Špatně maskovaná nenávist a nezbytný festival

Některé komentáře k právě probíhajícímu festivalu Prague Pride jsou jen důkazem, že část pravice má s LGBT+ komunitou stále problém.

Začal nám už tradiční srpnový festival sexuálních menšin Prague Pride i jeho sympatická alternativní odrůda Alt-Pride. Vždycky je to zároveň doba, kdy se z mediálních močálů vynoří i mytická obluda homo-trans-bi-fobie, letos obzvlášť obalená manipulativním bahnem. Nejdříve jsme si mohli přečíst na webu Forum24.cz homofobní blábol Johany Hovorkové, z níž se pomalu stává hlavní hlásná trouba neokonzervativních hodnot, a pak v tomtéž internetovém plátku článek Jaroslava Thraumba s poněkud sofistikovanějším názvem Prague Pride: Problematika homosexuality není černobílá. Držme emoce na uzdě.

Základní argumentační linku obou textů lze shrnout poměrně jednoduše: homosexualita sama o sobě problém není (že existují i transgender osoby a bisexuálové, to oběma autorům uniklo), žijeme přece ve společnosti, kde ji nikdo nechce zakazovat. Ale rozhodně nepatří na ulici, nemá být předmětem veřejné demonstrace, je to čistě soukromá záležitost, která, jak normalizovaný vkus velí, patří za zavřené dveře kamsi do přítmí ložnic. Sexuální menšiny si podobnými akcemi samy škodí, protože respektu podle Hovorkové „mohou lidé, kteří patří mezi sexuální menšinu, dosáhnout tím, že z toho přestanou dělat téma“.

Heterosexualita je všudypřítomná jako vzduch, tak „přirozená“, natolik daná, že nás ani nenapadne, že je to sexuální orientace.

Zdánlivě vlídnějším způsobem, ale za to o poznání manipulativněji se Jaroslav Thraumb domnívá, že „normality (jako ryze subjektivního pojmu) se nedá dosáhnout ,nenormálními‘ projevy – takovými, které globální společnost nesdílí. Společnost přijme spíše ty, kteří s ní splynou, než ty, kteří budou svou odchylku dávat explicitně a účelově na odiv.“ Zkrátka naši milí LGBT+ lidé, držte hubu a krok, pokud možno nedávejte vědět, kdo jste a že tu vůbec jste, a buďte vděční, že vás nikdo nezmlátí (opravdu vám to nehrozí?) a že si ty svoje prasárničky můžete dělat za zavřenými dveřmi. A pak bude všechno v naprostém pořádku a páni a paní tvorstva vás nechají na pokoji. A hlavně přestaňte už probůh s těmi nechutnými šaškárnami, příšernými barvami (takhle nikdy s normálními nesplynete), s těmi hlučnými karnevaly plnými oplzlostí, křidýlky, srdíčky, růžky, pavími chvosty a lesklými oblečky! Vždyť jste k smíchu, ne-li k pláči!

Heterosexuální páry na veřejnost taky nepatří?

Touto řečí hovoří nenávist maskovaná zdánlivou tolerancí a ohleduplností. A je to špatně maskovaná nenávist. Pojďme se ale na tuto jedovatou argumentaci podívat blíže. Co třeba ten skálopevný argument, že sexuální orientace patří do intimního prostoru, a nikoli na veřejnost? Nabízí se hned protiotázka: pokud je takový problém ve veřejném projevování jiných sexuálních preferencí, proč potom tolerujeme líbající se heterosexuální páry na veřejnosti, proč se musíme dívat, jak se drží za ruce, proč v téměř každém televizním pořadu je nějaká heterosexuální milostná scéna? Heterosexualita je všudypřítomná jako vzduch, tak „přirozená“, natolik daná, že nás ani nenapadne, že je to sexuální orientace. Je fascinující, že některým lidem nepřijde ani na mysl otázka, kolikže vlastně neheterosexuálních párů to ročně vidí v intimních situacích, že se můžou doslova pomást, když se během jednoho týdne jejich existence o něco více zviditelní.

