Přednáším informatiku na Stanfordu, učím čtyři různé programovací jazyky včetně assembly a byla jsem součástí startupu s jednociferným počtem zaměstnanců. Ano, vážně jsem žena, co pracuje v technologickém oboru.
Nespočet mužů, které jsem znala, učila nebo jsem pro ně pracovala, by byli klidně mohli napsat dnes už nechvalně známý „manifest“ Googlu. Případně by s ním do určité míry souhlasili. Vzhledem k tomu bych ráda přistoupila k problematice tohoto dokumentu – a těchto mužů – s trochou laskavosti a přece jen zkusila vysvětlit, proč memorandum vyvolalo takové pohoršení.
Manifest na první pohled nepůsobí (na rozdíl od toho, co se nám snaží namluvit některé komentáře) jako nepříčetný blábol. Fakt, že je napsán střízlivým, kvaziprofesionálním jazykem, ale jen přispívá k jeho svůdnosti a nebezpečnosti. Značná část jeho obhájců budí dojem, jako by byli upřímně zmateni tím, že dokument, který se prezentuje tak logicky a rozumně, vyvolal tak hlasitý odpor. (Samozřejmě existuje i skupina, pro kterou je tento rozpor jen potvrzením pohrdavého obvinění žen z vyšší emocionality a slabšího kvantitativního myšlení.)
Hned na začátku dokument vyjmenovává příklady „zaujatosti“ lidí na „levici“ („soucit se slabými“) a „pravici“ („respekt k silným/k autoritě“). A s obavami ohledně politického zaměření Googlu, v dokumentu takto vyjádřenými, se samozřejmě dá velmi snadno ztotožnit („odcizit se konzervativcům je zároveň neinkluzivní a špatné pro byznys“). Značná část zdrojů, které manifest cituje, je dokonce zakotvená ve skutečném, recenzovaném výzkumu, i když se autorovy závěry s výsledky výzkumů často rozcházejí mimo jiné kvůli ignorování sociologických faktorů.
Pokud muži pracující v IT skutečně poslouchají zkušenosti žen pracujících v IT, snad by mohli pochopit, že vydání tohoto manifestu se rovná odhození sirky do vyschlých křovin v sezóně požárů.
Autor memoranda James Damore dokonce uvádí onen nyní notoricky známý seznam biologicky odůvodněných „osobnostních rozdílů“ větou „Tyto rozdíly na populační úrovni nelze aplikovat na jednotlivce“. Jenže vzápětí pokračuje: „Ženy obecně… se ve srovnání s muži zajímají spíše o lidi než o věci“, což prý může „částečně vysvětlit, proč ženy typicky preferují práci v sociální nebo umělecké sféře“. Dále prohlašuje, že ženská extraverze se projevuje jako „družnost spíše než asertivita“, což podle něj vysvětluje, proč je pro ženy obtížnější „říkat si o zvednutí platu, zjednávat si pozornost a vést“.
A proč podle manifestu ženy vykazují větší míru nervozity při práci v Googlu? Způsobuje to větší míra „neurotičnosti“ daná jejich pohlavím. Stres způsobený pozicí menšiny v často nepřátelském prostředí se ani nezmiňuje.
„Je potřeba si uvědomit, že tyto rozdíly se týkají průměrů,“ uklidňuje manifest, „a mezi skupinami žen a mužů zde existuje překryv.“ Apel na chladnou racionalitu a ostentativní rozumnost slohu zde opět poskytují výmluvu obhájcům dokumentu, kteří v online diskuzích zuřivě brání svůj názor tvrzením, že ženy pracující v Googlu nejsou „průměr“, takže není důvod se cítit dotčeně, když manifest vyjmenovává myriády defektů „průměrné“ ženy.
Takže proč tedy všechen ten povyk? Pár důvodů mne napadá:
1) Únava
Je potřeba si uvědomit, že každá žena pokoušející se prorazit v informačních technologiích je vystavena nekonečnému proudu skepticismu a neustálému zpochybňování legitimity své přítomnosti. Je to naprosto vyčerpávající; sama bych mohla jen příklady z mého vlastního života naplnit celou knihu – a manifest je jen dalším z nich. Poté, co mi jeden člověk na Twitteru napsal, že je iracionální, když se jediná žena pohoršuje nad diskuzí o vlastnostech žen „v průměru“, odepsala jsem mu: „Učím na Stanfordu statistiku a pravděpodobnostní funkce. Rozumím té části o průměru.“
I teach probability and statistics at Stanford. I understood the part about averages.
