Foto Kristina Servant, Wikimedia Commons, Creative Commons, CC BY 2.0
V roce 2001 jsem jako čerstvý absolvent začal učit angličtinu na střední odborné škole. Bylo mi nějakých dvacet šest a věkově jsem měl ke svým studentům blíže než k ostatním učitelům, se kterými jsem seděl ve sborovně. Práce mě moc nebavila, nejlepší na ní byl právě kontakt s mladými lidmi. Bavili jsme se samozřejmě hodně o hudbě. Já jsem jim zkoušel vnutit své oblíbence jako LCD Soundsystem, Cannibal Ox nebo Basement Jaxx, ale moc jim to neříkalo. A tak jsem chtěl, aby na oplátku pustili oni něco mně.
Dal jsem jim za domácí úkol, ať přeloží text své oblíbené písničky a další hodinu jsem se divil, když mi dvě třetiny třídy přinesly překlad textu od stejné kapely – Linkin Park. Věděl jsem, kdo jsou zač, ale vůbec jsem ten poprask kolem nich nechápal. Láskou k fúzování metalu s hip hopem jsem si prošel v polovině devadesátých let, kdy Sepultura vydala Roots. Následovníci jako Deftones a Korn mě ale vůbec nebavili a žánr jsem rychle přestal sledovat.
Co když už jsou všechny naše války prohrané a nám nezbývá než se nenávidět za to, kým jsme se stali. Nakonec koho jiného vinit než sebe samé?
Na začátku tisíciletí se tomu začalo říkat nu metal a tenhle sound byl najednou všude. Pro začátek jsem nenáviděl to slovo. Starý metalista ve mně, který vyrostl na Slayer, Pestilence a Napalm Death, se pohoršoval, jak si vůbec někdo může dovolit popisovat něco jako „nový metal“, když ten starý rozhodně ještě nikam neodchází. Navíc mě iritoval špatný bělošský rap a primitivní groove.
Písničky Linkin Park jsem si se studenty poslechl, opravil jsem jim chyby v překladech a dál nechápal, co na tom vidí. Předstíral jsem, že mě to baví, ale prohlédli mě a byli trochu naštvaní. Asi jako já, když oni nechápali genialitu The Strokes. O rok později jsem přestoupil na jinou střední školu a podobný experiment jsem už nikdy nezkusil.
(Ne)provinilé potěšení
Když minulý týden spáchal zpěvák Chester Bennington sebevraždu, pár lidí se mě na Linkin Park ptalo. Nabídku napsat nekrolog jsem rezolutně odmítl. A neodpustil jsem si ironickou poznámku, že článek by se stejně nejspíš jmenoval „Pro zločiny nu metalu proti lidskosti není omluva“. „Linkin Park – nejhorší kapela všech dob,“ napsal jsem následně na Twitteru.
Ve dnech po Benningtonově smrti jsem pak četl desítky vzpomínek a nekrologů na různých webech. Ty texty měly něco společného – byly psány z velmi osobní perspektivy. Zpěvák v nich byl popisován jako mluvčí náctiletého vzteku, jako někdo, kdo svými depresivními texty vyřval naštvanost celé generace. V podobném duchu se nesly posty mých mladších kamarádů na Facebooku, někdo se ke kapele přiznal jako ke guilty pleasure, jiní se bez přívlastku „guilty“ obešli. Linkin Park nebyla nejlepší kapela, ale pro spoustu lidí nejspíše hodně znamenala.
Statistiky neklamou. Debut Hybrid Theory byl v roce 2001 nejprodávanější album roku. V roce, kdy svoje nejúspěšnější desky vydaly skupiny Destiny’s Child nebo Nickelback. S třiceti miliony kusů je to pořád nejprodávanější debut našeho tisíciletí. Je to dnes nepředstavitelné číslo, o to pozoruhodnější, že já i moji studenti jsme si už Hybrid Theory stáhli z Napsteru nebo LimeWire nebo z jedné z dalších P2P služeb, jež tehdy začaly výrazně ohrožovat hudební průmysl. Debut Linkin Park je poslední album s takhle masivním prodejním výsledkem, po něm se průmysl na dekádu ponořil do hluboké recese.
O tom všem by se dalo psát, nekrology mých kolegů se ale vesměs točily kolem jejich vlastního a velmi blízkého vztahu ke kapele a její hudbě. Když jsem tři dny po Benningtonově smrti jeden takový text editoval, pustil jsem si k němu největší hit Linkin Park In The End z YouTube. Překvapilo mě, že si z písničky pamatuju každou vteřinu. Každý háček, poryv Benningtova hlasu, každý scratching. „Snažil jsem se tak moc a dostal jsem se tak daleko, ale nakonec, je to úplně jedno. Musím padnout a ztratit všechno, ale nakonec je to úplně jedno,“ řve v refrénu.
Linkin Park na fotkách vypadali jako parta nerdů, která se potkala v kroužku programování na základní škole. Texty navíc prozrazovaly, že Bennington byl bolestínský typ, který se bral trochu moc vážně. Vlastně jsem se mu tehdy trochu smál a myslel jsem si, že všechen jeho světabol je jen na efekt. Ta rozervanost ho jednou přejde, říkal jsem si. Když si o šestnáct let později vzal život, došlo mi, že ty věci myslel vážně.
