Foto Petr Zewlak Vrabec
Jen pár hodin po skončení blokády dolu Bílina, kdy byli někteří ze zadržených stále ještě na policejních stanicích, napsal bývalý mluvčí blokády na Šumavě v roce 2011 Vratislav Vozník na Facebook: „Ne, ne a ne! Jestli chce někdo tuhle ,blokádu pro blokádu‘ v severních Čechách jakkoli připodobnit k blokádě na Šumavě v roce 2011, tak se proti tomu zásadně ohrazuji. Blokáda na Šumavě cílila proti explicitnímu porušování platné legislativy, nic takového v případě blokády na Mostecku aktuálně necítím. Je to truc opičárna skupiny lidí, kteří si prostě chtějí zablokovat. Ničemu to nepomůže, může to jen uškodit snahám o pozitivní změny.“ Sobotní blokáda povrchového dolu, na kterou se vydalo asi 140 účastníků prvního českého klimatického kempu, pochopitelně vyvolala silné reakce. Oproti překvapivě neutrálnímu a místy lehce pozitivnímu mediálnímu pokrytí přišly odmítavé hlasy zejména ze zeleného tábora.
Údržbářská tradice
Vozník svým odmítnutím klimakempu vyslovil názor, který v environmentálních nevládních organizacích převládá již od druhé poloviny devadesátých let. Tehdy se ustavilo, že ekologičtí aktivisté nemohou být příliš radikální, aby neodradili veřejnost. Přímé akce jako blokády či jakékoli kontroverznější kroky je tedy možné podnikat jen ve výjimečných případech – ve chvíli, kdy se vyčerpaly všechny legální prostředky a kdy dochází k porušování platné legislativy. Ekologové přímou akci připouštěli případně ještě jako nástroj k přitáhnutí mediální pozornosti, tedy způsob, jak „přinést svědectví“, ale jinak ne. Spolu s rozšířením představy, že je třeba přinášet konstruktivní kritiku, se ekologičtí aktivisté z nevládních organizací stali z „vynálezců“, kteří na počátku devadesátých let hledali alternativu k nastupujícímu volnotržnímu fundamentalismu, pouhými „údržbáři“ tohoto systému.
Možná je načase přestat být údržbáři systému, který je už i z perspektivy našeho života a života našich dětí environmentálně a sociálně neudržitelný, a chopit se role vynálezců jiných možných světů.
V této souvislosti je Vozníkova kritika klimakempu pochopitelná a logicky navazuje na představu o ekologickém aktivismu, kterou můžeme nazvat „experti na dobro“. Spíše je překvapující, nakolik byla tato reakce zatím okrajová: klimakemp totiž naopak podpořily velké nevládní environmentální organizace jako Hnutí Duha nebo Greenpeace i celá řada „veteránů“ environmentálního aktivismu, jako jsou Jan Piňos či Mirek Patrik. Nicméně s ohledem na aktivity environmentálních nevládních organizací posledních dvaceti let byl klimakemp natolik zásadní a snad dokonce zlomovou akcí, že Vozníkova kritika opravdu vyvolává legitimní otázky, na které je třeba odpovídat. Co je to klimakemp? K čemu jsou dobré přímé akce? A co je to vůbec přímá akce a jaký má smysl?
