Sotva jsme měli od roku 1989 parlamentní volby se sázkami napohled tak hraničními a s výsledkem tak nejistým, jakými budou volby do Poslanecké sněmovny 20. a 21. října. Průzkumy kladou otázku nad silou, smyslem a povahou politických subjektů, včetně těch největších, tradičních i netradičních, jako jsou ČSSD či ANO. Aspoň je jisté, že KDU-ČSL potvrdí svůj comeback z roku 2013 a nezmizí v mimoparlamentních vodách, když 18. července zrušila koalici se Starosty a nezávislými (STAN), na kterou ještě pár dní předtím předseda Pavel Bělobrádek přísahal. Inu, Písmo praví: „Nepřísahejte!“
Po stopách diktátora
Stejně vznikne povolební plichta s předlouhým vyjednáváním o beztak nestabilní vládě s vachrlatou oporou ve Sněmovně. Přirozené spojence na pravolevé ose totiž rozděluje nutnost umístit se ještě na ose elita–lid, „demokratický“ elitářský establishment – oligarchická či fašizoidní „revolta“ proti němu. A také je tu pořád – k radosti apokalyptických ideologů – staré dobré klání mezi osvíceným Západem a mrazivým Východem, i když mráz teď přichází i z Bílého domu a „komunistická“ Čína oprašuje Hedvábnou stezku k všeobecné radosti evropských kapitalistů (málokdo si všiml, že Trump na cestě do Paříže na svátek dobytí Bastily navštívil Polsko a s tamní vládnoucí garniturou nenápadně křísil takzvané „mezimoří“ diktátora Piłsudského z dvacátých let – tedy blok středovýchodních států proti Rusku i Německu, zahrnující zhruba dnešní Visegrádskou čtyřku a Pobaltí). Vratkost domácí i globální politické situace a zmatek v hlavách občanské společnosti na podzim u nás ještě prohloubí skutečnost, že po volbách nutně dojde k posílení ústavní role prezidenta republiky Miloše Zemana. Ten ji bude chtít využít ke kampani, která mu zajistí Pražský hrad na další pětiletku. Nikdo neví, na koho pošle drony. Charakter příštího jara 2018 v další magické osmičce našich dějin je ve hvězdách.
I v těch nejpoklidnějších časech musí mít volič pocit, že volby mají velké téma, za něž by v krizových situacích třeba i zemřel. Toto téma zde není a do podzimu se z obláčku na nás nesnese.
Už nikdo si – snad kromě Lubomíra Zaorálka – nedělá iluze, že se lid o prázdninách pohrouží do četby stranických programů nebo do lustrování osob na kandidátkách, jejichž seznamy mají naše partaje 15. srpna uzavřít. V době prohlubující se funkční negramotnosti – neschopnosti porozumět psanému textu – se čeká už jenom na billboardy, televizní šoty, audiovizuální vjemy typu her Julia Šumana a na různé druhy trestněprávních soudniček. Čeká se na soutěž rétorů, kteří – pokud možno zcela bezobsažně a s absencí jakékoli logiky – „utřou“ přímo na kameru své úhlavní nepřátele (a příští spojence). Zda se tak stane vymazlenou urážkou na cti či jen mokrým hadrem na podlahu, je dokonale lhostejné.
Šachovnice pro kašpary
Kaleidoskop tahů jednotlivých stran je fascinující, spíše však v onom starolatinském smyslu, kdy amulet zvaný fascinum představoval pohlavní úd. Lidovci se teď v této frašce na chvíli ujali vedení, když potopili svůj koaliční tandem se STAN Petra Gazdíka. Pilovali ho dlouho, měli ho přesně promyšlený, a to i geostrategicky: Starostové se opírali o české obce, kde jsou více zakořeněni, KDU-ČSL jistila pozice Moravou a stranické průzkumy hlásily synergický efekt až patnáctiprocentní. Naštěstí partajním hlavounům někdo prozradil, že lidé spíše věří oficiálním agenturám a ani na Moravě nejsou zvyklí házet hlasy rovnou do kanálu, byť by v něm zurčela geniální strategie. Plán, ze dne na den zmačkaný jako papírový kelímek po vypité limonádě a následný lidovecký obrat na čtyráku je dokladem nejistoty, improvizace a neprofesionality české politické scény.
Skutečným tahounem na šachovnici s figurkami kašpárků je ovšem nesporně ČSSD, která z pudu sebezáchovy – s preferencemi kolem deseti procent – rozvalila svůj řídící štáb na tři kusy. Šla na to tak, že bleskově odsunula předsedu Bohuslava Sobotku do role „pouhého“ premiéra, na potkání vypočítávajícího úspěchy své vlády. A za novou tvář označila svého starého, rétoricky nadaného harcovníka Lubomíra Zaorálka, jenž umí skvěle předstírat emoční exploze. Kdyby to nezabralo, v záloze číhá nový předseda strany Milan Chovanec, takticky odsunutý do skladiště vlasteneckých fanglí, protibruselských heců a ručních palných zbraní kategorie B. Lze s úspěchem pochybovat, že právě tohle zastavilo propad ČSSD, ba posunulo ji zpět ke květnovým preferencím, tedy až k závratným patnácti procentům podpory.
