Státní kolovrátek zase doběhl do své zářijové fáze. Vyjednává se o rozpočtu a soutěží spolu policisté, učitelé, tanky nebo dálnice. Děti jdou do školy. Musíme tam všichni a není to, snad kromě první třídy, úplně příjemné. Děláme si o škole často představu podle své zkušenosti, a proto se náš pohled na ni mění jen pomalu. Proč by měla být jiná než za nás? Tedy ta škola, která je od Marie Terezie v každé větší obci. Erár, něco mezi finančním úřadem a hygienickou stanicí (které ostatně pocházejí přibližně ze stejné doby).
Neumíme si představit, že by učitelé a učitelky brali stejný plat jako soudci. Přitom kdo je pro život důležitější?
Moc si neumíme představit jinou školu. Školu, do které by se v zásadě těšili všichni, kdo tam chodí. Která by jim dávala smysl a nebyla nutným zlem nebo jen prvním stupínkem v kariéře a profesním úspěchu. Podobně si neumíme představit nesoutěžní, ale – zdůrazňuji do jisté míry – kolaborativní univerzitu. To, že bychom nemuseli každé tři nebo čtyři roky soutěžit o grant, aby nám to spolu s plným úvazkem dalo jakžtakž slušnou mzdu. Vždyť vysoké školy jsou klíčovým nástrojem konkurenceschopnosti, slyšíme. Jako by nebyli či neměli být náročně vybíráni ti, kdo na univerzitách učí. Jenže kruh se uzavírá – žádný velký přetlak zájmu o učitelská místa nepanuje na školách základních ani vysokých. Tedy těch českých. Hádejte proč.
Neumíme si představit, že by učitelé a učitelky brali stejný plat jako soudci. Přitom kdo je pro život důležitější? Komu jinému svěřujeme na celá léta naše děti a sebe sama, aby „z nás něco udělali“? A nejde jenom o nás, jde o naše sousedy, kolegy, souputníky, názorové protivníky, naše zdravotníky, prodavače, politiky, pošťáky. Jde o voliče těch stran, které bychom my sami nikdy nevolili, o lidi, kteří nás mohou buď respektovat, nebo nenávidět. Ty všechny dáváme do škol. Proto jsou to školy „naše“, a ne „jejich“.
Je lhostejné, že okolo nás jsou země, kde si to, že škola dělá společnost a učitelé dělají školu, uvědomili (a že jsou to země vesměs sociálně soudržnější a stabilnější). Cestu ke společné vizi „jiné“ školy si musíme projít sami, tedy pokud všem společným vizím již neodzvonilo. A stojíme spíše na počátku. Ačkoli i české příklady jsou, prosazují se těžko a systému spíše navzdory. Ministerstvo debatu o této vizi nemoderuje ani nepodněcuje, o směřování vzdělávání rozhoduje aktuální parlamentní většina.
Podstatnou součástí této vize jsou učitelé, bez nich, bez průvodců poznáním, žádné školy – všemu technooptimismu navzdory – nebude. Poněvadž „k nim musíme“ úplně všichni (a pro hodně z nás to platí až po vysokoškolské studium), výdaje na školství na nás mají svým způsobem přímější dopad než jiné veřejné výdaje. V českém prostředí mají, bohužel, dopad na to, jestli si motivovaní, zapálení a kvalifikovaní lidé vůbec mohou dovolit nás učit a jak moc se tomu mohou věnovat. Když učitelé a školy žádají více peněz, teď, kdy státní kolovrátek dospěl zase do své zářijové fáze, nežádají je pro sebe, ale pro nás.
Autor je pedagog a člen Strany Zelených.