Víte, co dělal Erdogan před tím, než se začal živit politikou? Snažil se prosadit jako profesionální fotbalista. Ale voliči patrně usoudili, že mu oblek a konzervativní rétorika sluší víc než fotbalový dres klubu Kasimpasa, a tak ho v roce 1994 zvolili istanbulským primátorem. V sobotu se ale v Charkově k překvapení mnohých objevilo Erdoganovo jméno na fotbalovém pažitu znovu. Tentokrát nezdobilo fotbalový dres, ale obnaženou hruď aktivistky Angeliny Diash. S nápisem „Erdogan killer“ (Vrah Erdogan) vběhla na hrací plochu během ceremonie, která zahajovala zápas domácí Ukrajiny s Tureckem. Protestovala tak proti diktátorskému režimu tureckého prezidenta. „Erdoganův režim zabíjí svobodu,“ vysvětlila ve svém oficiálním prohlášení ukrajinsko-francouzská feministická skupina FEMEN, jejíž členkou je i Diash. Fotbalové reprezentanty ze země půlměsíce podle svých slov aktivistky využily jako pozadí pro protest proti Erdoganově diktatuře. Narušitelku pořadatelé následně předali policii, která ji zatkla a umístila na charkovskou policejní stanici.
Eden ve stínu hákového kříže
I když protest nemohl ujít kamerám, média celou záležitost ignorovala. Heslem, že politika do sportu nepatří, se očividně řídila i česká média, když reportovala o pátečním utkání české a německé reprezentace ve vršovickém Edenu. Až v reakci na kritiku německých fanoušků samotným týmem, který jim navzdory vítězství odepřel tradiční pozápasovou děkovačku, se zmínila o jejich chování, které tentokrát bylo více než za hranou. Není ani tak zásadní, že podobně jako na Ukrajině vtrhl na trávník jeden z fanoušků, který takto vehementně slavil vítězný gól pár minut před koncem. Mnohem extrémnější chování předváděli Němci po celý zápas přímo v hledišti.
Zatuchlé fotbalové trávníky v Česku by možná potřebovaly, aby na malost českého fotbalového šovinismu zaútočila síla aktivistického sextremismu.
Na úvodní trefu Tima Wernera reagovala část německých fanoušků pískotem, popěvkem „Scheize Werner“ a spíláním jeho matce do kurev. Důvodem je Wernerovo angažmá v lipském týmu, který je mnohým trnem v oku kvůli vlastnictví nápojovým koncernem Red Bull. Neomezené finanční možnosti vystřelily klub z východní Evropy během pár let z amatérské soutěže až mezi nejlepší týmy Bundesligy. Že jsou zmiňovaní diváci, které německá policie identifikovala jako fanoušky Dynama Drážďany, v ráži, ukázal už pískot při pietní minutě ticha za dva nedávno zemřelé české fotbalové činovníky. Další excesy následovaly. Uším českých xenofobů mohla lahodit islamofobní píseň vysmívající se tureckým klubům a hráčům. Že tuto část publika lze zcela bez skrupulí označit za neonacisty, potvrdilo pozdější skandování nacistického pozdravu „Sieg Heil“. Neonacisté využili tradiční pokřik Sieg, kterým němečtí fanoušci vzývají v průběhu zápasu vítězství. Jen do rytmického pokřiku doplňovali i druhou část nechvalně proslulé zdravice německých nacistů. Kdo byl na stadionu, nemůže tvrdit, že děsivou reminiscenci na minulost přeslechl. Reakce německých fotbalistů, kteří své fanoušky po zápase ignorovali, byla více než výmluvná.
Normalizovaní extremisti
Obě události, pražská óda na nacismus i charkovská nahota, mají spolu společného více než pouhé narušení poklidného průběhu kvalifikačních bojů o mistroství světa. V obou případech byly k vidění (a slyšení) jasné politické postoje. Zatímco němečtí fanoušci připomněli nenávistnou atmosféru nacistického Německa, jasně artikulovaný projev Diash se naopak radikálně vymezil proti aktuálně vznikajícímu režimu s vůdcem v čele. Nemusíte být expertem na české fotbalové prostředí, abyste uhádli, který z obou postojů by byl považován za nepatřičné vměšování politiky na stadiony a nad kterým by se mávlo rukou jako na v podstatě neškodnou zábavou několika jedinců.
Sextremistky, jak se členky FEMEN samy nazývají, by čelily obvinění z toho, že fotbalové utkání zneužily pro vlastní propagandu. Ženy s politickým sloganem na ňadrech a květinovým věncem na hlavě si ke své skandalizaci nevybraly fotbal poprvé. Před pěti lety protestovaly proti konání mistrovství Evropy kvůli hrozbě, že turnaj udělá z Ukrajiny cíl sexuálního turismu. Podobným způsobem se angažovaly při návštěvě moskevského patriarchy Kirila, kterého na letišti přivítaly heslem „Kill Kirill“ (Zabij Kirilla). Sama Diash se proslavila narušením politického setkání s běloruským prezidentem Lukašenkem, pro které jí za výtržnosti a neuposlechnutí výzvy policie hrozilo až pět let vězení.
Naopak co v českých luzích a hájích známe více než dobře, jsou projevy ve stylu germánských chuligánů z Edenu. Bohužel k tomu už u nás chybí nadstavba v podobě odsuzující reakce fotbalistů, jakou v Praze předvedli aktuální světoví šampioni. Opičí skřeky na hráče tmavé pleti, vypískávání neoblíbených fotbalistů, islamofobní transparenty nebo vlajky ukradnuté na Prague Pride, které slávističtí příznivci vystavili před dvěma týdny ve vršovickém Ďolíčku, nejsou pro české hráče důvodem jim po utkání přece jen nezatleskat. Možná se bojí rozezlít si několik „fanoušků“, kteří se poctivě snaží zaplnit řídce obsazené tribuny českých stadionů.
Navíc radikálně pravicové projevy, které působí v podání českých ultras často jako rasismus smíšený s naivním obdivem k fašismu, se u nás během divokých devadesátek poklidně normalizovaly. Jako nepatřičný politický extremismus v kontrastu s tím působilo, když se v kotli pražských Bohemians objevil banner „Refugees welcome“. Dříve sympatické Družstvo fanoušků Bohemians to odsoudilo jako nemístnou politizaci fotbalu. Postavilo se tak na stranu holohlavých ultras, kteří se silou postarali o stržení transparentu. Zatuchlé fotbalové trávníky v Česku by možná potřebovaly, aby na malost českého fotbalového šovinismu zaútočila síla aktivistického sextremismu.
Autor je spolupracovník redakce.