Jak je obecně známo, aktuální napětí eskalovalo, když Rada bezpečnosti OSN schválila novou vlnu „protijaderných“ sankcí proti Severní Koreji, které Pchjongjangu brutálně zaškrcují export a zbavují severokorejský režim celé třetiny zahraničních příjmů. Severní Korea vytroubila do světa plán útoku raketami středního doletu Hwasong-12 na tichomořský ostrov Guam, kde mají Američané ponorkovou a leteckou základnu. A pán Bílého domu Donald Trump si zašel na golf, kde – s dikcí Saddáma Husajna líčícího „matku všech bitev“ – utrousil: „Severní Korea by už raději neměla Spojeným státům hrozit. Na výhrůžky odpovíme ohněm a zuřivostí. Kim Čong-un v poslední době vyhrožoval víc, než je běžné. My na to odpovíme ohněm, zuřivostí a mocí, jaké svět ještě nezažil.“
Jistěže je lehké učinit verbálního fackovacího panáka z režimu, jenž spíše než moderní stát připomíná starověké orientální despocie a je pak snadno vnímán jako zcela iracionální a nevyzpytatelný. Ale i profesora Bostonské univerzity Igora Lukeše v Událostech, komentářích České televize 9. srpna Trumpova slova šokovala: „Skutečný vůdce nejde hrát golf, nejde do svého golfového klubu, kde si takhle založí ruce přes prsa a jen tak oznámí, že na Severní Koreu vypustí ty nejhorší válečné hrůzy v dějinách.“ A profesor nemluvil jen o Kim Čong-unovi, když konstatoval, že „všechny autoritářské režimy potřebují nějakého velkého nepřítele a katastrofickou událost“. Připustil ovšem, že Trump je především ignorant, který „rychleji mluví, než myslí“, a že není tak daleko od pravdy bonmot o tom, že by si už konečně měl aspoň na internetu vyhledat, kde ta zatracená Severní Korea vlastně leží.
Zamlčená fakta
Očekával jsem, že profesor historie z Bostonské univerzity uvede důležitá fakta. Otevřené zdroje jsou jich plné, aniž by byly citovány – jako například obsažná stať Philipa Ponse v květnovém čísle Le Monde diplomatique. Veřejnost si zaslouží jasné vědomí holé skutečnosti, že korejská válka mezi severem a jihem země (1950–1953) de iure stále trvá, protože dosud neskončila mírovou smlouvou. Právě proto se eskalace napětí stále znovu a dlouhodobě opakuje. Kupříkladu v roce 1969 Kim Ir-sen nechal sestřelit americký špionážní letoun, ale Richard Nixon tehdy konflikt neriskoval. V roce 1994 prasklo, že Severní Korea produkuje plutonium a Bill Clinton byl připraven na preventivní úder, který byl odvrácen jenom překvapivou návštěvu exprezidenta Jimmyho Cartera v Pchjongjangu. Administrativa George W. Bushe hrozila napadením KLDR opakovaně.
Jedno je jisté: pokud ekonomika drhne a Kim Čong-un brutálně likviduje třeba jen hypotetickou vnitřní opozici, vnější tlak mu jen pomáhá.
Za Baracka Obamy se Spojené státy řídily „strategií trpělivosti“, která si zakázala silná slova, ale neměla nic proti politice sankcí. Trumpův ústup od této strategie je totální chyba v úsudku, protože se snížením severokorejského jaderného nebezpečí nemá nic společného. Je to čirá ignorance. Ignoruje nejen složitost situace, ale i nejzákladnější fakta a zkušenosti z historie poloostrova. Především skutečnost, že hrozba silou nebo použití síly nemůžou být cestou k vyřešení problému. Mimo jiné proto, že od svého založení v roce 1948 stojí Severní Korea nejen proti USA, Japonsku a celému Západu, ale vždy unikala i kontrole ze strany Číny a Sovětského svazu. Dnes vykazuje vášnivou oddanost své suverenitě a vzdoruje jak Washingtonu, tak i Pekingu, přičemž Putinovo kapitalistické Rusko hraje roli pouhého ekonomického partnera.
Státní lež
Jsou to Spojené státy a jejich spojenci, kteří v uplynulém čtvrtstoletí vytvořili současnou slepou uličku, z níž se odvíjí hrozba válečné konflagrace. Na vině je politika, která se zaměřuje proti jaderným zbraním a zároveň zcela ignoruje motivy severokorejského režimu těmito zbraněmi disponovat. Monopolní byrokracie, vládnoucí v Pchjongjangu, nemohla pominout, že zhroucení Sovětského svazu (1991) a vývoj v Číně výrazně zvyšuje její zranitelnost. Bez jakýchkoli ideologických předsudků proto začala budovat svůj jaderný program, započatý již v sovětské éře, ve spolupráci s Pákistánem. Útoky USA na Afghánistán, Irák a nedávná americká aktivita v Sýrii pouze posílily přesvědčení vládnoucí nomenklatury, že jen s pomocí jaderných zbraní se může vyhnout fatálnímu odchodu z dějin. Líbit se nám to nemusí, ale pracovat jako s faktem s tím musíme.