I další argument je přímo zázračný: respekt si prý sexuální menšiny získají tím, že ze sebe nebudou dělat téma. Přeloženo do srozumitelnější řeči – když budou předstírat, že nejsou. (Je příznačné, že respekt tu znamená splynutí s normalitou.) Opravdu? Ony mají sexuální menšiny svá práva (a víme, že u nás zdaleka ještě nemají všechna práva) odnepaměti? Ony si je nemusely vybojovat? On kvůli nim nikdo netrpěl? A jaké že pak vlastně jsou ty dějiny vzájemného soužití mezi heterosexuální většinou a sexuálními menšinami v delším dějinném horizontu? Oni byli někde heterosexuálové upalováni, mučeni, věšeni, čtvrceni, „léčeni elektrošoky“, každodenně ponižováni, zesměšňováni jen proto, že byli jiní? Jim bylo zakazováno milovat toho, koho si srdcem zvolili? To oni museli skrývat, kým jsou a koho milují? A tyhle masakry, nápravné tresty a léčby, tyhle duševní i tělesné újmy jim prováděli lidé LGBT+? Nevšiml jsem si. Asi máme za sebou jiné dějiny. Mimochodem: je povzbudivé, že tenhle drobný dějinný fakt zaznamenali už i ve Vatikánu – viz nedávné výroky významného kardinála Reinharda Marxe o nutnosti kát se za hříchy páchané na lidech LGBT+.

Karneval jako osvobození

Pochody a festivaly sexuálních menšin jsou oslavou skutečnosti, že lidé menšinových sexuálních orientací mohou svobodně dýchat, svobodně milovat, svobodně žít. Což vůbec neznamená, že je tomu tak všude. V některých zemích světa jsou tyto pochody hrdosti příležitostí, jak se nechat zmlátit, zavřít nebo veřejně ponížit. Jsou ale také příležitostí, jak i v útlaku pozvednout hlavu. Jak se emancipovat. Homosexuální akty se dosud trestají smrtí v celé řadě zemí, v mnoha dalších jsou trestány mnohaletým odnětím svobody, ale i v takzvaném svobodném světě jsou LGBT+ lidé často vystaveni násilí. V některých zemích navíc násilí proti nim narůstá souběžně se vzestupem pravicového populismu. I těmto tématům se věnují festivaly, jako jsou Prague nebo Alt-Pride. To ale naše publicisty ze Svobodného fóra nezajímá, tak jako je nezajímá, že součástí těchto festivalů jsou vedle koncertů a pochodů také přednášky, diskuse, literární večery a dokonce i bohoslužby.

A pak je tu samotný závěrečný karnevalový pochod, který je těmto nenávistníkům největším trnem v oku. Protože je nejviditelnější, nejbarevnější a nejvýraznější. Jestli něco pokládám za obzvlášť prospěšné pro lidi všech sexuálních orientací bez rozdílu, tak je to právě účast na něčem tak osvobodivém a současně tak tradičním, jako je karneval. Vždyť záplava barev, hudby, světel a kostýmů náš všední život může alespoň na chvíli uvrhnout do extáze – a extáze, jak vědí všichni, kdo znají lidskou duši důvěrněji, může lidskou bytost léčit.

Naše společnost je rituálně podvyživená, je chudokrevná, co se týče slavení svátků, zoufale jí chybí sdílená radost. A sdílená radost utváří komunitu a má velký socioterapeutický potenciál. Pokládám za jeden z velkých darů společenství LGBT+, že stále umí hlasitě a barvitě oslavovat, že umí eroticky rozvlnit ulice, že umí rozeznít všechny barvy duhy a na okamžik nechat zmizet tíživou všednost v pestrobarevném reji. A jsem hluboce přesvědčen, že tento dar je nabídnut všem bez rozdílu – i heterosexuálním lidem. Stačí jen odhodit předsudky a nechat se svést karnevalovou hřejivostí.

Jestli nenávistné komentáře ze Svobodného fóra vposledku něco ukázaly, tak to, že Zbytečný festival není zbytečný ani omylem. A nechtěně pak také prozradily, že pravice u nás má s LGBT+ minoritou stále problém.

Autor je básník, terapeut a šéfredaktor Tvaru.

 

Čtěte dále