Smysl klimakempu
Klimakemp v Horním Jiřetíně se stal součástí mezinárodního klimatického hnutí, které má sice krátkou, ale přesto bohatou historii. První klimatický kemp se konal v roce 2006 ve Velké Británii. Vzešel z průniku alterglobalizačního a radikálně ekologického hnutí a měl čtyři cíle: demonstrovat udržitelný způsob života, vzdělávat, budovat hnutí proti klimatickým změnám a umožňovat přímé akce proti institucím, které za klimatické změny nesou odpovědnost. Heslem, pod kterým se klimatické kempy po světě konají, bylo a zůstává: „Změnu systému, ne změnu klimatu!“
Přesně tyto čtyři cíle měl i první český klimakemp. Udržitelný způsob života znamenal nejen to, že energie se produkovala z obnovitelných zdrojů a vařilo se vegansky a pokud možno z lokálních surovin, ale především že organizace celého kempu byla co nejvíce horizontální a samosprávná. Nebyl žádný ředitel a žádní šéfové. Kolektiv se rozhodoval společně a zároveň se snažil být otevřený i participaci přijíždějících účastníků. Nejen celý pětidenní klimakemp, ale i jeho příprava byla demonstrací jiného způsobu života a jiných sociálních vztahů, založených na vzájemné pomoci, spolupráci a sdílení. S tím souvisí další cíl klimakempů, kterým je budování hnutí. Kritika klimakempu jako „truc opičárny“, či „blokády pro blokádu“ přichází od lidí, kteří na kempu nebyli. Naopak ti, kdo na něm byli a zažili jej včetně blokády v dole, hodnotí účast více než pozitivně a často s nadšením říkají a píší, že je to „nakoplo“ k dalším aktivitám. A v tom tedy klimakemp podle všeho uspěl.
Klimakemp mobilizoval lidi, kteří pocházejí z různých prostředí: z ekologických nevládek, autonomní a anarchistické scény, byli tam umělci, studenti, členové Zelených a řada dalších, včetně místních ze severních Čech. Pro všechny jmenované byl klimakemp místem, kde se potkali a získali společnou zkušenost při budování kempu, při jeho udržování, provozování a bourání, společný prožitek blokády v dole či solidarity při zadržení a pomoci všem, kteří zůstali na policejních stanicích. To je lepidlo, které z atomizovaných jedinců vytváří hnutí schopné kolektivního jednání.
Víc než lepení obálek
Klimakemp a hnutí, které se v jeho průběhu buduje, totiž nabízí něco, co environmentální nevládní organizace posledních dvacet let nenabízely. Když chce (mladý) člověk něco udělat pro klima, ochranu přírody nebo životního prostředí a obrátí se na nevládky, dostane několik možností: poslat jim peníze a ony budou profesionálně aktivní za něj; stát se dobrovolníkem a lepit obálky; nebo stát na ulici a oslovovat další lidi, aby nevládce poslali peníze. Pokud nemáte určité speciální znalosti a dovednosti, jako je třeba psaní odborných analýz nebo vyplňování žádostí o granty, anebo nemáte schopnost vyjednávat s politiky a úředníky, pak jste „odsouzeni“ k takovým dobrovolnickým činnostem s vědomím, že tu „důležitou práci“ dělají ti, co vědí a jsou za ni placeni – transakční aktivisté.
Klimakemp nabízí i jiné zapojení: můžete vařit, umývat nádobí, kopat latríny, škrábat brambory, podílet se na programu, hlídat kemp, ale především se můžete zapojit do organizace a do rozhodování. Na klimakempu možná někteří z účastníků poprvé zažili plénum, na kterém se probírají a rozhodují věci související s chodem kempu a protestem. Poprvé se setkali s tím, co jsou to afinitní skupiny a jak fungují. Poprvé slyšeli o možnostech a limitech konsensuálního rozhodování. Možná poprvé zažili, že jsou součástí kolektivního jednání, které usiluje o to, aby bylo horizontální. A určitě poprvé zažili ten pocit solidarity, když je po několika hodinách na policejní stanici, často bez vody a jídla, zato s urážkami, čekalo na ulici bouřlivé a vřelé uvítání, jídlo, pití a odvoz zpět do kempu. Z takových drobných momentů se utváří to, co lidé sdílejí a co je dává dohromady. Klimakemp nabízí lidem, aby se stali součástí příběhu o záchraně planety, který mohou společně psát.
