Delší dobu působíš na poli queer církevního aktivismu. Jak to celé začalo?
Do církve jsem se dostal ze sekulárního prostředí, dlouho jsem měl předsudky o křesťanech, že jsou homofobní a nesnášenliví. Pak jsem se setkal s křesťany, kteří takoví vůbec nebyli, a to mi otevřelo ke křesťanství cestu. Cítil jsem, že by bylo dobré, kdyby šla sekce křesťanů v průvodu Prague Pride. Nejprve jsem v létě 2012 vytvořil facebookovou událost. Na ni se nabalila spousta lidí, bylo mezi nimi i dost trollů. Ozvali se mi i organizátoři Prague Pride, kteří byli nadšeni. Logos jsem zpočátku vnímal jako svépomocnou organizaci LGBT osob; já jsem ale chtěl dělat spíš aktivismus křesťanů a křesťanek bez ohledu na jejich sexuální orientaci, zaměřený na emancipaci a jejich zrovnoprávnění. Postupně se to podařilo spojit. Od té doby, co jsem do Logosu vstoupil, se výbor zaktivizoval a zpolitizoval – i když to rozhodně nepřičítám zdaleka jen svému působení – a kromě svépomocné roviny se zvýraznila i rovina aktivistická. To znamená, že když vidíme, že se někomu děje křivda, snažíme se proti tomu vystupovat. Píšeme například dopisy katolickým biskupům.
Nedávno jste spolu s Logosem zformulovali žádost, aby LGBT katolíkům a katoličkám byl přidělen zvláštní pastorační pracovník. Dominik Duka na to zareagoval tak, že to není potřeba. Je to pravda?
Přidělení pastoračního pracovníka pro LGBT lidi v římskokatolické církvi je už mnoho let něčím, o co Logos usiluje. Kromě kardinála Duky jsme psali i dalším biskupům se stejnou prosbou. Odezva je vždy stejná nebo velmi podobná – totiž že LGBT křesťané a křesťanky nepotřebují zvláštního pastoračního pracovníka, protože se mohou duchovně realizovat v rámci svých farností. Zkušenost LGBT lidí je však jiná. Zažívají diskriminaci a setkávají se s nepřijetím. Jde o natolik specifickou zkušenost, že by funkce speciálního pracovníka měla svoje ospravedlnění. Není to žádný extrémní požadavek, v zahraničí v římskokatolické církvi takoví pastorační pracovníci fungují. Preláti nám odpovídají, že speciální pracovníci nejsou potřeba, ale jejich skutečnou motivací je strach z takové činnosti.
Kardinál Reinhard Marx na zrovnoprávnění manželství v Německu zareagoval slovy, že tragédií německé katolické církve není zrovnoprávnění manželství, ale pronásledování LGBT lidí.
Mají queer lidé speciální spirituální potřeby?
Neřekl bych, že by queer lidé měli nějaké zvláštní spirituální potřeby. Zažívají však jiné věci než heterosexuálové a to jejich spiritualitu formuje. Je to zkušenost útlaku, která, jak se domnívám, může člověku otevřít na určité úrovni i duchovní obzor. Určitě si nemyslím, že by člověk měl být vděčný za diskriminaci, ale tohle jsou věci, které s sebou přináší, když už se děje.
Vyskytuje se diskriminace i v evangelické církvi?
Vyskytuje, ale je to diskriminace, která nejde shora. V rámci katolické církve jsou většinou strůjci diskriminace preláti a biskupové. V rámci evangelické církve je tomu naopak. To, co jde shora, je tolerance nebo lhostejnost. Zároveň je i v naší církvi rozšířená určitá konzervativní morálka, která není zakotvená v náboženství, ale spíš v určitém způsobu myšlení. V takové představě, že některé věci vždy určitým způsobem fungovaly, tak proč by se najednou měly měnit. Je to strach ze změn ve společnosti. Nicméně v evangelické teologii, která vede spíš k otevřenosti, pro tohle není opora.
