V zemi, která se už dvacet osm let snaží nějakým způsobem vyrovnat s odkazem minulého režimu, asi nikoho nepřekvapí, že dějiny nejsou jen tématem pro bádání historiků, ale také tématem politickým. Poslední kolo tohoto vyrovnávání zažíváme s vlnou mediálních reakcí, kterou vzbudil rozhovor, jejž jsem vedla s Muriel Blaive při příležitosti desátého výročí Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Na hlavu Blaive se snesla kritika za tvrzení, jež ovšem v původním rozhovoru budeme těžko hledat. Prý obhajuje komunistický režim, falšuje dějiny a relativizuje zlo. Že interpretace historie vzbuzuje tak vášnivé reakce ovšem není ojedinělé. I globálně se dějiny opět derou na první příčky politické agendy. Tam, kde dochází k proměně politického uspořádání, objevuje se historie jako legitimizační mechanismus pro nové politické síly. Právě toho jsme teď svědky v situaci, kdy se liberální hodnoty, jež západní společnosti dlouhá léta považovaly za nezpochybnitelné, ocitají pod tlakem.
Polské přepisování historie
Strana Právo a spravedlnost (PiS), vládnoucí v sousedním Polsku, rychle pochopila, že „historická politika“ je nejlepší způsob, jak vychovat novou generaci loajálních, patriotických Poláků. Jeden ze zdrojů legitimity PiS je jasně deklarovaný antikomunismus. Strana se soustředí na přepisování polské historie způsobem, který ukáže Poláky jako „přirozené“ antikomunisty a členy vládnoucí strany vykreslí jako skutečné bojovníky s minulým režimem. Z toho pramenila například kampaň proti předákovi opozičního odborového hnutí Solidarita a prvnímu demokratickému prezidentovi Lechu Wałęsovi, kterého se státní Ústav národní paměti snažil usvědčit ze spolupráce s komunistickou tajnou policií.
Po celém světě nyní vidíme snahy určitých skupin, ať už jsou zrovna u vlády nebo ne, prosadit svou vizi historie jako tu „oficiální“ a správnou. Ve skutečnosti jim jde jen o to, zneužít minulost pro své vlastní účely.
Pokud ale protagonisté Solidarity mají přestat být hrdiny, je potřeba vytvořit hrdiny nové. Novinkou je obsese tzv. prokletými vojáky – ozbrojenými antikomunistickými odbojovými jednotkami, jež vznikly na konci druhé světové války. Stejně jako případ bratří Mašínů v Česku nejsou činy prokletých vojáků eticky ani právně jednoznačné. Zatímco někteří historici tvrdí, že svou odbojovou činnost často zneužívali k rabování i výpadkům proti menšinám, dnešní polská politická reprezentace je nekriticky oslavuje. To, že si „prokleté“ přivlastnily i radikálně nacionalistické skupiny, které v jejich jménu pořádají paramilitaristické pochody, není pro vládnoucí stranu důvodem se od nich přehnaně distancovat – jsou to koneckonců dobří vlastenci.
Úplnou kuriozitou jsou pak nedávné výroky neoficiálního polského vůdce Jarosława Kaczyńského, že Polsko by mohlo nově žádat finanční kompenzaci od Německa za ztráty během druhé světové války. Polsko se sice v padesátých letech odškodnění zřeklo, ale podle Kaczyńského lze tento akt považovat za neplatný, neboť ho učinilo nikoli samostatné Polsko, ale „sovětská kolonie“. Budování nového militaristického vlastenectví tak jde ruku v ruce s bojem proti „historickým křivdám“ napáchaným na Polsku.
Nejen východoevropská specialita
Podobné zápasy o interpretaci dějin ale můžeme vidět i na Západě. Brexit dodal odvahu těm, kteří dříve měli pocit, že nemohou svobodně vyjadřovat svůj pozitivní vztah k britskému imperialismu a kolonialismu. Právě takový sentiment se ostatně skrývá v hesle „Make Britain Great Again“. Nejhlasitější zastánce Brexitu Nigel Farage z nacionalistické strany UKIP během kampaně před referendem otevřeně mluvil o tom, že preferuje migranty z bývalých britských kolonií před Východoevropany. Nejde však o doménu extremistů. Stesk po starých dobrých časech, kdy Británie řídila půlku světa, sdílí také řada vládnoucích konzervativců. I uznávané autority jako profesor Harvardovy univerzity Niall Ferguson živí představu o ztracené slávě Britského impéria. Řada komentátorů pak upozorňuje, že Brexit se tak stává legitimačním mechanismem pro imperiální nostalgii.