Voliči zřejmě – poučeni z minulosti opozičními smlouvami, tolerančními patenty a všeobecnou politickou promiskuitou – uvěřili údajné hrozbě, že scénu s dominantním miliardářem Andrejem Babišem ovládne pravice, která zboří dosavadní sociální legislativu a zabrání ještě sociálnějším zlatým vejcím, jež sociální demokraté slíbili naklást. Co na tom, že je to nepravděpodobné? Politici ODS, TOP 09 nebo lidovců, pro které je Babiš ďábel, by se spojením s ANO zcela zdiskreditovali a šéf Agrofertu sám by tím spáchal harakiri. Také proto Zaorálek odmítá vládnutí s ANO zcela vyloučit. ČSSD chce vládnout, chce být u toho a při tom nehodlá nahlížet na ples v opeře oknem z chodníku. Míní být tam uvnitř, kde se kalí moc. A možná tuší, že s kalouskovatou pravicí by nevyhnutelně vstoupila na ono pověstné smetiště dějin.
Rozvařený guláš
Mezitím si TOP 09 Miroslava Kalouska – další vážný kandidát na Českého lva za nejlepší frašku – otevřela v boji o voliče celé lapidárium maskotů, od knížete Karla Schwarzenberga, který je lidu čím dál blíže, přes „liberálně ekologického“ Martina Bursíka, jenž má asi vysát „městské liberály“ rudým Zeleným i drzým Pirátům, až po dokumentaristku Olgu Sommerovou vykazující politickou negramotnost („Umělecké dílo je vždycky chytřejší než jeho tvůrce,“ říkával Miloš Forman) a kandidáty Koruny české. Obrana demokracie proti oligarchům s pomocí monarchistů nemá chybu.
Největší zátěží sociálních demokratů je všudypřítomná dvojakost, kterou za sebou trousí na každém kroku – a nejen v onom antibabišovském tažení s vizí účasti na babišovské vládě. Péči o nízkopříjmové skupiny, koncept bohatým brát a chudým dávat, byl rychle v Lidovém domě doplněn ochranou malých a středních podnikatelů, jakož i zasloužených mezd do osmdesáti tisíc korun měsíčně. Zaorálek musel cupovat bývalého šéfodboráře, předsedu senátu a spolustraníka Milana Štěcha, který ekonomicky nefunkční či falešné podnikatele krutě, netakticky, leč alespoň zčásti právem poslal někam – do fabrik pracovat za mzdu. A do strany se ještě ke všemu hlasitě hrne Jiří Paroubek, jenž v sobě nese odlesky vyhroceného volebního zápasu roku 2006, v němž zazněl vcelku přijatelně požadavek spojit se „třeba i s Marťany“. Ale ČSSD nic vyhrocovat nechce. A mísí své stoprocentní proevropanství s lítým bojem proti evropským migračním kvótám a evropské zbrojní legislativě. Proti fenoménům sice nejspíš nedomyšleným, jenže musíme si uvědomit, že dříve byly z Evropy přijímány podobné a ještě horší úkazy bez odmlouvání. „Demokratická levice“ stála před nimi v pozoru. Kdo je vlastně u nás proevropský? Kalousek se svými zbrojaři, knížetem a monarchisty? ODS pálící proti Bruselu ze všech kusů, leč ve svém programu zastávající slovo od slova bruselskou neoliberální mantru, včetně rozpočtového Paktu stability? To je stejné, jako když ČSSD hlasuje za protikuřácký zákon a její lídr Lubomír Zaorálek pak se slzou v oku vzpomíná na své dávné intelektuální podněty ze „zahulené hospody“. Voliči klidně ochutnají předvolební guláš, ale ne takto rozvařený.
Levý patriarcha
Kde je tu jaká levice, emancipační tah na branku, který by byl alespoň radikálně reformistický? Když KSČM protestovala proti naší účasti na manévrech NATO v Pobaltí, odkud je do Moskvy asi tak daleko jako z Aše do Košic, Bohuslav Sobotka, stále ještě představitel strany, která má v programu „mír ve světě“, se svěřil novinářům, že si nepřipadal jako v českém parlamentu. Jinými slovy de facto řekl: naši komunisté nejsou naši poslanci, nýbrž vyslanci cizí moci, heroldi Moskvy, loutky Putinovy. Ne! Komunisté jen pragmaticky nadbíhají „táborovým“ stereotypům a nástěnkové nostalgii po zašlé minulosti. Tady a teď jsou však především podnikateli – mimo jiné – s poslaneckými mandáty liberální demokracie. Podnikateli s mandáty, které jim zaručují krupobití protestních hlasů, jejichž vrhači mají za to, že volí logicky, tedy radikálně, hrdě a provokativně. Komunisté ve skutečnosti malují školními vodovkami nevinný obraz kapitalismu s lidskou tváří, kapitalismu více danícího velké majetky, o chlup víc zestátněného, samosprávného a združstevněného, leč přesto v tržní džungli konkurenceschopného. V tomto kutání by jistě podpořili návrhy ČSSD, třeba čtyřicetitisícovou průměrnou mzdu (a šestnáctitisícovou minimální), a nebyli by proti patnáctiprocentní dani z majetku nad sto milionů. Jestliže je však KSČM pátou kolonou jedné orientální despocie, zapomeň, drahý voliči, i na ten sociální pokrok v mezích zákona. Ať to Sobotka řekne, než zmizí ze světel ramp!