— Cynthia Lee (@cynthiablee) August 8, 2017
Tenhle tweet v jedné větě zachycuje celý život ženy pracující v oboru informačních technologií. (V následné debatě jeden z twitteristů prohlásil, že mimo svůj životopis jsem stále ještě neprokázala, že jsem kvalifikovaná se k tomu vyjadřovat.)
Být ženou v informačních technologiích znamená zažívat vzrušení z podílení se na jedné z nejvlivnějších a nejvíce transformujících revolucí, které kdy lidstvo zažilo; znamená to zažívat krystalicky čisté uspokojení při nalezení elegantního řešení algoritmického problému; znamená to chtít z čiré frustrace nad softwarovou chybou vyhodit monitor z okna, a zatančit si radostí, když ji konečně vyřeším. Ale taky to znamená neustále čelit skepticismu, jestli tohle všechno dělám dost autenticky na to, abych tam skutečně patřila. Vždycky je co prokazovat.
Pokud muži pracující v IT skutečně poslouchají zkušenosti žen pracujících v IT, snad by mohli pochopit, že vydání tohoto manifestu se rovná odhození sirky do vyschlých křovin v sezóně požárů.
2) Odpor žen vůči strategii „rozděl a panuj“
Trik s rozlišováním „průměrné ženy“ a skutečných, živých žen, které musely pracovat po boku jeho autora, uchlácholil jen málo žen – a nijak neuklidnil ani mne. Autor manifestu totiž přeceňuje míru, ve které jsou ženy ochotny se postavit proti svému vlastnímu rodu.
Mohu-li mluvit za sebe, je mi úplně jedno, jak přesvědčivě mi chlap šeptá do ouška, že nejsem jako většina žen, když toto šeptání zároveň doprovází na onu většinu žen zaměřená misogynie. Jsem žena. Nepřestávám jí být, když zrovna sedím u počítače a pracuji. V žádném případě se nebudu cítit dobře jako jedinec v prostředí, kde jsou další příslušníci mých demografických skupin (nebo jakýchkoli demografických skupin) neustále vystavování nedůvěře a ponižující blahosklonnosti.
3) Autor cituje vědecké příspěvky hovořící o „průměrech“. Google ale není průměrný
Nazvala jsem neustálé zmínky manifestu o „průměrných“ ženách trikem z dobrého důvodu. Autor je sice do citátů vědeckých zdrojů pečlivě zahrnuje, ale skutečnost je jiná: opatření, která manifest navrhuje, postrádají jakoukoli matematickou souvislost s těmito průměry. Slouží jen k tomu, aby podpořily konkrétní program Googlu, který má na papíře vést k vytvoření férového a akceptujícího pracovního prostředí.
(Samozřejmě nemohu posuzovat motivy, které autora vedly k aplikaci této rétorické strategie – může se jednat jak o cynický úmysl, tak prostě o extrémní naivitu.)
Výběr citovaných vědeckých zpráv není náhodný a není určen k tomu, aby informoval čtenáře. Manifest postupně buduje argumenty pro ukončení konkrétních, skutečných programů, které se týkají konkrétních, skutečných lidí. Pokud dojde k přijetí jeho návrhů, nepromítne se to na zrušení stipendia pro nějaký „průměr“, ale pro skutečnou žijící ženu. Půjde o zaměstnankyni Googlu, která nedostane příležitost se účastnit Konference Grace Hooperové, jež poskytuje mnoha ženám jejich první zkušenosti s prací v takovém technologickém prostředí, kde ženy tvoří většinu.
Pokud populační průměry (jak tvrdí obhájci manifestu) skutečně nijak nevypovídají o individuálních zaměstnankyních Googlu, které jsou všechny výjimečnými případy, proč se manifest vůbec zabývá Googlem? Co mají průměry společného s firmou, která zaměstnává méně než jedno procento uchazečů? Neměli bychom ve jménu racionálního empirismu a kvantitativní rigoróznosti, kterými se manifest tak rád ohání, trvat na tom, aby citoval studie, které se konkrétně týkají extrémů populačního rozložení – tedy skutečné skupiny žen, ze kterých Google svoje zaměstnance čerpá?