Celkem věrohodná je hypotéza, kterou nám dnes všichni zatajují: v devadesátých letech byla Severní Korea nejblíže rozhodnutí vzdát se svých jaderných ambicí výměnou za bezpečnostní záruky a hospodářskou pomoc. To bylo cílem rámcové dohody z roku 1994, kterou předjednal Jimmy Carter a která zahrnovala zmrazení produkce plutonia výměnou za normalizaci vztahů se Spojenými státy, zrušení sankcí a dodávky takzvané lehké vody, umožňující chod „mírových“ reaktorů. Byli to Američané, kteří své závazky nedodrželi, zatímco Severokorejci se svěřili dohledu Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Jakmile George W. Bush viděl dobrou vůli, prohlásil v roce 2002 dohodu z roku 1994 za neplatnou se zdůvodněním, že program obohacování uranu vstoupil v Severní Koreji do nebezpečné fáze. Tato v pořadí druhá severokorejská jaderná krize vznikla na základě americké „státní lži“. Lži stejné povahy jako ta, která byla o rok později záminkou k útoku na Irák. Také lež o Severní Koreji měla vyvolat konfrontaci s následným svržením režimu. Tato strategie ovšem měla v severokorejském případě opačný účinek: Pchjongjang, vyvázán z dohody z roku 1994, navzdory mezinárodním sankcím provedl v roce 2006 svůj první atomový test. Situace je dnes v tomto směru nevratná. Ačkoli přetrvávají pochyby o schopnostech Kim Čong-unova režimu miniaturizovat jaderné hlavice a dosáhnout potřebných balistických standardů, nuklearizace Severní Koreje je geopolitickou tvrdou realitou.
Kim Čong-unova modernizace
Režim v Pchjongjangu vůbec nejedná iracionálně a nepředvídatelně. Má jasnou politickou linii, z níž se ani na krok nevychyluje. Jeho cílem je pevný základ suverenity s využitím jaderného odstrašení, získání bezpečnostních záruk, normalizace vztahů s Washingtonem (sic!), dosažení mezinárodního přijetí, vybřednutí z ekonomického marasmu urychlením reforem, zaváděných již během posledního desetiletí a spjatých s Kim Čong-unem. Cílem těchto reforem je fungující „hybridní ekonomika“, která kombinuje plánování se soukromou iniciativou. Rychlá přestavba Pchjongjangu, který se naježil mrakodrapy a je protkán novými bulváry s nákupními centry, restauracemi a zábavními parky, není jen Potěmkinova vesnice, kolem níž profesor Lukeš tuší hladomor. Je to skutečné zlepšení, byť rdoušené mezinárodními sankcemi a mohutnou militarizací režimu. Dokonce i z provincií hlásí zahraniční pozorovatelné o něco lepší kvalitu života. Toto oživení ekonomiky je zásadní pro stabilitu systému.
Jedno je přitom jisté: pokud ekonomika drhne a Kim Čong-un brutálně likviduje třeba jen hypotetickou vnitřní opozici, vnější tlak mu jen pomáhá. Přebujelé vlastenectví obyvatelstva s mentalitou stáda v obležené pevnosti, ohrožované „ohněm, zuřivostí a mocí, jaké svět ještě nezažil“ (Trump), režim pro přežití tohoto období nejistoty vyloženě potřebuje.
Předpoklady míru
Profesor Lukeš, aniž by zmínil provinění západní politiky v severokorejské kauze, si ve výše citovaném zpravodajském pořadu České televize postěžoval, že Rusko a Čína dělají s Kim Čong-unovým režimem „pod stolem kšefty“. A vyjádřil názor, že by měly za Pchjongjang „vzít nějakou zodpovědnost“. Rusko je ale ze hry, má problémy samo se sebou, včetně zahraničních sankcí. Zakazovat kapitalistům kšefty, to by se člověk od amerického akademika nenadál. Ale budiž, propaganda snese všechno. Pokud jde o Čínu, největšího obchodního partnera Severní Koreje, má jistě na Pchjongjang vliv, který ovšem neodpovídá americkým prioritám. Ne, čínská věrchuška nevidí ráda jadernou a až do komična despotickou Koreu, ale nehodlá ji také tlačit ke zdi a hnát do kouta. I tento přístup je racionální, protože počítá s několika vážnými riziky: občanskou válkou za čínskými humny, nevyhnutelným přílivem milionů uprchlíků, sjednocením Koreje pod střechou Soulu, a tím i novými hranicemi Číny s pevným spojencem USA. Těžko říct, proč i profesoři historie jsou někdy ignoranti. A proč ve svých knížecích radách zapomínají třeba i to, že v roce 1950 Čína ztratila v korejské válce – v boji proti Američanům a jejich spojencům – milion mužů. Trvá dlouho, než je možné některé události prostě jen překročit jako holubí trus.
Dnes snad jde přece pořád ještě hlavně o mír. Mír předpokládá zmírnění napětí. Každá politika zaměřená na toto zmírnění nesmí ignorovat tři základní parametry situace: zaprvé, severokorejští mocipáni nejsou iracionální a zároveň jsou odhodláni udržet vlastní moc. Zadruhé, režim se nerozpadá. A zatřetí, Pchjongjang se nevzdá svých jaderných zbraní – a na jakýkoli útok Spojených států bude následovat severokorejská odveta, která především postihne nepříliš vzdálený Soul a americké vojenské základny v dosahu balistických raket. Místo povědomí o těchto podstatných skutečnostech na nás zatím prší jen silná slova a komentáře ignorantů. Jenže po ignoranci vždy následovala ztráta soudnosti. A to, co přišlo potom, byla válka.
Autor je politický komentátor.