Samozřejmě i já jsem četl emaily od evangelických farářů, kteří se pohoršovali nad tím, že můžu jako křesťan veřejně psát o homosexuálních vztazích. Takže je to vždycky složitější. Jako evangelíci a evangeličky máme tendenci propagovat naši církev jako tu otevřenou a tolerantní. Měli bychom si uvědomit, že to tak není vždycky a ne v každém sboru. Ani každý evangelický farář nebo farářka nemusí pomoci tomu, kdo prochází coming outem. Kdyby vše fungovalo ideálně, mohl by křesťan v takové situaci ocenit duchovní pomoc. Jenže najít někoho takového vůbec není lehké.
V církvi často slyším názor, že si LGBT+ lidi svoji orientaci vymysleli a že je výrazem rozmařilosti nebo provokováním autorit. Setkal jsi se někdy s někým, kdo by vyvolával střet na základě své domnělé sexuální orientace?
Nikdy. Kdyby někdo chtěl provokovat nebo vyvolávat konflikt s autoritou, jsou přece daleko jednodušší způsoby, jak to udělat. Osobně nevěřím tomu, že by někdo předstíral, že je gay, lesba nebo bisexuál. Tento názor je jen důsledkem toho, že lidé, kteří ho zastávají, se s LGBT lidmi nesetkali. Když říkám nesetkali, myslím setkání v hlubším smyslu. Dostatečně jim nenaslouchali a nevzali vážně jejich zkušenost.
Řekl jsi, že se lidé můžou setkat s církevní diskriminací. Znáš nějaké konkrétní případy?
Jako první mě napadá příběh trvalého jáhna Jaroslava Lormana, který po coming outu přišel o práci na Katolické teologické fakultě a byl suspendován jako jáhen, takže oficiálně nesmí tuto činnost vykonávat. Začaly se o něm šířit lži a pomluvy, jejichž šíření napomáhaly i církevní autority. O poznání smutnější je případ, který se stal už před několika lety, ale pro nás v Logosu je stále silný. Je to sebevražda Filipa Havlíčka, který si ve čtrnácti letech vzal život, protože nedokázal unést nepřijetí. Diskriminaci vnímal mimo jiné i v katolickém kostele, do kterého chodil. Má to ještě pikantní dohru v tom, že kněz z onoho kostela měl potřebu promluvit na jeho pohřbu. Vůbec mluvit neměl, chtěl vše zarámovat konzervativním způsobem a vyvolal velmi trapnou situaci.
Podobných příkladů je víc. Nedávno byl suspendován dominikán bratr Pio Oláh. Prošel velkými peripetiemi po tom, co řekl, že je homosexuálně orientovaný. Přitom ani nenaznačil, že by byl praktikující homosexuál. „Praktikující homosexuál“ je termín, který se používá v konzervativních kruzích pro lidi, kteří jsou homosexuálně orientovaní a žijí ve vztazích. Oficiální nauka římskokatolické církve je taková, že není hřích být homosexuálně orientovaný, ale hřích je v takové situaci s někým chodit nebo spát. Pio Oláh prošel řadou velkých komplikací, dostal zákaz na toto téma mluvit, měl i zákaz být aktivní na Facebooku. Vše jen na základě toho, že prohlásil, že je homosexuálně orientovaný. Podobné případy jsou vidět, dostanou se i do médií. Pak jsou menší případy šikany, které se také snažíme sledovat. Problém je, když se církevní autority snaží tvrdit, že je takováto šikana v pořádku nebo že k ní vůbec nedochází.
Pokud se LGBT lidé setkávají ve většinové církvi s nepřijetím, ale zároveň mohou fungovat paralelní aktivity jako Logos, má pořád cenu se na oficiální církve obracet?
