Vysoká škola má být místem nesouhlasu a respektu


Vyhazov Víta Janečka z FAMU si zaslouží více než jen protestní glosu nebo rychlý odsudek. Jde o smysl univerzity ve společnosti.

Jeden z filmů, jež Vít Janeček v poslední době natočil, je o lidech, kteří se postavili společnosti, autoritě nebo systému ve chvíli, kdy po nich vyžadoval slepou poslušnost, loajalitu, přestal fungovat nebo dokonce obíral lidi o jejich důstojnost či peníze. Léčba dějin z roku 2013 představuje laureáty ceny Františka Kriegela, kteří dali všanc svoje zaměstnání, osobní svobodu nebo pohodlí, když se setkali s nespravedlností. Snímek je esejistickou rozpravou o předpokladech občanské společnosti. Velmi otevřeně pojmenovává tuto nezbytnou podmínku svobodné a rovné správy veřejných věcí jako spontánní a individuální iniciativu. Ukazuje, že každý systém tenduje ke konzervaci poměrů a přehlížení potřeb těch, jimž by měl sloužit. Léčba dějin je výmluvné svědectví o moderní době, která si činí naději, že bude svobodnější než ty minulé. Má-li současnost nějaký důvod k pocitu nadřazenosti, může to být jedině objev toho, že každý z nás má právo se účastnit tvorby světa, v němž žijeme a chceme žít. Místem, které v minulosti hnětlo tyto ideje, byly univerzity.

Umělecké školy vyžadují důvěru

Umělecké školy vycházejí ze dvou tradic. Jednak navazují na mistrovské dílny vedené významnou tvůrčí osobností v oboru, která autoritativně předávala svůj způsob práce učňům. Druhým kořenem současného uměleckého školství je potom univerzitní étos, tedy myšlenka, že ve společnosti musí existovat místo, v němž lze svobodně experimentovat s věděním. Pedagog i student vysoké školy mají myslet kriticky o škole, společnosti, oboru atd. Jestliže tak nečiní, zrazují orgán, jenž má studium rozvíjet – mysl. Kritika neznamená destrukci, pokud není ten, kdo je kritizován, tak slabý, že univerzitu podpálí při neobratném hašení jisker nespokojenosti sám.

Mám dojem, že děkan FAMU se spíše chová jako ten, kdo si vynucuje poslušnost, než jako strážce univerzitních svobod.

AMU, stejně jako AVU, JAMU nebo jiné umělecké školy, nutí studenty k osvojení určitého tvůrčího stylu a zároveň formuje postoje, názory a kritické hlasy o podstatných otázkách naší existence v současném světě. Umělecká škola tak představuje jistý druh řehole – student by měl být podobně jako mnich odpojen od pragmatiky tohoto světa, aby se mohl dostatečně věnovat experimentování, procházel pod vedením svých „mistrů“ poetikami, za které tito mohou ručit, a byl schopen růst jako osobnost.

K tomu je potřeba důvěra. Studenti a studentky musí svým vyučujícím důvěřovat, že je vedou správnou cestou. Zároveň musí pedagogové důvěřovat škole jako instituci, že se za ně postaví, když překročí v rámci svých pokusů určitou hranici. Umělecká akademie by měla být místem diskomfortu, ale také bezpečí. Tedy by měla narušovat stereotypní myšlení, uzavřené tvary a předsudky, avšak zároveň by měla být záchrannou sítí, která nenechá nikoho ze zúčastněných spadnout na zem a zranit se. Je to ostatně škola.

Důvěra ale není něco, co se dá vynutit autoritou. Vzniká pomalu, je křehká a postavená na osobní zkušenosti. Nedá se nařídit vyhláškou, smlouvou, školním řádem. Důvěru získáváme v rámci nezprostředkovaného styku tím, že sdílíme svoje životy jako lidské bytosti. Důvěra vyžaduje společnou práci v plné tělesnosti a otevřené diskusi, nikoliv pouze mechanické tikání školního rozvrhu a kreditů v informačním systému. Nejhorším narušením důvěry a jejím antipodem je zneužívání, šikana, bossing, ponižování a zesměšňování.

Nebezpečí šikany

Šikanu ze strany nadřízených nebo vyučujících, pojící se někdy i se sexismem a paternalismem, lze zaznamenat na mnoha vysokých školách. Bohužel lze konstatovat, že v minulosti i dnes docházelo a dochází na uměleckých akademiích k přehnaně hysterickému napadání na základě pocitu ohrožení. Zdá se, že v pozadí velmi často nestojí nic jiného než snaha zkrotit vzpurnost, dokázat si mocenskými metodami, že autorita má dostatečnou energii vládnout. V takových chvílích vyhřezne magma slabosti, nedůvěry a ublíženosti a rozbíjí křehkou síť vztahů mezi výraznými a často velmi paličatými osobnostmi.

Není nic horšího pro tvorbu než iluze důvěry. Není nic falešnějšího než vynucování poslušnosti. Není nic, co by bylo více proti tradici umělce jako činitele v občanské společnosti než rozhodování na základě souhlasu, nesouhlasu nebo loajality. Střet je podstatou tvorby. Bez diskomfortu a konfliktu nemůže existovat žádný posun. Proto by umělecká škola měla být místem systematického nesouhlasu v respektu. Nikdo by se neměl bát, že když řekne jakoukoliv tezi, bude vyhozen, vyloučen ze studia nebo umlčen. Jak se může utvářet umělecká osobnost, jak se má rozvíjet kreativita, když za to může být potrestána?

Ano, jistě, každý individuální postoj či názor může znamenat výrazné nebezpečí překročení etické hranice. Ale jestliže tuto chybu škola neustojí, a naopak ji klade dotyčnému za vinu, je to ukázkou nikoliv jeho vlastní neschopnosti, ale fatální nefunkčnosti instituce. Neboť ta má být tvrzí chránící své pedagogy i studenty před tím, aby při své profesní činnosti byli vystaveni nebezpečí pádu. Jacques Derrida ve svém eseji o univerzitě říká, že profesionál musí být připraven složit účty jisté vyšší instanci. Každý umělec, pedagog a teoretik pracuje neustále sub specie aeternitatis. Touto dohlížející instancí nemůže být nikdy konkrétní člověk. V tu chvíli končí profesionalita a začíná otroctví.

Spor o ducha univerzity

Ze všech důvodů, proč ukončit s někým pracovní poměr, je tedy nejméně v souladu s duchem univerzity ten, jenž vynucuje autoritu. „Manažerské“ rozhodnutí odhaluje nedostatek autentické autority – je projevem velmi špatného managementu.

Povrchnímu pozorovateli se může zdát, že na FAMU vypuklo sektářské násilí mezi umělci. Z odstupu se zde ale hraje o mnohem více. O otázku, nakolik ještě máme v naší společnosti místo, kde lze svobodně hledat cestu k vyjádření, aniž bychom se museli bát, že naše chyby a nedostatky budou mít fatální následky. Jestliže mají dnes studenti i pedagogové na FAMU, ale možná i na jiných uměleckých školách pocit, že za svoje postoje či veřejná prohlášení mohou být klepnuti přes prsty, ukazuje to, že terciérní vzdělávání u nás potřebuje svoje Františky Kriegely. Potřebujeme lidi, kteří nezvednou ruce, když ostatní okázale vyhlašují loajalitu, kteří budou riskovat i svůj profesní krach ve jménu svědomí. Mám dojem, že děkan FAMU se spíše chová jako ten, kdo si vynucuje poslušnost, než jako strážce univerzitních svobod.

Autor je vysokoškolský pedagog.

 

A2LARM