„Kupte si pozemek – žádné nové už nebudou,“ zavtipkoval si svého času Mark Twain. Tento princip by se vám určitě hodil v populární deskové hře Monopoly, která učila celé generace dětí, jak skoupit území, naskládat na ně hotely a napálit spoluhráčům tučný nájem, kdykoli na vaše teritorium náhodou vstoupí.
Nepříliš známá autorka této hry, Elizabeth Magie, by šla dobrovolně rovnou do vězení, kdyby se dozvěděla, jak je dnes úspěšná pokřivená verze její hry. Proč? Protože vede hráče přesně k opačným hodnotám, než jaké zamýšlela prosazovat.
Magie se narodila v roce 1866 a vždy se otevřeně vzpírala normám a politice své doby. Neprovdala se až do svých čtyřiceti let, byla nezávislá a byla na to také patřičně hrdá. Jednoho dne se v novinovém inzerátu nabízela jako „mladá americká otrokyně“ na prodej za nejvyšší cenu. Jejím cílem, jak sdělila šokovaným čtenářům, bylo upozornit na podřízenou pozici žen ve společnosti. „Nejsme stroje,“ tvrdila. „Ženy mají intelekt, touhy, naděje a ambice.“
Hrou proti soukromému vlastnictví
Kromě konfrontace s genderovou politikou se ale Magie rozhodla zacílit na kapitalistický systém soukromého vlastnictví – tentokrát nikoli veřejným skandálem, ale formou deskové hry. Inspirovala se knihou, kterou jí věnoval její otec James Magie, jenž se sám zabýval antimonopolní politikou. Na stránkách knihy Pokrok a chudoba Henryho George se setkala s přesvědčením, že „rovné právo všech lidí užívat zemi je stejně evidentní jako jejich rovné právo dýchat vzduch – je to právo nárokované samotným faktem jejich existence“.
Smyslem dvojích pravidel hry bylo umožnit hráčům, aby si uvědomili, jak různé přístupy k vlastnictví majetku vedou k zásadně odlišným společenským efektům.
Když George v sedmdesátých letech 19. století cestoval po Americe, viděl kolem sebe přetrvávající bídu uprostřed narůstajícího bohatství a nabyl dojmu, že pokrok a chudobu pojí dohromady právě nerovnost v pozemkovém vlastnictví. Namísto toho, aby následoval Twaina a doporučoval lidem koupi nějakého pozemku, vyžadoval po státu, aby pozemky začal danit. Velká část hodnoty pozemků totiž nespočívá v tom, co se nachází na nich, ale z darů přírody v podobě vody a minerálů, které mohou ležet pod jeho povrchem, případně v hodnotě toho, co se nachází v jejich blízkosti: silnice a železnice, prosperující ekonomika, bezpečná sousedství, kvalitní místní školy a nemocnice. Tvrdil, že takto získané daňové výnosy by měly být použity ve prospěch všech.
Magie chtěla prokázat záslužnost Georgeova návrhu právě skrze hru, kterou si v roce 1904 nechala patentovat pod jménem Landlord’s Game. Kruhová hrací plocha (formát, který byl tehdy skutečně originální) byla posázená ulicemi a orientačními body na prodej. Hlavní inovací celé hry ale bylo to, že měla dvě sady pravidel, podle kterých ji bylo možné hrát.
Když se hrálo podle sady pravidel s názvem „Prosperita“, kdykoli někdo ze spoluhráčů koupil pozemek, získal každý hráč body (což mělo odrážet daňový návrh Henryho George, který chtěl danit hodnotu pozemku) a vítězství (pro všechny) nastalo tehdy, když se hráči, který na začátku začínal s nejmenším objemem peněz, podařilo tento objem zdvojnásobit. Pod sadou pravidel „Monopoly“ naopak všichni hráči kupovali pozemky sami za sebe a vybírali nájemné od všech, kteří se nešťastnou náhodou ocitli na jejich půdě, přičemž zvítězil ten, komu se podařilo přivést k bankrotu všechny ostatní (nezní to povědomě?).
Smyslem těchto dvojích pravidel bylo podle Magie umožnit hráčům, aby si vyzkoušeli „praktickou ukázku současného pozemkového vlastnictví s jeho obvyklými dopady a důsledky“ a uvědomili si tak, jak různé přístupy k vlastnictví majetku vedou k zásadně odlišným společenským efektům. „Mohlo by se to klidně jmenovat ‚Hra života‘,“ tvrdila Magie, „protože hra zahrnuje všechny prvky úspěchu i selhání v reálném světě a jejím cílem je totéž, co je cílem, jak se zdá, celého lidstva, tedy akumulace bohatství.“
Hrejme Monopoly jinak
Hra začala být brzy oblíbená mezi levicovými intelektuály, na vysokých školách, včetně Wharton School, Harvardu nebo Kolumbijské univerzity, a mezi komunitami kvakerů. Docházelo i k úpravám pravidel, kdy byly jednotlivé ulice pojmenovávány podle těch skutečných. Mezi hráči kvakerské verze byl i jeden nezaměstnaný muž jménem Charles Darrow, který později prodal upravenou verzi herní společnosti Parker Brothers jako svoji vlastní.
Když se následně prokázal skutečný původ této deskové hry, koupili Parker Brothers autorčin původní patent, ale hru vydávali pod novým názvem Monopoly a pouze s jednou – monopolní – sadou pravidel. Parker Brothers nadto začali tvrdit, že myšlenka celé hry pochází z Darrowovy hlavy, který ji vymyslel ve třicátých letech, prodal ji Parker Brothers a sám se stal milionářem. Byl to výmysl, který se ironií dějin stal ztělesněním vnitřních hodnot samotné hry Monopoly: hoň se za bohatstvím a znič své protivníky, pokud se chceš dostat nahoru.
Až vás tedy příště někdo přizve ke hře Monopoly, zkuste tohle: kromě dvou obvyklých hromádek karet Pokladna a Šance přidejte ještě hromádku třetí, která bude sloužit pro daně z hodnoty pozemku. Každý z vlastníků nemovitosti do ní bude muset přispět určitým dílem pokaždé, když vybere nájem od někoho ze spoluhráčů. Jak vysoká by taková daň měla být? A jak by měly být daňové výnosy přerozděleny? Takové otázky dost možná povedou při samotné hře k plamenným debatám – ale to je přesně to, v co Elizabeth Magie vždycky doufala.
Autorka je výzkumná pracovnice na Oxfordské univerzitě.
Z anglického originálu Monopoly was invented to demonstrate the evils of capitalism, publikovaného na stránkách časopisu Aeon, přeložil Martin Vrba.