Tvrzení ze stránky učebnice kriminologie, která v současné době koluje internetem a budí zasloužené pohoršení, na nás dýchají neuvěřitelným zpátečnictvím hraničícím se zabedněností k aktuálním poznatkům. Autoři, naši přední kriminologové, se v ní odvolávají na docenta Chmelíka, bývalého policistu, který dnes působí v akademické sféře. Ten v původní publikaci svá tvrzení týkající se znásilnění nijak nedokládá, neodkazuje na žádné statistiky, výzkumy či práce jiných autorů. Je tedy nutné to udělat za něj.
Znásilnění se v systematice trestního zákoníku řadí mezi trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Z hlediska zákonodárce spadá do třetí nejzávažnější skupiny trestných činů, hned po trestných činech proti životu a zdraví a proti svobodě a soukromí. V učebnicích trestního práva je znásilnění správně popsáno jako trestný čin „obecně náležící mezi nejbrutálnější a nejvíce traumatizující trestné činy, které na svých obětech zanechávají dlouhodobé, často doživotní následky.“
Znásilnění je aktem moci, nadvlády, a je pácháno z touhy ovládat a ubližovat. Proto se také nejčastěji odehrává mezi známými osobami – právě v důvěrném vztahu si jedna strana potřebuje tímto ultimátním způsobem dokázat svou převahu.
Zároveň je to trestný čin, který má jednu z nejvyšší míry latence – tzv. „skryté kriminality“, tedy nejnižší míru nahlašování orgánům činným v trestním řízení. Oficiálně nahlášeno je v ČR podle výzkumu Petra Weisse a Jaroslava Zvěřiny ze Sexuologického ústavu pouze okolo tří procent všech znásilnění. Příčiny tohoto jevu byly zkoumány v celé řadě dalších výzkumů. „Souvisejí s nedostatečným sebevědomím žen, s přežívajícími mýty o podílu oběti na trestném činu, se sociální stigmatizací oběti znásilnění apod.“, uvádí Ingrid Matoušková v knize Aplikovaná forenzní psychologie.
Fakta a mýty
Přesně ty mýty, které obětem často zabraňují znásilnění nahlásit, jsou v citované učebnici kriminologie reprodukovány. „Typické situace sexuálního násilí“ podle docenta Chmelíka sice existují, ale jsou naprosto okrajovými jevy, které by si sice zasloužily zmínku v případné celé publikaci věnované znásilnění z kriminologického úhlu pohledu, ale rozhodně nemají tvořit jednu celou kapitolu a už vůbec nemají být nazývány „typickými“.
Například se jedná o zmíněné „nadsazování následků a jejich trivializace“, zejména pak prý v případě, „kdy poškození oběti je minimální, žena nemá žádné viditelné následky na těle“, úplně ignoruje fakt, že v případě znásilnění jsou pravidelně mnohem horší následky psychické. Nadto neadekvátním jazykem reprodukuje nepravdivé informace. Podle dostupných dat z výzkumu Kristýny Ciprové Fakta a mýty o znásilnění je falešných obvinění ze znásilnění okolo šesti procent. Senzační články, jež tento podíl udávají okolo 30–50 procent, vycházejí z nepochopení principu trestního řízení a započítávají všechny případy, které neskončily odsouzením pachatele, třeba proto, že se skutek nepodařilo jednoznačně prokázat, což je v případě znásilnění kvůli důkazní nouzi častým jevem.
Stejně tak je naprosto okrajovým jevem to, že by policejním vyšetřováním skončily konsenzuálně násilné sexuální praktiky (BDSM), které autor zmiňuje dokonce na prvním místě. Dobrovolnost vylučuje znásilnění. Samozřejmě nejde vyloučit, že v takovém případě dojde k porušení dohody a tudíž znásilnění, nicméně jde z hlediska kriminologie spíše o kuriozitu než o reálný jev.
Autor obecně ukazuje naprosté nepochopení dynamiky znásilnění, když několikrát zmiňuje „nezvládnutí pohlavního pudu mužem“. Znásilnění ve skutečnosti není o sexuálním uspokojení, ale „vystupuje coby zbraň sloužící k pokoření, způsobení bolesti. Jejím motivem je vztek, sadismus, siláctví, přičemž bývá i předem promyšlené, nikoliv jen náhodné“, jak se uvádí v učebnicích psychologie trestných činů. Je naprosto klíčové na znásilnění takto pohlížet, protože nikdy nemá nic společného s obětí. Nebývá situačním deliktem, ale (nezřídka i velice dlouho) dopředu naplánovaným skutkem. Proto je úplně jedno jak moc nebo málo je žena oblečená a jakou část těla má obnaženou. Dostupné statistiky žádným způsobem nepodporují tvrzení, že by existovala souvislost mezi množstvím odhalené kůže, délkou sukní nebo velikostí výstřihu a znásilněním.
Akt moci a nadvlády
Je nutné pochopit, že znásilnění je aktem moci, nadvlády, a je pácháno z touhy ovládat a ubližovat. Proto se také nejčastěji odehrává mezi známými osobami – právě v důvěrném vztahu si jedna strana potřebuje tímto ultimátním způsobem dokázat svou převahu, ať už fyzickou nebo psychickou.
Samostatnou kapitolou je opakované tvrzení o „v podstatě dobrovolném přivolení k pohlavnímu styku“ a narážky na „předchozí sexuální kontakt“. Nic z toho není z hlediska trestného činu jakýmkoliv způsobem podstatné. Žena si o svých hranicích může rozhodnout kdykoliv a je naprosto nepodstatné, jak se chovala a k čemu svolila před deseti dny nebo deseti minutami. Své rozhodnutí může změnit z minuty na minutu a nemusí se nikomu ospravedlňovat.
Posledním zcela absurdním tvrzením je pokus o vyvinění pachatele poukazem na časté jednání pod vlivem alkoholu nebo drog. Trestní právo naprosto přesně definuje, jaký má snížená ovládací schopnost vliv na trestní odpovědnost, a stav opilosti či omámení drogou pachatele v žádném případě neospravedlňuje ani z právního úhlu pohledu.
Problematické učebnici by slušela aktualizace jak ve směru vzdělávání budoucích policistů a právníků, tak i mýtů, které ztěžují vyšetřování těchto trestných činů. Jsou to přesně tyto předsudky, které z procesu nahlašování anebo vyšetřování znásilnění činí pro oběť nekonečně traumatizující zážitek a vedou k tomu, že pachatelé drtivé většiny znásilnění odcházejí nepotrestáni – ačkoliv následky jejich jednání oběti poznamenají na celý život.
Autor je kriminolog a instruktor sebeobrany.