Je pravda, že si odpůrci ústavní novely o držení zbraní, která prošla Sněmovnou jako máslem a leží teď v Senátu, neustále nabíhají na vidle zastánců „ústavního práva na zbraň“ svou zjevnou neobeznámeností s látkou. A rovněž emocemi, které asi mají zcela nahradit rozum. Neberou v úvahu, že zpřísnění občanské držby zbraní, kterou od útoku na Charlie Hebdo a Bataclan v Paříži v roce 2015 začala protlačovat a nakonec – bohudík s vypuštěním celé řady třeskutých nesmyslů – také prosadila Evropská komise, nemá s bojem proti terorismu vůbec nic společného. V lepším případě šlo o gesto evropské vládnoucí garnitury vůči voličům, že neskládá ruce v klín, když tváří v tvář střelbě teroristů po neozbrojených lidech něco okatě zbrojného zakáže, v případě horším pak o vědomé prohloubení silové bezmoci evropských občanů. Ve Francii se už takto otevřeně posuzuje ambivalentnost neustále prodlužovaného výjimečného stavu, který má být na podzim vtělen do obecného práva jako permanentně působící mechanismus. Mnozí už si jsou jisti, že pro asociální macronismus jde o nutný represivní doprovod.
Morální síla holých rukou, které v podloubí na pražské Národní třídě mají působivý pomníček, nemusí na příští dějinné křižovatce obstát.
Setkáváme se u nás se šílenými výroky. Novela prý umožňuje „volné držení zbraní“ (neumožňuje). Dozvídáme se, že je přeci správné zakázat „útočné zbraně“ (které jsou zakázány odnepaměti a ani o chlup se na tom nic nezmění). Jsme ujišťováni, že bezpečnou manipulaci se zbraněmi v běžných i krizových situacích zvládnou jen k tomu určení profesionálové (nezvládnou; mnoho zkušebních komisařů už zjistilo, že kdyby kupříkladu na příslušníky městské policie měli uplatnit přísná zkušební kritéria, která doslova drtí „řadové“ žadatele zbrojních průkazů, museli by všechny ty policajty vyházet a odeslat na úřady práce).
Máme holé ruce!
Vychází se všeobecně z toho, že – tvrdí ústavní právníci – „stát nemá přenášet ochranu na své občany, ale má jim bezpečnost garantovat“. To je pěkné. Ale při známém útoku šíleného střelce v Uherském Brodě 24. února 2015, často uváděném jako příklad nevhodnosti i legálně držené zbraně „(ne)normálním občanem“ (zastřelil osm lidí), po půlhodině se dostavivší dva „profesionálové“ ustoupili před palbou pachatele, který se – jaké překvapení! – kryl za barovým pultem. A speciální jednotka zasáhla až za další hodinu a půl (a vlastně zbytečně, protože pachatel sám spáchal sebevraždu). Garance státu v mikrokosmu lidských vztahů a v takto dynamických situacích zkrátka možné nejsou. Také proto by měl stát garantovat občanům účinné prostředky k ochraně života a zdraví a nedopustit, aby právo na nutnou obranu a na jednání v krajní nouzi zůstaly pouhým cárem papíru. Touto garancí je vlastně i odpor k legislativní tvořivosti Evropské komise, která se nijak netají tím, že v odzbrojování občanů hodlá do roka a do dne pokračovat.
Vůbec je důvěra demokratů, liberálních i levicových intelektuálů a všech odpůrců ústavní novely ve stát – po všech zkušenostech 20. století se státním monopolem na násilí – poněkud zarážející. A důvěra v Evropskou unii po nedávném převálcování svobodné volby řeckého lidu více než podivná. Bývalá ústavní soudkyně a senátorka Eliška Wagnerová měla zapotřebí sdělit na kameru: „Já nejsem militarista, žádnou zbraň nemám a ani ji nechci mít.“ To je velmi pěkné. Zbraně jsou ošklivé, protože zabíjejí. Dělejme lásku, ne válku.
S tím ale může být problém. Západní politická kultura totiž – ať už si o ní myslíme cokoli – stojí a padá s principem samosprávy, občanské svépomoci a sebeorganizace. A nejen v americkém Prohlášení nezávislosti ze 4. července 1776 je zakotveno právo na povstání proti nespravedlivé vládě. Také autoři Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 pokládali za nutné vložit už do preambule ideu, že „je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku“. Lze jen doufat, že až vše ostatní selže a na pořadu dne se objeví relevantní myšlenka na odboj či povstání, zastane Eliška Wagnerová úlohu pražského husitského mistra Jakoubka ze Stříbra, bytostného antimilitaristy, a obhájí právo lidu na násilný odpor při obhajobě „božích pravd“. A až lidé v odpověď zoufale zvolají „Máme holé ruce!“, najde pro obhajobu svobody a demokracie nějaké jiné – stejně účinné – řešení.
