Klimatolog Alexandr Ač, Ph.D., pracuje v Ústavu výzkumu globální změny AV ČR v laboratoři ekologické fyziologie rostlin. Doktorát získal v oboru aplikované ekologie a v současnosti se věnuje možnostem využití rychle rostoucích dřevin. Kromě vědy také veřejně vystupuje a v rozhovorech a článcích varuje před riziky a dopady klimatické změny. Nedávno byl na Slovensku zařazen mezi nejvíce inspirativní osobnosti současnosti.
Venku je přes třicet stupňů, Česko dlouhodobě trápí sucho. Do jaké míry můžeme mluvit o projevech klimatické změny a do jaké jde jen o projev počasí?
Aktuální poznatky, které máme k dispozici, ukazují, že průměrná teplota se v České republice za posledních sto třicet let zvýšila víc, než je celosvětový průměr. Světově je to jeden stupeň, v České republice jsou to skoro dva stupně Celsia. Průměrné roční srážky se přitom nezvyšují. Roste tedy deficit srážek a ubývá vláhy v krajině. Dlouhodobý trend nárůstu sucha je proto jednoznačný. Lze ho myslím bez kontroverze přisoudit globálnímu oteplování způsobenému člověkem. Jistě, nemáme pouze suché roky – některé roky jsou vlhčí, srážek je pak více a jsou z toho povodně. Častokrát se stává i to, že tady máme sucho a povodně zároveň. Intenzivní srážky a bouřky způsobují přívalové záplavy, sucho ale přetrvává, protože voda rychle odteče a neudrží se v krajině.
Rétorika adaptace a přizpůsobení se změnám je nebezpečná v tom, že lidé si řeknou: „Bude sucho, zadržím trochu víc vody. Bude horko, pustím si klimatizaci.“ Prostě se budeme přizpůsobovat, ale nebudeme řešit příčiny.
Co se týká souvislosti konkrétních extrémních událostí s klimatickou změnou – jako je letošní sucho a horko v České republice a celé Evropě –, mění se to případ od případu. Někdy je přisouzení extrémního projevu počasí jednoznačné, někdy ne. Principiálně ale platí, že u extrémního sucha a horka je lidský vliv prokázaný. U srážek je to méně jednoznačné. I v minulosti jsme měli velké záplavy a vliv člověka tehdy neexistoval nebo byl minimální. Pokud ale jde o pravděpodobnost, můžeme říct, že do budoucna se budou zvětšovat projevy extrémního sucha i extrémních veder a budou se střídat s extrémními srážkami.
Platí to univerzálně pro celý svět?
Ano. Samozřejmě na každém kontinentu budou tyto změny mít jiné dopady. Ale globální trend je jasný. Studie ukazují, že důsledky budou obzvláště závažné v oblastech Indie a Blízkého východu. Bude docházet ke kombinaci faktorů vysoké teploty a vysoké vlhkosti. To zažíváme i teď, není zas tak hrozné vedro, ale je vysoká vlhkost. Říká se tomu pocitová teplota. Kombinuje se vlhkost a vysoká teplota a následky mohou být nebezpečné pro zdraví starších či nemocných lidí. Pokud teplota přesáhne třicet pět stupňů Celsia a zároveň je vysoká vlhkost, tak to ohrožuje i život zdravých lidí. Člověk se už v takovéto situaci nedokáže dostatečně chladit pocením. Suché horko proto v tomto ohledu není tak nebezpečné. Pokud bude tento trend pokračovat, už v druhé polovině století se mohou některé části Indie a Blízkého východu stát z těchto důvodů dlouhodobě neobyvatelné.
Dá se v souvislosti s klimatickou změnou mluvit o dalších projevech, jako je například eroze půdy?
Propojení do určité míry existuje. Člověk využívá půdu několik tisíciletí, a eroze půdy je tedy dlouhodobý problém, i bez klimatické změny. V některých oblastech – u nás to můžeme vidět na jižní Moravě – dochází k tomu, že eroze půdy se urychluje v důsledku klimatické změny. Nezpůsobuje ji, ale zhoršuje ji. Suchá půda odchází z krajiny rychleji, ale primární faktor je hospodaření v krajině, vyčerpávání půd a využívání půdy na maximum. Podobně například odlesňování nebo mizení ekosystémů nejsou způsobeny klimatickou změnou, ale klimatická změna je pro ekosystémy dalším stresovým faktorem a účinky takovýchto jevů znásobuje.
Dá se mluvit o sociálních a ekonomických dopadech klimatické změny?
