně jako američtí demokraté démonizovali Trumpa, aby se zbavili Sanderse, který pro ně představoval hrozbu, francouzský establishment démonizoval Le Penovou, aby se zbavil nebezpečí levicové radikalizace.

Velká Británie v tomto představuje výjimku, protože hrozbou pro establishment se tady stává jedna z velkých starých stran pod vedením Jeremyho Corbyna. Můžeme si tedy představit nový „radikální střed“ proti Brexitu, který bude tvořit blairistické křídlo labouristů, Liberální demokraté a ta část konzervativců, jež byla proti vystoupení Británie z EU. Bude se tak dít pod rouškou snahy zvládnout hrozbu Brexitu, ale skutečným cílem bude zbavit se nebezpečí, které představuje Labour Party. Skutečně žijeme v zajímavých časech.

Autor je filosof.

Z anglického originálu Recent European movements are working to get rid of the left – Corbyn should beware their underhanded tactics, publikovaného na stránkách The Independent, přeložil Martin Vrba.

 

A2LARM