Otázky skryté za hamburským dýmem


Nepokoje během hamburského summitu G20 dostávají i do českých médií téma násilného odporu. Jak s ním naložit?

„Levicoví teroristé ovládají město!“ „Celá německá policie je v Hamburku. Zaútočte na symboly kapitalismu ve Frankfurtu a Berlíně!“ Hashtag #nog20 na Twitteru v pátek večer okupovaly rozporuplné výkřiky nadšení a znechucení. Sociální sítě plnily obrázky rozbitých výloh a hořících aut i protiteroristických jednotek se samopaly vnikajících do domů v alternativní hamburské čtvrti Schanzen. Barikády v ulicích a diskuse o násilí na sociálních sítích vzplály takřka ve stejný moment.

Kdo si začal a kdo byl horší

Kdo jednal násilněji a kdo situaci ve skutečnosti eskaloval je oblíbeným tématem diskusních klání po každém střetu demonstrantů a policie. V Hamburku ovšem musíme hledat eskalaci situace dříve než první demonstrantka či těžkooděnec vkročili do ulic. Němečtí komentátoři zleva i zprava se shodují, že pořádat summit dvaceti nejmocnějších zemí světa v Hamburku proslaveném radikální a silnou scénou autonomní levice bylo buď naprostým selháním zdravého úsudku, nebo čirou provokační demonstrací síly. Pokud chtěli politici a vedení policie ukázat světu, že oni to prostě zvládnou, první dny protestů daly jasnou odpověď: Nezvládli a nezvládnou. Město v pátek večer nebylo pod kontrolou. Policisté kolabovali únavou a v evidentním chaosu se dokonce spekulovalo o nasazení armády.

Těžko si představit větší katastrofu, než že o budoucnosti planety budou rozhodovat jen představitelé nejmocnějších zemí světa bez ohledu na lidi, kterých se jejich rozhodnutí týkají.

Policie ale evidentně nezvládla už samotný začátek, když nevybíravě rozehnala čtvrteční nahlášenou demonstraci asi po padesáti metrech. I novináři středoproudých médií informovali, že s eskalací přišla policie a zároveň si stěžovali na to, že byli napadáni i reportéři. Policisté najížděli auty do lidí, jednou došlo dokonce k výstřelu z pistole a jak noc pokračovala, začaly se ve vzduchu objevovat obavy, aby nedošlo k úmrtí jako třeba při protestech v Ženevě a Janově.

Ve hře na to „kdo je horší“, ovšem můžeme vystoupit o úroveň výše a vzpomenout si na Bertolta Brechta, který řekl, že založit banku je horším zločinem, než ji vyloupit. Chorvatský filosof Srećko Horvat s Brechtem souhlasí a vidí to jasně: „Čím je násilí na ulicích ve srovnání s násilím představitelů G20?“ A upozorňuje na strukturální násilí, které se projevuje v obchodních dohodách mezi Trumpem a Saúdy a následném bombardováním Jemenu. Stejně tak můžeme ovšem upozornit na Erdoganovy autoritářské praktiky v Turecku nebo vyhošťování Afghánců z Německa.

Přestože jsou všechny tyto připomínky na místě, působí trochu vyhýbavě. Už z předškolních let víme, že hádky na téma „kdo si začal“ a „kdo byl horší“ nás většinou nedovedou k podstatě problému. Je legitimním způsobem protestu ničení věcí? Máme se bránit policejnímu násilí přiměřeným útokem kameny a skleněnou lahví? Může nás spektakulární obraz dýmu nad Hamburkem přiblížit lepšímu světu?

Fetišizace ne/násilí

Levicová sociální hnutí se od jistých dob často demonstrativně hlásí k nenásilí. Je to logická reakce na spojení moci a násilí, ke kterému ve dvacátém století s katastrofálními následky docházelo. Je to také často strategicky úspěšný postup, který protestujícím dodává morální legitimitu a lépe získává podporu veřejnosti. Někdy se ale také zdá, že je to jistý únik před otázkou moci jako takovou doprovázený s fetišizací nenásilí. V mnoha diskusích kolem strategie protestů se pak ukazuje, že ve skutečnosti ani tak nejde o to nikoho nezranit, ale neopustit pasivní roli předem vymezenou policií a zákony, aby se tak nemohla zavdat žádná příčina k pohoršení.