Zloba je dar
Jsem skoro stejně starý, jako byl Chester Bennington. V roce 2001 byl pro mě někým, kým jsem se nikdy nechtěl stát: sebemrskačským ufňukánkem. Proto mě Linkin Park štvali – vzali můj milovaný hip hop a jeho naštvanost obrátili proti sobě. Přestali nenávidět společnost, status quo, establishment – všechny ty věci, které bylo správné nenávidět, když jsem byl teenager já – a začali nenávidět sami sebe. Tehdy jsem to považoval za vrchol reakcionářství. „Zloba je dar,“ říkal Zach De La Rocha z Rage Against The Machine, kteří patřili ke klíčovým inspirátorům numetalového soundu. A kapely jako Linkin Park tu zlobu vzaly a použily ji tím nejhorším možným způsobem.
Když teď poslouchám Hybrid Theory, rozumí moje čtyřicetileté já tomu Benningtonovu pětadvacetiletému já mnohem víc. Co když má nakonec pravdu? Co když už jsou všechny naše války prohrané a nám nezbývá než se nenávidět za to, kým jsme se stali. Nakonec koho jiného vinit než sebe samé?
Bennington měl ke své naštvanosti důvody: v mládí byl sexuálně zneužívaný, rodiče se mu rozvedli, na škole ho šikanovali – ničím takovým jsem si nikdy projít nemusel. V dospělosti se pak potýkal s alkoholem, drogami, depresemi, k nimž možná trochu přispěl i stín jejich megaúspěšného debutu, který nikdy nepřekonali.
Ne že by se o to dost nesnažil – aktuální deska One More Light zní jako možná až příliš okatý pokus, jak to ještě jednou zkusit v žebříčcích. Je to jejich zdaleka nejpopovější deska a zní na ní spíš jako Coldplay, kteří opatrně a neumětelsky koketují s EDM. Deska debutovala v Americe v květnu na čísle jedna, ale spousta fanoušků kapely ji otevřeně nenávidí a prohlašují, že se kapela zaprodala. Jenže jak se asi mohla zaprodat nejprodávanější rocková kapela posledních patnácti let?
Rock jako kanárek v dole
Bennington spáchal sebevraždu přesně v den dvaapadesátých narozenin svého blízkého přítele Chrise Cornella. Frontman Soundgarden se zabil v květnu a on mu tehdy zpíval na pohřbu Cohenovo Hallelujah. Nebyla to ale jediná devadesátková ikona, k níž měl Bennington úzký vztah. Jeden čas zpíval v Stone Temple Pilots – na postu Scotta Weilanda, který se předávkoval v prosinci 2015.
Odkaz devadesátkového grunge byl u Linkin Park cítit víc než klasické metalové subžánry. Nešlo ani tak o zvuk nebo riffy, jako spíš o temnou náladu a obnažené emoce v textech. Numetalové kapely vzaly ponurá témata seattleských věrozvěstů, jako byli Pearl Jam nebo Nirvana, a posunuly je ještě o něco dál k beznaději. Podle textů Linkin Park byl život nekonečná temnota bez konce.
Byla to ale jiná temnota než třeba v klasickém black metalu. Temný a beznadějný nebyl svět, ale oči, které se na něj dívají. A přiznání téhle optiky bylo vlastně revolučním krokem. Jestli do té doby dominovali rocku testosteronem napěchovaní bozi plní sebevědomí, v čele Linkin Park – největší rockové kapely začátku tisíciletí – stál najednou obyčejný kluk se svojí temnou minulostí a pochybnostmi. Přes všechnu slávu a peníze měl ke svým posluchačům – jako byli třeba moji studenti na střední – blíž než kdokoli jiný na světě. Ukázal jim, že si lze svoje slabosti přiznat.
Nemůžu se zbavit dojmu, že rockové hvězdy jsou víc produktem touhy svých posluchačů v konkrétní historickou epochu než své vlastní „vůli k moci“. Doba si vyrábí své mluvčí, a ne naopak. A Linkin Park přišli přesně ve chvíli, kdy uzrál čas, aby se do čela generace postavil někdo, kdo byl ochotný zbavit maskulinitu její tvrdé slupky a ukázat bolest života v plné nahotě.
Chester Bennington spáchal sebevraždu zrovna v době, kdy se vedou rozsáhlé debaty o psychických nemocech způsobených současným nastavením společnosti. Zpěvák Linkin Park byl jedním z těch, kdo o svých problémech otevřeně mluvili („Moje mysl je jako sousedství, kde nikdo nechce bydlet,“ říká v posledním rozhovoru před sebevraždou), ani to ale otce šesti dětí nezachránilo.
„Série sebevražd rockových hrdinů,“ píšou média v souvislosti s Cornellem a Benningtonem a varují před tím, aby je fanoušci nezačali napodobovat. Možná že se ale jen ukazuje, že hudba je zase jednou o krok před zbytkem společnosti a funguje jako kanárek, kterého s sebou nosí horníci do šachty a on jim dopředu signalizuje kritickou míru plynu, jež by je mohl všechny zabít. Bude lepší jí naslouchat.
Autor je hudební publicista.