Lidové milice? Národní gardy!
Věc má ovšem druhou stranu mince, stranu zcela zásadní a ponurou: aktuální kontext, tvořený nerovnou sociální strukturou, kterou oficiální občanská rovnost marně zakrývá. Součástí ponurého kontextu jsou různé formy barbarských ideologií, jimiž je naše nynější společnost prosáklá. Podívejme se, jaké poměry ústavní novela nepřímo zakotvuje.
Nemají pravdu ti, kdo v této souvislosti hovoří o vytváření „lidových milicí“ a snaží se zvítězit v legislativním sporu s poukazem na únorového totalitního strašáka. Spíše se před námi otevírá cesta k vytváření xenofobních, vlasteneckých a povýtce měšťáckých „národních gard“, jejichž aspiranti v žádném smyslu zcela nekorespondují s ústavními pojmy „lid“ a „suverenita lidu“. Už samotný proces získávání zbrojního průkazu je formou majetkového censu. Žadatele stojí administrativní a jiné nezbytné poplatky zhruba šest tisíc korun (anebo také třeba více než patnáct tisíc, protože zkoušky na zbrojní průkaz jsou náročné a není ničím mimořádným, že je žadatel musí i několikrát opakovat, než dosáhne – pokud vůbec – svého). Nová zbraň, kterou se člověk nemusí na střelnici bát použít, stojí nejméně patnáct až dvacet tisíc korun – anebo také sedmdesát tisíc, pokud někdo touží po dlouhodobé a prestižní spotřebě a po naprosté spolehlivosti. Není levné zbraň doopravdy zabezpečit před odcizením a zneužitím, jak přikazuje zákon, není levná munice, nezbytné čisticí prostředky, pronájem palebného místa na střelnici; a kdo netrénuje a zbraň nenosí, má zbraň zbytečně. Je to počertech drahý „koníček“, vhodný pro vyšší střední třídy. Oligarchové, pokud se nespokojují s houfem bodyguardů, jsou ozbrojeni už dávno bez rozpočtových starostí. Když tedy ministr vnitra Milan Chovanec jezdil do Bruselu „hájit zájmy majitelů zbraní“, rozhodně nehájil oněch proslulých „dolních deset milionů“, skutečnou demokracii zdola.
Příští křižovatka
Jestliže se Eliška Wagnerová v něčem nemýlí, pak určitě v tom, že jde o „potenciálně nebezpečný zákon“. Nikoli ovšem proto, že nějaký spolek, který si říká Českoslovenští vojáci v záloze „nesouzní se zahraniční politikou ČR, má výhrady proti NATO i EU“. Výhrady k zahraniční politice Česka, NATO a EU je nejen možné, ale i nutné mít, což paní senátorku zřejmě nenapadne ani na smrtelné posteli. Jde o to, jak se tahle „domobrana“ vztahuje k celku společnosti a k rozporům, které jí zmítají. Jeden čerstvý držitel zbrojního průkazu a právě zakoupené samonabíjecí pistole mi vysvětloval, proč si obé pořídil. A že prý je to jasné. Očekával jsem výčet nebezpečí spjatých s „invazí migrantů“, ale odpověď byla jiná: „Proti vlastizrádcům.“ Ano, ti lidé se ideově i materiálně připravují na občanskou válku, na čistky v té nejbrutálnější fyzické podobě. A tato příprava dostává ústavní změnou jakousi legální svatozář a podporu. Činí se v tomto směru i „střelecké“ tiskoviny. Úvodník srpnového čísla Střelecké revue chválí Sněmovnu, že ústavnost držení zbraní odhlasovala. A učinil tak jedním dechem s pochvalou projevu Donalda Trumpa v Polsku, v němž americký prezident prohlásil: „Musíme společně čelit silám, ať už přicházejí zevnitř nebo zvenčí, které se snaží ohrozit naše hodnoty a vymazat vazby týkající se kultury, víry a tradice.“ Autor editorialu Jan Tetřev pak čtenáře informoval, že poté, co „americký blonďák oslnil Poláky“, odjel do Hamburku, „zapáleného nikoli americkými bombardéry, ale drancující internacionální lůzou“.
Ne, tato slova nepracují s ideou odboje, povstání či revoluce proti neudržitelným poměrům ve jménu demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti. Jde o koncept fašistické kvazirevoluce v darwinistickém rámci práva silnějších a bezskrupulózních vrstev společnosti. Přesto – nebo spíš právě proto – bychom si měli uvědomit obě stránky jedné mince ozbrojených občanů. Morální síla holých rukou, které v podloubí na pražské Národní třídě mají působivý pomníček, nemusí totiž na příští dějinné křižovatce obstát.
Autor je politický komentátor.