Organizace jako přímá akce
Klimakemp rozvíjí jiný typ přímé akce. Příprava i samotná organizace kempu byla přímou akcí, snahou demonstrovat, že jiný svět je možný. Přímá akce se stává preferovaným způsobem jednání, v němž se klade důraz na soulad ideálu a praxe. Pokud chceme udržitelnou a sociálně spravedlivou společnost, nelze jí dosáhnout skrze hierarchické a nerovnostářské sociální vztahy. V tomto „anarchistickém“ (ve volném slova smyslu) typu přímé akce se tak neustále udržuje napětí mezi utopickými cíli, které přesahují stávající status quo, a efektivitou tady a teď, umožňující dosažení praktických změn v každodenním životě. „Anarchistická“ přímá akce tak znamená, že cílem aktivit je poskytnout lidem možnost, aby si uvědomili svoji moc a své schopnosti, aby si vzali zpět moc nad sebou a nad svými životy. Vychází z předpokladu, že lidé se učí být svobodnými tak, že svobodu uplatňují. Bez neustálého procvičování těchto schopností tu svobodní lidé nebudou. Vnější a vnitřní revoluce postulují jedna druhou, a aby byly úspěšné, musejí probíhat zároveň.
České environmentální organizace, které si v první polovině devadesátých let osvojily umírněné pojetí přímé akce, postupně i od těchto akcí v rámci své údržbářské role upouštěly. Klimakemp tuto praxi mění a přináší novou logiku politického jednání. Rozšiřuje nejen repertoár jednání, ale i politickou představivost hnutí. A některým se to nelíbí. Je zajímavé, že environmentální aktivisté na přírodovědné rovině adorují biodiverzitu a rozmanitost pro ně plní pozitivní úlohu, zatímco na rovině politické, sociální a kulturní už tomu tak často nebývá.
Posledních pětadvacet let bylo environmentální hnutí (pokud lze mluvit o hnutí a nikoli o součtu několika nevládních organizací) homogenní, poměrně úzká skupina transakčních aktivistů, kteří plnili watch-dog roli údržbářů systému a občas hasili tu větší, tu menší průšvihy v ochraně přírody. Jejich politická představivost se pohybovala převážně v rámci stávajícího statu quo a repertoár jednání se omezoval především na produkci expertního vědění, připomínkování zákonů, lobbování, vzdělávání veřejnosti a účasti ve správních řízeních. Změna stavebního zákona, která omezuje účast veřejnosti, tak znamená, že „stávající platná legislativa“, na kterou se odvolává Vozník, možnosti umírněného jednání údržbářů opět zužuje ve prospěch developerů, betonářů, těžařů a akumulátorů kapitálu.
Vynalézat lepší svět
Možná je načase vykročit za „stávající platnou legislativu“, přestat být údržbáři systému, který je už i z perspektivy našeho života a života našich dětí environmentálně a sociálně neudržitelný, a chopit se role vynálezců jiných možných světů. Proč vynálezců? Na klimatické změny a s nimi spojené problémy neexistují jednoduchá řešení. Nestačí jen začít (a zpravidla i skončit) u sebe, u individualistických kroků: u recyklace, etického nakupování a omezování spotřeby. Znamená to řešit systémové příčiny tady a teď. Znamená to začít si klást otázky ohledně moci, institucí a výroby. Vynalézat jiný možný a lepší svět.
Pokud chceme environmentální hnutí, které bude hnutím v tom pravém slova smyslu, tedy aktivitou mnoha lidí vycházející zdola, je třeba se smířit s tím, že to bude hnutí rozmanité a že bude používat různé způsoby jednání. Že to bude hnutí v jistém slova smyslu i nepředvídatelné. Sociální hnutí nemůže být pod kontrolou několika nevládních organizací, nemůžou ho řídit a kontrolovat „experti na dobro“. Klimakemp mnoha lidem rozšířil politickou představivost, proměnil a obohatil jejich sociální vztahy a změnil i jejich vlastní subjektivitu. Jistě, lze to smést ze stolu s tím, že to byl jen takový zážitkový tábor pro aktivisty. Možná. Ale možná to byla politická událost, která začala psát jiný příběh (nejen) environmentálního hnutí. Uvidíme. Budoucnost je v každém případě otevřená.
Autor působí na katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.