Za těchto okolností levicové voliče zčásti přebírá Andrej Babiš, jenž umí marketing, má rád děti i zvířátka, dovede točit zmrzlinu a navrhuje důchod na úrovni sedmdesáti procent průměrné mzdy. Jeho aféry omílají strany a média, kterým coby pilířům systému lidé z principu nevěří. Ten systém nedávno bezděčně odhalil jeden obyčejný titulek v ekonomických novinách: „Nízká nezaměstnanost začíná škodit ekonomice.“ Zní to jako parafráze z Drdovy pohádky o čertech: systém není rád, když jsou lidi rádi. To se vám najednou začne zadrhávat, skřípe v něm písek, přestává se točit a přinášet zisky. A nutně potřebuje víc lidí na dlažbě (dnes je jich tam nejméně za dlouhých devatenáct let). Sociální demokraté k tomu nemají žádný komentář. Ani Babiš samozřejmě ne.
Babišovi neškodí nic. Voliči si nelámou hlavu, že miliardář ve svém předvolebním snáři („O čem sním, když náhodou spím“) namísto zvyšování minimální mzdy opakuje banální fráze o rekvalifikacích. Nevadí, že Babiš nechce NATO jako pakt obranný, nýbrž útočný. Je přece potřeba napadnout celý svět a udělat v něm pořádek. Nevadí Babišova utopická představa společnosti jako přediva rodinných firem, nevadí, že tenhle obraz kreslí majitel velké korporace. To, co levicového voliče přitahuje přímo magicky, je Babiš sám, patriarcha schopný a neúplatný („nemá to zapotřebí“). A hlavně vzdálené datum 2035, k němuž se upínají sny Babišovy předvolební knihy. Skoro dvacet let máme na realizaci snů. My všichni, kteří nevíme, jak se náš šéf zítra vyspí a co s námi bude. Tohle funguje.
Čekání na podstatné
Levostranný emancipační náboj Zelených s „rebelem“ Matějem Stropnickým v čele se ukazuje jako slepá patrona. Zelení mají smůlu, když tři čtvrtiny Čechů vnímají stav životního prostředí kladně, což je nejvíce od roku 2002, kdy tento ukazatel agentura CVVM sleduje. Nimrají se v komunální politice, zvláště pražské, což stále ještě zelený venkov nezajímá, ba odpuzuje. Cpou se všude, kde už je tematicky obsazeno planými sliby a utopiemi, do oblasti nájemního bydlení nebo starobních důchodů. A ovšem do likvidace daňových rájů, která se nějak nedaří ani velmocím. Zelení ve Sněmovně nebudou.
Levicoví jsou zcela jistě naši Piráti, kteří mají letos skutečnou šanci prolomit pětiprocentní sněmovní práh, pokud zaženou noční můru všech inovačních stran s nízkým průměrným věkem aktivistů: voličskou laxnost mladé digitální generace. Má to však dva velké háčky: Pirátská strana zaprvé neví, že je levicová; není si vůbec vědoma, že útokem na vydavatele a výrobce a jejich informační monopol útočí na kapitalisty vůbec a jejich monopol na produkční prostředky. Není si vědoma, že ochranu autorů a umělců před korporátním nadprávím měla by rozšířit na ochranu všech lidí, kteří žijí z práce „na panském“ za cinknutou cenu. A zadruhé je tu háček – spíše hák pro viselce za žebro – zcela zásadní: Pirátská strana levicovou být za žádnou cenu nechce. A při svém vrůstání do struktur je připravena dělat kompromisy s racionalitou systému, který opravdu není rád, když jsou lidi rádi.
A tak se matka všech voleb v říjnu 2017 podobá matce všech bitev Saddáma Husajna: hory se připravují k porodu, aby nakonec vyběhla malá myš. Nic podstatného nebude nahlodáno. I v těch nejpoklidnějších časech musí mít volič pocit, že volby mají velké téma, za něž by v krizových situacích třeba i zemřel. Toto téma zde není a do podzimu se z obláčku na nás nesnese. Zřejmě proto čtyři z deseti Čechů zůstanou o dvou volebních dnech doma. Lidé stále ještě ve značném množství mlčí. A potichu čekají.
Autor je politický komentátor.