Myslím, že ano. Oficiální stanovisko Logosu je, že nechceme vytvářet alternativní církevní strukturu. Nechceme být podzemní církev. Je skvělé, že se Logos schází ve čtyřech městech a konají se tam pobožnosti a bohoslužby. Pro nás je také důležité, aby LGBT lidi měli otevřené dveře v běžných kostelích. Nejsou to žádné exotické bytosti, které by měly mít vyhrazený nějaký svůj zvláštní prostor, kde na ně nebude vidět. Měli by být součástí běžných sborů. Běžní věřící se potřebují setkávat s LGBT lidmi, kteří mají zkušenost s útlakem, ať už v rámci církve nebo i mimo ni. To nejhorší, co se může stát křesťanskému společenství, je odtrženost od žité reality lidí. Pro nikoho by nebylo dobré, aby prostory byly oddělené.
Dochází v českých církvích k útlaku LGBT lidí víc než v zahraničí?
Když se podíváme na kontext římskokatolické církve, jsme na tom poměrně špatně. Římskokatolické autority u nás jsou velmi konzervativní. Je to vidět i na reakcích Dominika Duky na výroky papeže Františka. Tím nemyslím přímo otázky týkající se LGBT, ale například postoje k uprchlické krizi. Můžeme si všimnout napětí mezi Dominikem Dukou jako velkým konzervativcem a papežem Františkem, který podle mě není nijak výrazně liberální nebo progresivní, a pokud, tak určitě ne v otázce LGBT. Důležité však je, že František zásadním způsobem rozbíjí konzervativní pohled na svět. V LGBT otázce je to prostě jenom tak, že to pro papeže není jedno z hlavních témat. Chce mluvit především o jiných věcech: ať už je to nebezpečí globálního kapitalismu nebo ochrana životního prostředí. Práva žen nebo LGBT lidí nejsou pro jeho etiku klíčová. Říká, že hlavní otázky etiky jsou jinde, což konzervativce všude na světě hodně dráždí.
Křesťanské církve ve světě jsou rozpolcené na ultrakonzervativní a liberální křídla. Pak jsou tu ještě menšiny, které se snaží jít dál než liberálové. Tyhle progresivní směry jsou bohužel stále v menšině. U nás bohužel těch římskokatolických osobností, které by šly proti konzervativnímu proudu, moc není. Jedním z lidí, kteří se v rámci církevních struktur o něco takového snaží, je Tomáš Halík. Ale myslím si, že je pořád příliš opatrný a smířlivý v nesprávnou chvíli. Stále tu chybí člověk, který by byl součástí církevních struktur a zároveň se nebál postavit za LGBT lidi i další menšiny.
Jak se postavit za práva LGBT v církvi?
Napadá mě případ německého kardinála Reinharda Marxe. Ten na zrovnoprávnění manželství v Německu zareagoval slovy, že tragédií německé katolické církve není zrovnoprávnění manželství, ale pronásledování LGBT lidí. Tím vlastně otočil konzervativní diskurz. Běžný věřící by měl jít tímto směrem. Všímat si toho, že zlo nevychází od LGBT lidí, ale zlem, které se reálně děje, je diskriminace a násilí. Pokud se někdo chce modlit za LGBT lidi, ať se nemodlí za to, aby se jim změnila sexuální orientace, ale za to, ať jim ostatní neubližují. Klíčem je ochota vžít se do jejich situace. Ptát se jich, jestli je jim v kostele dobře.
Je nějaký směr spirituality, který považuješ za queer a osvobozující?
V poslední době mi začaly být blízké mystické proudy v rámci křesťanství. Často kladou do popředí osobní setkání s Bohem. Jejich součástí jsou situace, kdy se člověka nikdo neptá, jestli má správnou orientaci nebo barvu kůže. To jsou věci, které úplně mizí. Do popředí vystupuje setkání s Bohem a druhým člověkem. Setkání s druhým člověkem je univerzálně významná událost pro každou lidskou bytost. Na mysticismu je také inspirativní, že existuje napříč církvemi i náboženskými tradicemi.