Totální komunismus Petra Kamberského


Šéfkomentátor Lidových novin je pro zvýšení čtenosti a lajky ochoten udělat cokoli. A nevadí mu ani to, že si protiřečí.

Foto Václav Drozd

Málokdo z nás by asi věřil, že Petr Kamberský bude dva roky po odsouzení obědů zdarma coby komunistické reminiscence vyzývat české pracující ke stávkám a kritizovat odborového předáka Josefa Středulu za to, že je málo akční. Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová spolu s bývalou ministryní školství Kateřinou Valachovou navrhly zavést školní obědy zdarma, neboť existují rodiny s tak nízkými platy, že na ně nemají. Sociálnědemokratické ministryně samozřejmě ani nenapadlo jít k jádru věci a burcovat chudé rodiny k třídním bojům za zvýšení žebráckých mezd. Místo toho celý problém jen záplatovaly pomocí almužen. I to se však Kamberskému zdálo příliš a jejich návrh označil za návrat ke komunismu, který prý neprosadila ani KSČ.

V létě 2017 ten samý Kamberský rozumuje, že „nízká míra nezaměstnanosti v kombinaci s nízkými mzdami v naší ‚nejprůmyslovější zemi Evropy‘ především obviňuje z naprosté neschopnosti české odbory“. Za nízké mzdy tedy nemůžou „objektivní“ ekonomické faktory jako malá výkonnost české ekonomiky (pokud národní ekonomika ještě existuje) nebo silná konkurence na trhu práce mezi uchazeči o zaměstnání. Nemohou za to nejspíš ani polistopadové vlády, které nejprve privatizovaly české firmy a pak přihlížely jejich rozprodeji, aby nakonec z českého průmyslu nechaly udělat nesamostatnou montovnu pro Německo.

Sprosté slovo stávka

Kdo z nás pamatuje denní tisk dávných devadesátek, jistě zavzpomíná na jména Jan Macháček, Martin Komárek, Karel Steigerwald a další. Tito komentátoři mobilizovali na stránkách Respektu, Mladé fronty Dnes a Lidových novin po celou polistopadovou éru proti komunismu a všemu zavánějícímu levicí a sociálnem. Stávka pro ně znamenala třídní boj a třídní boj je totéž co rasová válka, protože komunismus je roven nacismu. Pokud si někdo přece dovolil domáhat se svého práva na stávku, byl okamžitě okřikován a označen jako stoupenec starých, nedemokratických pořádků. Tak nějak tito hlídací psi střežili demokracii a lidská práva.

Odborářskou labutí písní byla generální stávka z listopadu 1989, pak přišla náhlá demontáž základních organizací všude možně, až zbyla jen ohlodaná kostra veřejného sektoru a velkých koncernů. Byl tu zájem vyřadit odbory jako rozhodující sílu ze hry, protože stály v cestě neviditelné ruce vznikajícího trhu. Václav Klaus sliboval západoněmecké mzdy do roku 2000, současně ale nechal zlikvidovat nástroje, jak jich dosáhnout: silné odbory. Čeští neoliberální ekonomové Klaus a Vladimír Dlouhý, odkojeni „marxleninskými“ katedrami, jen přeložili víru ekonomického determinismu ze stalinských pouček do matematických vzorců růstu. Blahobyt měl přijít automaticky, stačilo všechno zprivatizovat a nechat běžet.

Tržní fundamentalismus už dávno zavrhli i mainstreamoví ekonomové kalibru Josepha Stiglitze, a tak si mediální divize Agrofertu musí najít novou ideologii. Imperativ prodejnosti však zůstává, a tak Kamberský neváhá v zoufalé snaze o pozornost zhanobit tu obědy zdarma, tu odbory za nedostatečnou angažovanost v třídním boji. Je to skok o 180 stupňů, ale v první řadě to svědčí o Kamberského ochotě napsat pro lajky cokoli a o schopnosti oligarchických médií absorbovat jakoukoli společenskou kritiku.

Autor je historik.

 

A2LARM