Například: podívejme se na procento žen, které studují informační technologie na vysoce výběrových univerzitách. Mezi studenty informatiky na Stanfordu (což je jeden z hlavních zdrojů budoucích zaměstnanců Googlu) je třicet procent žen. Univerzita Harveyho Mudda, taktéž elitní program, dlouhodobě zvyšuje počet studentek a v dnešní době dosahuje na fakultě informatiky poměru padesáti procent.
Ale mezi zaměstnanci Googlu tvoří ženy devatenáct procent. I kdybychom na chvíli připustili, že manifest má pravdu a ženy trpí nějakým biologickým omezením, které většinu z nich činí pro práci v Googlu nezpůsobilými a drží průměr zaměstnaných žen pod padesáti procenty, skutečně se toto omezení netýká jen devatenácti procent? Nebyl by tento hypotetický strop, s přihlédnutím k počtu žen, které vystudují informatiku, podstatně vyšší?
Jinými slovy: je poměrně očividné, že se pohybujeme v prostředí, v němž je mnohem pravděpodobnější, že ženy biologicky plně schopné pracovat v IT jsou odháněny sociologickými a dalšími faktory, než že biologicky nevhodné ženy jsou do práce pro Google nějakým záhadným způsobem naháněny skrze programy vynucující diverzitu.
4) Rasa
Připadá mi šokující, že mezi faktory, od kterých by se Google při zaměstnávání měl oprostit, autor manifestu opakovaně zmiňuje kromě genderu i rasu, k jejímuž vyřazení ale na rozdíl od genderu neposkytuje vůbec žádné vědecké podklady. Toto pominutí je výmluvné: zajímalo by mne, zdali by se obhájci tohoto manifestu cítili stejně pohodlně při obraně biologických rozdílů a studií průměrného IQ – bez zohlednění diskriminace a nerovného přístupu ke vzdělání – jako vysvětlení malého počtu afroamerických programátorů v Googlu?
5) Autor tvrdí, že je pro diverzitu, ale žádný ze skutečných programů pro diverzitu nesplňuje jeho požadavky
Velký počet obhájců manifestu snaživě – a nakolik mohu posoudit, tak i upřímně – poukazuje na to, že dokument opakovaně proklamuje podporu diverzity v abstraktním smyslu („Cením si diverzity a inkluze, nepopírám, že sexismus existuje…“) s tím, že by mě to mělo nějak uklidňovat. Neuklidňuje. Smyslem tohoto memoranda je ukončit programy, které mají za úkol zlepšit diverzitu zaměstnanců Googlu. V případě ukončení těchto programů a absence snahy vedoucí k vytvoření nových, u kterých lze předpokládat přinejmenším stejnou efektivitu, bude výsledkem jen snížení diverzity.
Autor samozřejmě poskytuje několik rad, a to v rozsahu od nic neřešících („Zmenšeme stres přinášený vedením a prací v oboru IT“) přes beznadějně vágní („Podpořme zaměstnance vykazující kooperativní chování“) po otevřeně nepřátelské („Přestaňme klást důraz na empatii“).
Nakonec se ale i soustředění na jednotlivé detaily a chyby tvrzení uváděných manifestem ukazuje jako falešná stopa. Ať už biologické rozdíly existují nebo ne, netrpíme žádným nedostatkem důkazů – v individuálních příbězích i vědeckých studiích – pro tvrzení, že ženy a příslušníci menšin čelí v prostředí IT zaujatosti a neakceptujícímu prostředí. Dokud tyto problémy nebudou vyřešeny, měli bychom se soustředit na jejich nápravu. A až poté se můžeme začít zabývat tím, jestli malé vzorky biologických komponentů skutečně nějak ovlivňují nadále přetrvávající nerovnost.
Ale dnes – vzhledem k tomu, co si ženy v IT musely vyslechnout za uplynulý týden – zkuste nalít kolegyni programátorce šálek kávy a zeptejte se jí na nejzajímavější softwarovou chybu, se kterou se v poslední době setkala.
Autorka přednáší informatiku na Stanfordu a je zakladatelkou iniciativy peerinstruction4cs.org, která si klade za cíl reformovat vyučování informatiky.
Z anglického originálu I’m a woman in computer science. Let me ladysplain the Google memo to you, publikovaného na webu Vox.com, přeložil Michal Chmela.