Jen částečně ve stínu vraždy aktivistky v Charlottesville zůstala debata o násilí protifašistického hnutí. Nejprve se ho účelově chytil Donald Trump, aby se pokusil dát morální rovnítko mezi obě strany a vnutit Americe to, co je v Česku a některých dalších zemích bráno jako samozřejmost – tedy že mezi fašisty a jejich odpůrci prakticky není rozdíl. Posléze ale našli militantní antifašisté velkého kritika tam, kde jej patrně nečekali, v Trumpově dokonalém protipólu. Za „velký dárek pro pravici, včetně militantní pravice“ označil totiž militantní antifašisty osmaosmdesátiletý veterán americké levice, významný lingvista, společenský kritik a aktivista sympatizující s anarchismem, Noam Chomsky.
Co je vlastně Antifa?
Chomsky označil Antifu za „nepatrný okraj“ levice. Antifa podle Chomského dělá „špatné věci už v principu – jako blokování projevů“. Chomsky toto hnutí označil za „sebedestruktivní“ a zdůraznil: „Pokud se konfrontace přesune do arény násilí, zvítězí ten nejtvrdší a nejbrutálnější – a víme, kdo to je.“ Důraz na násilí znamená podle něj „ztrátu příležitostí pro osvětu, sebeorganizaci a seriózní a konstruktivní aktivismus.“
Anonym v jedné diskusi shrnul zklamání mnohých sympatizantů Antify i Chomského: „Věřili byste, že žijeme ve světě, kde se v tématu Antifa ocitne Mitt Romney nalevo od Chomského?“
Svou kritiku Chomsky formuloval v době, kdy je militantní antifašismus horkým tématem americké debaty. Antifa zde přitom není, na rozdíl od řady jiných zemí, zejména Německa, ale také třeba Česka, jasně vymezenou organizací. Tou byla Anti-Racist Action, která se ale roku 2013 rozpustila. To, co se označuje za Antifu, je spíš než organizace volná síť skupin. To ale spíš napomáhá tomu, aby se stala tajemným démonem, na kterého lze navěsit leccos. A tak zatímco více než sto tisíc Američanů podepsalo během posledního měsíce petici, která požaduje zařazení Antify na seznam teroristických organizací, často se pod tímto jménem šíří trolling a provokace, jež ve skutečnosti pocházejí z krajní pravice. Antifa se stala zastřešujícím pojmem pro „násilí na levici“, které pravice potřebovala jako ekvivalent násilí na pravici. To se, ztělesněno zejména Trumpem, jevilo jako zvlášť silná nestoudnost poté, co si násilí zprava vyžádalo smrt antifašistky, a také poté, co i řada nenásilných demonstrantů vnímala násilí antifašistů jako svou ochranu před násilím krajní pravice.
Není tedy divu, že Chomského výroky vyvolaly řadu reakcí. Z ohlasů některých konzervativců se skoro zdálo, že „dárek pro pravici“ byla hlavně Chomského slova. Anonym v jedné diskusi shrnul zklamání mnohých sympatizantů Antify i Chomského: „Věřili byste, že žijeme ve světě, kde se v tématu Antifa ocitne Mitt Romney nalevo od Chomského?“ Eleanor Penny dodala: „Chomsky bere boj proti fašismu jako souboj v morální čistotě, který lze vyhrát, pokud levice zůstane respektující a slušná. Fašisty ale takové soupeření vůbec nezajímá. Nestarají se o respektování svobody projevu nebo práva na férový proces, otevřeně vyhlásili svůj záměr vraždit barevné (a jiné nežádoucí) a tohoto cíle se budou snažit dosáhnout všemi potřebnými prostředky. V tomto kontextu je fyzický odpor povinností a činem sebeobrany, a ne ošklivým dokladem morálního úpadku levice.“ Sami antifašisté napsali s Chomského názory rozsáhlou a vyargumentovanou polemiku.
Bránit práva neonacistů?