Takový přístup má ale několik zásadních slabin. Otázku moci a používání násilí úplně vytěsňuje ze svého horizontu a neptá se, jak v alternativní rovnostářštější a spravedlivější společnosti budeme zacházení s násilím regulovat a organizovat. Za druhé nepočítá s tím, že spravedlivá sebeobrana může přinášet úspěchy a usnadnit každodenní život těch, které policie tradičně spíše šikanuje, než aby je chránila (více o tématu v souvislosti s kampaní Good night, white pride). Nakonec můžeme sáhnout k jednomu z největších obhájců emancipačního násilí, Frantzi Fanonovi. Fanon, který zkoumá násilí v kontextu dekolonizačních bojů upozorňuje na jeho terapeutický aspekt. Násilí je čin, který člověka vysvobozuje z podřízené povahy vlastní osobnosti a přetváří pasivní oběť na aktivní subjekt svého života. Jak píše Ondřej Slačálek, násilí je vždy problematické a Fanona bychom tedy neměli brát doslovně. Skutečnost, že emancipační úsilí je také o konfliktu a o vlastní aktivitě, nejen o stavění sebe sama do role oběti, bychom však měli brát vážně.

Při diskusních střetech mezi zastánci nenásilných a násilnějších strategií se však často vyjevuje také fetišizace vlastních pozic z druhé strany. Ochota překročit hranice nenásilí se pak někdy vnímá jako lakmusový papírek radikality a ochoty vykročit od planých slov k činům. V tomto případě je na místě si připomenout, že násilí s sebou nenese jen morální, ale také strategické otazníky. Nejde jen o to, ptát se, zda je to v pořádku, ale také, zda je to k něčemu.

V minulých bojích o zachování hamburského squatu Rote Flora se rioty a ničení věcí mnohokrát prokázaly jako úspěšná strategie, která ovšem předpokládá silnou autonomní scénu a také sousedy a obyvatele města, kteří tuto strategii respektují. Události z páteční noci se budou pravděpodobně lépe hodnotit s delším odstupem a lepšími informacemi, už teď je ale jasné, že někteří příslušníci tzv. černého bloku určitou mez překročili. Kromě hořících aut a barikád totiž došlo také k rabování některých obchodů. Podle reakcí v některých důvěryhodných médiích je zdrojem velkého hněvu některých obyvatelů alternativní čtvrti Shanzen, kde sídlí také Rote Flora, také skutečnost, že černý blok rozséval zkázu právě zde. Jak napsal jeden uživatel na Twitteru, protestovat proti kapitalismu ničením Schanzenviertel je stejně smysluplné jako kálet do vlastního obýváku.

Noční bitvu o Schanzenviertel odsoudili i samotní autonomové ze squatu Rote Flora. Mluvčí Andreas Blechschmidt, který považuje v podstatě za legitimní odpovídat násilím na násilné poměry, odsoudil noční výtržnosti jako samoúčelné a postrádající politický obsah. Autonomové z Rote Flory prý dům v noci uzavřeli a věnovali se ošetřování raněných.

Aktivně a smysluplně

Budoucnost možná patří protestům, které se nebojí překračovat mantinely vymezené zákonem a policií, ale zároveň mají jasný a smysluplný cíl. Těch byla ostatně také většina i na protestech v Hamburku. Patřila mezi ně např. částečně úspěšná blokáda hamburského přístavu doprovázená heslem „zastavme logistiku kapitálu.“

Jak nalézt vhodnou strategii protestů, neupadnout do moralizování a přitom nevynechat morálku, neupadnout do oslavy násilí a přitom neglorifikovat vlastní bezmoc, jsou otevřené otázky, které si globální levicové hnutí bude muset za pochodu řešit. Ty, kteří tuto diskusi zpovzdálí sledují nezbývá než povzbudit, aby se nenechali vnitřními rozpory odradit a k hnutí se přidali. Těžko si totiž představit větší katastrofu, než že o budoucnosti planety budou podle starých a dávno diskreditovaných vzorců rozhodovat jen představitelé těch nejmocnějších zemí světa bez ohledu na lidi, kterých se jejich rozhodnutí týkají. Hnutí je koneckonců široké a pestré a není těžké si v něm najít své místo.

Autor je publicista.

A2LARM