Nikdy to není jednoduché, vždy jde o multifaktoriální problém – přírodní, politické, socioekonomické a etnické poměry se kombinují. Existují indikátory, které ukazují, že klimatická změna může zvětšit etnické a politické napětí v těch státech, kde už v minulosti bylo toto napětí vysoké. Ve chvíli, kdy došlo ke zhoršení přírodních podmínek, konflikty se vyostřily. Na to jsou i statistické studie. Několik studií se věnovalo suchu v Sýrii, které předcházelo tamnímu konfliktu. Je zároveň potřeba říct, že sucho bylo i v Libanonu nebo Jordánu, ale konflikt vznikl jenom v Sýrii. Tady můžeme vidět, jak se kombinuje vliv socioekonomických a politických podmínek s dostupností dalších zdrojů. Když se zhorší přírodní poměry a přijde neúroda, mix negativních faktorů vede k napětí a nakonec i ke konfliktu.
Dá se v tuto chvíli říct, jaká jsou nejvážnější rizika z pohledu České republiky a středoevropského regionu?
Do budoucna je to určitě sucho a schopnost zemědělců zajistit každý rok úrodu. Dá se očekávat určitá rozkolísanost. Mohou nastat extrémně úrodné roky, které se budou střídat s neúrodou. Nadúrodu se nemusí podařit zužitkovat a nedá se proto říct, že takovéto výkyvy bude možné zprůměrovat. Do toho musíme započítat vlny veder. Na Slovensku vyšla studie, která spočítala, že v důsledku veder v roce 2015, což byl zatím nejteplejší rok, zde předčasně zemřelo 540 lidí. Očekává se, že horko a sucho budou u nás na prvních místech v tabulkách příčin úmrtnosti. Zřejmě však máme dost prostředků na to, abychom se v nejbližších desetiletích dokázali uživit. Osobně si myslím, že největší problémy budou mimo evropský kontinent, i když se nevyhnou ani jižní Evropě. Migrace v rámci Evropy ale nebude až takový problém, protože Jihoevropané budou mít stále dost možností, jak to zvládnout. Evropa bude stále relativně stabilní a z globálního hlediska atraktivní. Budeme zde proto hledat především prostředky na vyřešení mezikontinentální migrace – zejména z Afriky a později z Indie nebo Bangladéše.
Případná linka mezi demografii a klimatickou změnou vede často k nešťastným a brutálním závěrům, jak řešit sociální konflikty…
Existují prognózy vývoje globální populace podle různých scénářů, ale dneska se zdá – pokud nebudeme počítat s nějakými brutálními eventualitami –, že populace by se neměla stabilizovat ani v tomto století. Prognóza zní, že do poloviny století by populace měla vzrůst na devět miliard, do konce století na jedenáct. Růst se zpomaluje, je potřeba lidi uživit, dát jim práci, zajistit, aby mohli trávit smysluplně volný čas.
Kromě regionálních variací důsledků klimatické změny existuje i různorodost dopadů na různé sociální skupiny. Například můžeme mluvit o tzv. environmentální nespravedlnosti.
Tento problém má vícero rovin. Za prvé je pravda, že za většinu emisí skleníkových plynů může menšina obyvatelstva. Deset procent nejbohatších je zodpovědných za čtyřicet až padesát procent emisí. Další úrovní je pak to, že už dnes ty nejhorší důsledky klimatické změny dopadají na ty nejchudší. To se týká chudých zemí, ale i chudých lidí v bohatých státech. Vždy jsou zasaženi víc ti, kteří mají méně prostředků.
Existuje tu velká skupina tzv. popíračů klimatické změny – u nás je nejznámější zřejmě Václav Klaus. V USA stále dvacet pět procent lidí nevěří v klimatickou změnu. Dá se vůbec věřit/nevěřit v klimatickou změnu, když je to vědecký fakt?
Souhlasím, že výrazy věřit a nevěřit jsou v tomto ohledu zavádějící. Víra nevychází z vědeckých důkazů, které si může každý ověřit. Není to tedy otázka víry, ale otázka informovanosti a také schopnosti si připustit, že člověk může negativně působit na přírodu. Co se týče Klause a mnoha dalších – často i vzdělaných – lidí, jejich odpor k vědeckým poznatkům podle mne pramení z jejich hlubšího filosofického pohledu na svět. Vnitřně si nechtějí připustit, že lidé se nechovají k přírodě dobře. Nechtějí si připustit, že člověk by se mohl k přírodě i k sobě samému chovat tak špatně. Znamenalo by to totiž, že volný trh – na kterém si pravidla hry určují samotní hráči bez zásahu zvenku – problémy neřeší, ale naopak je způsobuje. Navíc v politice, když vyslovíte nějaký názor opakovaně, musíte už pak držet linii, abyste nebyli pro smích. To se stává i vědcům, kteří se také stávají oběťmi vlastních teorií. Je těžké měnit názor, když ho veřejně zastáváte dvacet let. Dokonce i v případě, když jsou důkazy proti vám zjevné. Podobné situace můžeme spatřit v celé historii vědy. Vědci nechtěli opustit staré teorie, na nichž stavěli své výzkumy, a své názory už nikdy nezměnili.