Stoupenci radikálního antifašismu by ale neměli být Chomského postoji překvapeni. Spor není jen taktický a má hlubší kořeny. I když je Noam Chomsky nesmlouvavým kritikem americké společnosti a představuje v ní velmi excentrickou pozici, v řadě ohledů navazuje na americkou tradici, včetně důrazu na svobodu slova. Velká část současné americké levice vyjadřuje svůj vztah ke krajní pravici heslem „no platform“ – žádný prostor, žádnou tribunu pro ty, kteří popírají lidská práva (a mnozí nejen na americké pravici si začínají stěžovat, že definice lidí, jimž má být upřen prostor, začíná být nebezpečně široká). Chomsky naopak v minulosti bránil právo stoupenců krajní pravice na veřejné vyjádření názoru, což se nejvýrazněji projevilo při tzv. Faurissonově aféře na konci sedmdesátých let minulého století. Chomsky se tehdy zastal literárního vědce a popírače holocaustu Roberta Faurissona – podpisem pod petici a esejem, který posléze vyšel jako předmluva Faurissonovy popíračské knihy.
Chomsky v tehdejším textu mimo jiné napsal: „i kdyby Faurisson byl zuřivým antisemitou a fanatickým stoupencem nacistů… nic by to neměnilo na legitimitě obrany jeho občanských práv. Ba naopak, bylo by ještě naléhavější je hájit, protože léta, ne-li století je truismem, že nejdůrazněji je třeba bránit právo na svobodné vyjádření právě u odporných myšlenek; je snadné bránit svobodné vyjadřování pro ty, kdo žádnou takovou obranu nepotřebují.“ Chomsky svým angažmá ztratil mezi velkou částí francouzské intelektuální scény respekt. Kritik americké zahraniční politiky sám naplnil stereotyp Američana, který vstupuje do diskusí, o nichž ví jen málo, a kontextů, v nichž se nenamáhá vyznat, vyzbrojen pouze neotřesitelnou vírou v univerzální platnost principů americké ústavy.
Z dnešního hlediska je pozoruhodné, že Chomského trvání na absolutní svobodě slova je v příkrém rozporu s postoji nejen militantních antifašistů, ale také celé řady evropských a často i amerických liberálů, kteří mají za to, že stoupenci rasismu a sexismu nemají dostávat prostor. Chomsky z vlastní zkušenosti a zkušenosti svých přátel nicméně ví, jak snadno se v kategorii „nepřijatelných názorů“ mohou ocitnout i takové, které nemají s rasismem a sexismem nic společného. Nedávno koneckonců jedna skupina německé Antify protestovala proti pozvání Normana Finkelsteina, Chomského přítele a levicového kritika izraelské politiky, na akademický Max Planck Institut. Přidala se tak k rozsáhlé snaze především proizraelské pravice tohoto nepohodlného pamfletistu ostrakizovat.
Otevřená debata
Chomsky zdůrazňuje, že to, co Antifa dělá, je špatné „v principu“ tam, kde se snaží bránit promluvám. Těžko brát jeho slova na lehkou váhu: v zápalu boje proti fašismu a sexismu se totiž cit pro význam různých práv ztrácí. Omezování práv těm nesympatickým může velmi snadno vést k omezení práv všech. To se může Antifa naučit od Chomského, právě tak jako to, že oslavování násilí může snadno vést k jeho eskalaci.
Ocitáme se koneckonců v době, kdy patrně můžeme za rasistickou a sexistickou označit velkou část, ne-li většinu populace západních společností. Proti rasismu a sexismu musíme jistě bojovat, ale kam přesně nás přivede, pokud budeme pokládat za dogma, klidně vynutitelné násilím, snahu nedovolit této velké části populace říkat její názory?
Jenže lecčemus naučit by se mohl i Chomsky od stoupenců Antify, ať už to znamená cokoli. Pravda těžko může mít podobu pouhé aplikace obecného principu, je vždycky konkrétní – a vztahová. Vidět v popíračích holocaustu pouhé ztělesnění obecných principů (obrany svobody slova) je trochu krátkozraké. Právě tak krátkozraké jako nevidět, jak intimně je na krajní pravici hlásání nenávisti spojené s násilím a že tváří v tvář ozbrojeným a vraždícím bojůvkám může být nenásilná občanská neposlušnost naprosto neadekvátní strategií.
Autor je politolog a novinář.