Na včerejším jednání vlády kvůli zamítavému postoji Ministerstva financí, Ministerstva spravedlnosti i Ministerstva zdravotnictví nebyl prosazen návrh Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), který měl změnit situaci tisíců ohrožených dětí u nás. Ty dnes, navzdory evropským i světovým normám, bývají od útlého věku umisťovány do kojeneckých ústavů, odkud putují do dalších zařízení. Namísto v rodině tak tráví dětství a dospívání v dětských nebo diagnostických domovech. Česká republika je tak jedna z posledních zemí, která něco podobného umožňuje – například Slovensko se s problematikou kojeneckých ústavů vypořádalo již před několika lety. Kritická situace se dnes týká zhruba devíti tisíc dětí, dalších patnáct tisíc dětí je pak v důsledku nepřijetí zákona ohroženo.
Děti, o které vláda nemá zájem
Podle předsedkyně Výboru pro práva dítěte při Radě vlády pro lidská práva Kláry Laurenčíkové projevila česká vláda naprostý nezájem o osud tisíců dětí. „Vláda se otočila zády k výtkám mezinárodních lidskoprávních organizací, které nás léta vybízí k okamžité reformě systému péče o ohrožené děti a k odklonu od sovětského modelu ústavní péče,“ uvedla Laurenčíková. Michal Ďorď, spolupředseda organizace Vteřina poté, která se ohroženým dětem dlouhodobě věnuje, dodává: „Rozhodnutí vlády dokazuje, že jí jsou bližší zájmy zaměstnanců ústavů než zájmy dětí. Jde o čistě politický a zcela neodborný kalkul, který má před volbami utišit obavy zájmových skupin, které se zuby nehty snaží současný systém ústavů udržet při životě.“
Je prokázáno, že dětem, které nemají jednu blízkou pečující osobu, se vyvíjí mozek zásadně odlišným způsobem. Nemohou totiž budovat a zakoušet vztah s rodičem a jsou vystaveny stresu a pocitu osamění.
Dokument měl navazovat na dokument Rady vlády ČR pro lidská práva, týkající se podmínek služeb pro ohrožené děti, který vláda projednala v listopadu 2016. Jeho úkolem bylo sjednocení systému péče o ohrožené děti a k zavedení věkové hranice, před jejímž dosažením není možné umisťovat děti do péče v pobytových zařízeních. Podnět připravovalo MPSV pod vedením Michaely Marksové-Tominové ve spolupráci s Ministerstvem školství a zdravotnictví a měl být hotový do června tohoto roku. Právě poslední instituce ho ale od počátku blokovala.
Ústavní péče škodí
Podle řady odborníků je umisťování kojenců do dětských center problematické na několika úrovních. Tím nejzávažnějším je otázka vývoje dětí – v dětských centrech, jak se kojeneckým ústavům říká, chybí primární pečující osoby a stabilní rodinné zázemí. Děti jsou sice materiálně zajištěny, chybí jim ale pozornost rodičů a především dlouhodobá láska úzkého kruhu osob. Personál se nad dětmi střídá a nemůže ani při sebelepší vůli zajistit adekvátní reakce na všechny dětské potřeby. V kojeneckých ústavech se jedna zdravotní sestra stará v průměru o pět a více kojenců, v dětských domovech se jeden vychovatel stará o šest až osm dětí. Je prokázáno, že dětem, které nemají jednu blízkou pečující osobu, se vyvíjí mozek zásadně odlišným způsobem. Nemohou totiž budovat a zakoušet vztah s rodičem (ať už vlastním nebo náhradním) a jsou vystaveny stresu a pocitu osamění. Do jejich mozku se vyplavuje nadměrné množství stresového hormonu kortizolu, který neumožňuje mozku zdravě se rozvíjet.
Další problém je, že je ústavní péče řádově o desítky tisíc nákladnější než například péče pěstounská. Z analýzy kampaně Právo na dětství vyplývá, že péče v ústavním zařízení pro děti do tří let vychází na 47 tisíc měsíčně, pobyt v dětském domově na 32 tisíc a umístění dítěte do diagnostického ústavu stojí státní pokladnu každý měsíc 89 tisíc. Pobyt dítěte v přechodné pěstounské péči vyjde zhruba na 35 tisíc měsíčně; v péči dlouhodobé, pečují-li pěstouni o jedno dítě, je to okolo 20 tisíc.
Podle nedávno vzniklé organizace Dobrý start se děti vyrůstající v ústavní péči potýkají s celou řadou problémů, a to po celý svůj život. Daleko častěji končí ve vězení , nemají zaměstnání, jsou závislí na sociálních dávkách, ohrožuje je bezdomovectví a jejich děti častěji končí v ústavech. Tyto a další odborné poznatky o důsledcích takové péče však Ministerstvo zdravotnictví negovalo.
Snaha zachovat současné mocenské zájmy
V reakci na dlouhodobě odmítavý přístup k problematice ze strany Ministerstva zdravotnictví Laurenčíková říká: „Je mimořádně nechutné, že se ve 21. století přímo na zasedání vlády nestydí ministr zdravotnictví zpochybňovat závěry desítek vědeckých výzkumů o celoživotních negativních následcích ústavní zkušenosti v dětském věku na budoucí život takových dětí. Namísto podpory služeb pro ohrožené děti a jejich rodiny tak vláda dala jasně najevo svůj zájem na dotování drahých ústavních budov a pomocného personálu, svou touhu zachovat současné mocenské zájmy a majetky v rukou ministrů, kteří jsou za systém odpovědni, avšak krom ministryně práce a sociálních věcí o žádnou reálnou změnu vlastně nestojí.“
Ďorď, který má s ústavní péčí osobní zkušenost, k celé kauze dodává: „Ne náhodou měly proti záměru nejtvrdší výhrady Ministerstvo školství, ministerstvo zdravotnictví, Unie zaměstnavatelských svazů a Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů. Poslední dvě jmenované odborové organizace dokonce rozuměly problematice ohrožených dětí natolik, že se jejich oficiální připomínky k materiálu nelišily ani v jednom slově a byly zcela identické.“ Výsledky reformy, která mimo jiné počítala s komplexní sociální péčí včetně sociálního bydlení nebo terapeutických služeb, by se začaly projevovat do dvou až tří let a výrazně by tak ovlivnily nejen současnou generaci dětí v ústavech, ale především každou následující.