V USA se zase nedávno vyostřil spor o minulost, který se po dlouhá léta zdál být vyřešený. Nedávné násilné střety v Charlottesville, během nichž byla zavražděna aktivistka Heather Heyer, byly zapříčiněny sporem o stržení sochy konfederačního generála Roberta E. Leeho. Tam, kde se zdálo, že v americké společnosti existuje uznávaný konsenzus, že Konfederace prosazovala rasistický a zavrženíhodný systém otroctví, a je tedy třeba ji odsoudit, vzniká nyní s nástupem bílého nacionalismu prostor pro její obhajobu. Přitom dokonce i potomci jednoho z konfederačních generálů vydali apel na odstranění veškerých konfederačních soch, jelikož jsou podle nich symboly rasismu a bílé nadřazenosti. Na obranu těchto soch vystoupil naopak prezident Donald Trump, který dobře ví, že si tím kupuje podporu bílých nacionalistů. V tomto sporu se nejedná o skutečné poznání a přehodnocení minulosti, ale o gesta, která přidají anebo naopak odejmou legitimitu rostoucímu hnutí bělošských nadřazenců, zpochybňujících liberální hodnoty.
Paměťoví bojovníci
O poznání minulosti nešlo ani v trvající mediální kontroverzi okolo rozhovoru s Muriel Blaive. Jakožto autorka rozhovoru se do sporu nechci vkládat po obsahové stránce. Dění kolem ÚSTRu ale sleduji dlouhodobě. Dokonce jsem v rámci své vědecké práce přečetla veškeré mediální články o této instituci, jež vznikly mezi lety 2007–2014 (a nebylo jich málo). Ačkoli padala ostrá slova, tolik vyhrocených reakcí jako v případě nedávného rozhovoru jsem nezaznamenala. Svědčí to především o posunu veřejné debaty. Dlouhou dobu byl antikomunismus a totalitní výklad minulosti součástí liberálního konsenzu české demokracie. Už alespoň deset let ale čelí tyto výklady čím dál častější kritice jak z akademické obce, tak z publicistických kruhů. Jejich obránci tak defenzivně sahají ke stále agresivnější rétorice. Reakce to je vlastně docela pochopitelná, týká se ovšem výhradně nastolení vlastních politických postojů, a nikoli diskuse o minulosti. Jak ale ví každý, kdo se zabýval politikou paměti – a je úplně jedno, jestli se jedná o paměť minulého režimu nebo třeba o Karla IV. –, její operace vždy vypovídají více o současných politických snahách konkrétních skupin než o minulosti jako takové.
Titulek tohoto článku jsem si vypůjčila z knížky Pavla Žáčka. Žáček, bývalý pracovník Ústavu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a pozdější ředitel ÚSTRu, je typický „paměťový bojovník“, slovy politologů Jana Kubika a Michaela Bernharda. Takoví paměťoví bojovníci – tedy lidé, kteří neúnavně prosazují řešení konkrétních historických kauz – mohou vykonat mnoho dobré práce. Například právě díky nim si připomínáme oběti bezpráví komunistického režimu, což je nepochybně potřebné. Problém nastává ve chvíli, kdy takovíto bojovníci nepřipouštějí žádnou jinou interpretaci než jejich vlastní „pravdu“. Nelze ale dopustit, aby si jedna skupina nárokovala monopol na výklad dějin. Minulost není jednolitá, jednoznačná a nemá přirozenou politickou orientaci. Tu jí dáváme teprve my svou interpretací. Právě proto je tak důležité zachovat pluralitu debaty.
Po celém světě nyní vidíme snahy určitých skupin, ať už jsou zrovna u vlády nebo ne, prosadit svou vizi historie jako tu „oficiální“ a správnou. Ve skutečnosti jim jde jen o to, zneužít minulost pro své vlastní účely – ukázat, že vždy směřovala právě k jejich vítězství. Nenechme se touto instrumentalizací dějin oklamat a naslouchejme různým názorům a výkladům. Jedině tak se můžeme vyvarovat slepému uzamčení v jedné domnělé „pravdě“, která ve výsledku jen zakrývá složitost a rozmanitost naší společnosti – dříve i dnes.
Autorka je historička a redaktorka Alarmu.