Uniklý dokument ropní korporace Shell z počátku devadesátých let ale ukazuje, že vedení společnosti vědělo o dopadech klimatické změny už dříve, nicméně tyto informace tajilo. To je však přesný opak přístupu, který v případě popíračů klimatické změny zmiňujete vy.
Pro ropné, uhelné a vůbec fosilní společnosti má konfrontace s faktem, že ony spolu s jejich spotřebiteli jsou hlavním zdrojem problému, existenční povahu. Myslím si, že vnitřně vědí, jak to je. Ale je to otázka byznysu, financí. Jsou to ti poslední, od kterých můžeme očekávat, že to uznají veřejně. Stejné to bylo s tabákovými společnostmi, které měli strategii zpochybňování účinků primárního i sekundárního kouření na vznik rakoviny plic.
Celá debata o klimatické změně se dnes rámuje pojmem antropocénu – tedy představy lidstva jako geologické síly. Na jedné straně stojí lidé, kteří to berou jako příležitost a říkají, že pokud lidstvo je pánem přírody, je to příležitost přírodu změnit. Na druhé straně je linie uvažování, která říká, že antropocén je epochou velké ekologické katastrofy.
Skutečně existují přírodovědci, kteří vnímají antropocén jako dominantu člověka. Sice si uvědomují i negativní stránky, jako jsou eroze půdy, odlesňování či nadměrný rybolov, ale přesto vidí příležitost v nových technologiích. Podle nich technologie dokážou – pokud budou rozumně využity – zlepšit životní prostředí a zároveň životní úroveň extrémně chudých a ještě udržet v normě životní úroveň těch, kteří ji mají už dnes na solidní úrovni. Technologie by podle nich měly umožnit nikoli hladký, ale zvládnutelný přechod mezi současným negativním antropocénem a pozitivním technologickým antropocénem. Vidí příležitost v obnovitelných zdrojích, elektromobilech, samořídících autech, elektronických dronech a dalších možnostech, jak snižovat emise a zachovat civilizaci.
Můj pohled je někde mezi – není to zlatá střední cesta, ale spíš „horší zlatá střední cesta“. Nemyslím, že do deseti let by lidstvo zkolabovalo nebo začal globální konflikt. I když to riziko tu je a bude. Napětí bude narůstat, ale může to trvat dvacet nebo i padesát let. Pravděpodobně budou nastávat podobné události jako v Libyi, Jemenu nebo aktuálně ve Venezuele: budou selhávat celé státy. Zatím pouze slovní a diplomatické rozpory mezi Indií a Čínou nebo Ruskem a Západem můžou lehce transformovat to něčeho většího a nezvládnutelného. Prostor pro technologické řešení tu však do jisté míry bude. Klesá cena solárních panelů, větrných turbín, rostou možnosti, jak uskladnit elektřinu a využívat nízkouhlíkové zdroje pro její výrobu. Už teď se do této oblasti obrovsky investuje, a to i přes přetrvávající investice do fosilních paliv. Aspoň v některých sférách si lidé uvědomují, že je potřeba něco dělat. Je to sice žalostně málo, ale aspoň něco. Degradace planetárního ekosystému ale bude nadále pokračovat, i kdybychom hned zítra zastavili všechnu industriální produkci. Důsledky klimatické změny se budou v každém případě příštích dvacet až třicet let zhoršovat. Maličkou naději vidím v tom, že čím bude hůř, tím zároveň poroste tlak na to něco udělat. Jestli to bude stačit, to ukáže čas.
Důraz na technologické řešení často zastírá politickou realitu problému. Debata o technologiích nám dovoluje uniknout od nepříjemných politických otázek.
Ano, například samotná rétorika adaptace a přizpůsobení se změnám je nebezpečná v tom, že lidé si řeknou: „Bude sucho, zadržím trochu víc vody. Bude horko, pustím si klimatizaci.“ Prostě se budeme přizpůsobovat, ale nebudeme řešit příčiny. To je riziko ryze technologického pohledu, protože dává pocit, že jsme od přírody odděleni. Technologie sice nemůžeme ze života vyloučit, ale klimatická změna není primárně technologického rázu. Je to problém spíše socioekonomický. Jde o ideologii neustálého růstu spotřeby, populace, bohatství; nekonečný koloběh výroby a spotřeby. Supertechnologie a lety na Mars jsou jen hračky, které naše skutečné problémy nevyřeší.